Jemenské alegorie

Jemenské alegorie I – Nákup na súqu (29. 6. 2006)

Představujeme vám první z povídek popisujících běžný život v Sana’a z pohledu Evropana, který se rozhodl v Jemenu dlouhodobě žít.

Postarej se nejprve o své sousedy a až pak o svůj dům 
Jemenské přísloví
 

Po půl roce pobytu jsme loni konečně našli podnájem, který splňoval většinu našich podmínek pohodlného bydlení. Dnes tedy bydlíme v domě, kde jsou dva byty – jeden náš a druhý majitele domu, obchodníka Mansúra. Pan Mansúr se ovšem nachází na naprosto ideálním místě – v Saúdské Arábii, kde je trvale usazen. Tím nechci naznačovat, že je pan Mansúr nějaký neřád, ale už jsme bydleli v domě spolu s majitelem a není o co stát.

Súq 1

Krátce po nastěhování jsme zjistili, že naše čtvrť je dokonalým divadlem původního arabského koloritu a my jsme vůbec první cizinci, kteří se sem kdy nastěhovali. Podle islámských tradic by každý občan měl znát sedm sousedů po pravé straně a sedm sousedů po levé straně, a když některého z nich není delší dobu vidět (například při páteční modlitbě v mešitě), jdou ho sousedé navštívit a ujistit se, zda není třeba nemocen. V praxi to probíhalo tak, že když jsem poprvé vyrazil ze dveří na ulici, ptal se mě každý druhý kolemjdoucí jak se jmenuji, co dělám a odkud jsem. Dalo mi dost práce odmítnout asi dvacet pozvání na oběd, na qát a já nevím na co ještě, jelikož odmítnout pozvání od souseda je hanba, stejně tak jako nového souseda nepozvat. Musel jsem ale něco důležitého zařídit, takže jsem pozvání dobrosrdečných sousedů nemohl přijmout. Umíte si tedy představit, že naše ulice, čítající právě asi těch 14 domů, žije jako jedna komunita, jako jedna velká rodina.

Mohamed s bratry

O náš dům se stará jinoch jménem Mohamed. Pracuje v přízemí, kde mají s otcem pronajaté prostory pro svou truhlářskou dílnu. Na svou funkci domovníka je patřičně hrdý, neb má od všeho klíče a navíc má v domě cizince, tedy tradičně nejváženější osoby. Mohamedovi jsme s manželkou dali přezdívku Tóma Hluchoněmec, protože mu není při nejlepší vůli rozumět jediné slovo. Za prvé nemluví, ale huláká, a za druhé při mluvení nepohybuje sanicí, tudíž huhňá. Dále je díky svému mládí trochu „poprtaný“, jak říkají Moravané. Když mi potřebuje něco důležitého sdělit, bouchne v přízemí železnými vraty a již ze zdola vyřvává mé jméno, které si zkomolil na jemenské Badrí, což znamená „brzy“. Vyběhne do prvního patra, kde bydlíme, zasalutuje mi, položí si ruku na srdce potom na hlavu a žalostným hlasem prosí o půjčku ve výši 100 riálů, protože dnes „jako, že je Bůh nade mnou“ neměli žádnou zakázku. Stovku mu po kratším zdráhání půjčím, jelikož Mohamed je nám kdykoli k službám. Hlídá, jestli nedochází voda v nádrži, doběhne pro plynovou bombu v případě potřeby a vůbec střeží dům jako oko v hlavě. Cítím s jeho nelehkým osudem jediného syna, který pracuje v otcově dílně, zatímco vymydlený a nažehlený tatík sedí v rohu a coby předák nehne ani prstem. Mohamed má figuru jako „za groš kudla“, kalhoty nosí přinejmenším o 5 čísel větší a hlavu mu permanentně zdobí nános pilin nebo hoblin. Trpce, přesto trpělivě snáší svůj úděl osamoceného dělníka a sní o okamžiku, kdy jeho prvorozený synek doroste, zaujme jeho místo a on se stane předákem stejně jako otec.

Súq 2

Naše ulice je místem vskutku folklórním, každé poledne se promění v pravý arabský súq (trh) jaký znám snad jen z filmů z dob Karla IV. Trhovci přitlačí své káry s ovocem a zeleninou, řezník postaví před svůj stánek tele nebo jehně a všeobecný mumraj chvátajících občanů umocňují troubící automobily a motocykly. Podél zdí pod slunečníky posedávají prodavači qátu a hlasitě oznamují kvalitu svého zboží a vyvolávací cenu.

Chalíd

Také já vyrážím na nákup, neb se blíží čas oběda. Sousedé si již na nás zvykli, z počátku se celá ulice zastavila a kolemjdoucí na nás zírali, jako kdybychom spadli z měsíce. Pokud manželka žádá kuře, zastavím se hned u prvního krámku, kde v patrových klecích pobíhají pípající kuřata. Objednám u drůbežáře Hasana jedno domácí (neboli „baladí“) kuře a hned chvátám dále, abych coby pokrytec neslyšel a hlavně neviděl, jak prodavač kuře bere z klece a připravuje pro manželčin papiňák. Teprve nedávno mě má žena pocházející z venkova poučila, že se celá procedura beztak odehrává za plentou, aby ostatní kuřata a kolemjdoucí lidé byli ušetřeni tohoto nanebevzetí do kuřecího ráje. Než obejdu trh, bude kuře již hotové, pečlivě očištěné a vyzvednu jej cestou domů. Vedle krámku s kuřaty je obchod s kazetami a cédéčky snad všech možných arabských kapel a zpěváků, takže z repráku nade dveřmi se od rána do večera linou pecky orientálních hitparád. Další zastávkou je hokynářství ctihodného pana Chalida, který pochází z horské vesnice At-Tawíla. Chalid má ke mě silný osobní vztah, jelikož asfaltovou silnici do jeho vesnice stavěli čeští stavaři, které dokonce pozval na svoji okázalou svatbu. Nákup v našem hokynářství bývá dosti náročný, Jemenci totiž zásadně nestojí ve frontách. Každý se natlačí do chumlu, mává bankovkou a pokřikuje po Chalidovi svůj požadavek. Vždy mě fascinuje, jak Chalid bravurně obsluhuje několik povykujících zákazníků najednou, vybírá od nich peníze a každému správně vrací. Když už to vypadá, že jsem „na řadě“ proběhne mi pod nohama jakýsi špunt, postaví se přede mě a dožaduje se lízátka. Nejdůstojněji se Chalid tváří, když kalkuluje cenu mého nákupu. Hlavu zakloní lehce dozadu, čímž částečně skryje své vysoké čelo pod řídkými kudrnami, přimhouří oči a polohlasem sčítá položky. Přitom se mu vlní knírek, jehož konečky jsou nenápadně zakrouceny a snad i navoskovány do špiček. Učiněný ředitel světové banky. „Bude to 350 riálů, doktore, jaké máte další přání?“. Dnes už to dělám tak, že pokud je v obchodě příliš lidí, posbírám rychle co potřebuji a oznámím Chalidovi cenu nákupu s tím, že mu zaplatím příště.

Súq 3

Ještě vysvětlím proč mě Chalid oslovil „doktore“, přestože ví, že doktor nejsem. První cizinci v Jemenu ještě za dob Imáma byli právě lékaři a tak se dodnes oslovují cizinci „já duktůr“. 
Vedle Chalida stojí malá pekárna, kde se ráno pečou rohlíky na snídani, v poledne placatý arabský chubz, k obědu a večer francouzské veky – tzv. „fránsí“. Ani ten nejnuznější Jemenec by totiž nejedl pečivo, které není čerstvé, nejlépe ještě teplé. To samé platí pro maso. Mražené kýty v supermarketech kupují (ke své škodě) pouze cizinci. 
Poblíž pekárny se vchází do mešity, u jejíchž rohů sedí na zemi v černo-červeném šaršafu babičky Samíra a Fátima. Obě stařenky prodávají pórovité kukuřičné placky „lachůchy“, ze kterých se připravuje tradiční předkrm šafúd, který je jednou ze specialit mé ženy. V zájmu spravedlnosti kupuji lachúch jednou od Samíry a podruhé od Fátimy, takže mne mají obě stejnou měrou rády. Fátima mi svou rukou, jež vždy zdobí hennou malované ornamenty, hodí placku do pytlíku a dodává „pozdravujte manželku, mladý pane“.

Řezník

Pokračuji dál v nákupech, míjím řezníka, který dnes nabízí telecí, na háku nad špalkem mu visí už jen půlka kýty, ze které odsekává zákazníkům porce dle jejich přání. Před obchodem však přežvykuje ještě telátko, které řezník, stejně jako Hasan od kuřat, porazí diskrétně v přístěnku za obchodem. 
Dnes je ovšem na programu kuře, mávnu jen řezníkovi na pozdrav a jdu na konec ulice, kde u trakaře plného čerstvé zeleniny dřepí stále usměvavý synek Foád. U něj nakoupím svazek jarní cibule a česneku, petržel, koriandr, pažitku, čerstvou mátu a vzácný „džirdžír“, česky roketu. 
Končím promenádu tímto vskutku osobitým supermarketem a jelikož odbilo pravé poledne, hlásí muezzin z minaretu mešity své táhlé „Alláhu Akbar“. Trhovci a sousede proudí do mešity k polední modlitbě. „Poj se s námi modlit“, pokřikují po mne kolemjdoucí výrostci. „Já jsem křesťan“, povídám „a my se modlíme v neděli“ (pokud vůbec, pomyslím si). „A jó, tak mír s tebou“ houkne výrostek a mizí v mešitě. 
Pokud si někdo myslí, že jsem projevil kdovíjakou odvahu tím, že jsem se u vchodu do mešity přihlásil ke křesťanství, tak je stejně jako kdysi já na omylu. Ježíš Kristus je v islámu uznáván jako právoplatný prorok, dokonce jako jediný se všemi svými nadpřirozenými schopnostmi. Korán tedy křesťanství plně respektuje. 
To je jeden z mnoha nových poznatků, které jsem získal zde, v kolébce Orientu. 

Jemenské alegorie II – Latífa (23. 01. 2007)

Kdo v ohniště duje, rozfouká plamen nebo je posypán popelem (jemenské přísloví). Další z povídek, tentokrát o sousedce a svatbě za 15 let.

Náš kdysi tak tichý dům se o letošních prázdninách proměnil v bojovou zónu. Už když jsme se vraceli z dovolené z Čech, překvapila nás naše ulice nezvyklými hromadami štěrku, písku a štípaného kamene. Když jsme se s kufry doplahočili k našemu domu, neboť ulice se stala neprůjezdnou, zjistili jsme, že se nejedná o následky zemětřesení, ale o soutěž mezi našimi sousedy. Nejprve se soused Ahmed vzmohl a jal se na svém přízemním domě stavět patro druhé. To okamžitě namotivovalo dalšího souseda, který si rychle popůjčoval kde mohl a hbitě začal také stavět, aby nebyl pozadu. No a do této budovatelské štafety přijel na prázdniny pan Mansúr – majitel našeho, též jednopatrového domu. Coby provozovatel lukrativní čistírny a prádelny v Saúdské Arábii se nemohl nechat zahanbit. Když oni o štok, on rovnou o dva! Nu a uprostřed těchto stavebních orgií se nachází náš byt, který se díky zvedajícím okolním domům naprosto odřízl od slunce, čímž nám markantně ubylo světla i tepla. Zakrátko nato začal ramadán, kdy se žije a pracuje zásadně v noci a nám každý den po soumraku lomozila ukolébavka v podobě zvuků stavebních řemesel, a to ze tří stran. Toto utrpení Mansúr částečně kompenzoval tím, že dle tradic se s námi každý večer podělil o část rodinné večeře a na rohožku přede dveřmi nasypal purpuru.

Bura

Dalším překvapením pro nás bylo, že s koncem ramadánu odcestoval Mansúr opět do Saudíje, ovšem svou početnou rodinu zanechal doma. Má totiž šest dětí, což samo o sobě není nic neobvyklého, ovšem z toho je pět dcer. Děvčata rostou a jak známo v Saudské Arábii je na každém rohu nóbl supermarket, ale dívčí školy téměř žádné. Rozhodlo se tedy, že Mansúr odjede za prací a jeho žena Latífa zůstane doma a bude se starat o školní docházku dětí, dokončování stavby a o blaho nájemníků, tedy nás. Nejprve jsme byli na rozpacích, jelikož jsme nevěděli, co od nových sousedů můžeme očekávat, téměř jsme je neznali. Ukázalo se ovšem, že paní Latífa a jejích šest potomků se nám stanou zdrojem každodenní zábavy i nových zkušeností. Je to totiž přepečlivá žena, která se vzorně stará o děti, dbá o to, aby bylo všude čisto a k nám se chová jako k pánům ze zámku, nebo lépe, jako by ona byla naším podnájemníkem. Tyto povinnosti jí samozřejmě velmi vyčerpávají a tak si nám neustále stěžuje, jak jí děti zlobí, neustále je musí napomínat a když už jsou příliš rozpustilé a perou se jako „kiláb“ (psi), popadne do ruky klacek, který zbyl z lešení na stavbě a všechny je zlíská na jednu hromadu. Jen jedno jí trápí, totiž nejstarší dcera má ve škole samé jedničky a tak se Mansúr rozhodl, že z ní bude duktúra a Latífě přísně zakázal jí fyzicky trestat, především na hlavě. 
Z počátku se mě holky strašně bály, kdykoliv jsem vyšel na chodbu, zaječely jako by přišel největší bubák na světě a ve vteřině zmizely, s prásknutím dveří ve svém bytě. Jen když jsem něco řešil s Latífou, tak pod tíhou neodolatelné ženské zvědavosti opatrně vykukovaly zpoza její černé róby. Zde nutno dodat, že dcerky jsou bohužel jedna jak druhá podobny na svého otce, především očima. No a Mansúr je sice chlap jak se patří, ovšem má neustále ustaraný výraz a oči jako hladový bernardýn. Pokud se takováto fyziognomie projeví na tříletém děvčátku, máme zde to, co moje babička nazývala „stará-mladá“. Když jsem onehdy potkal na chodbě tu nejmladší „starou-mladou“, jinak občanským jménem Bura, řekl jsem Latífě:

Bura

„Ta je z nich nejroztomilejší a nejvíce podobná na tatínka, jen ten knírek jí schází!“. Latífa tak vyprskla smíchem, že si odfoukla závoj na obličeji a já, aby si snad nemyslela, že není hezká jsem na odchodu prohodil: „to bude za 15 let moje nevěsta“. Nazítří ráno, když pekla manželka s Latífou chléb na oběd, povídá Latífa tajuplným hlasem: „Včera večer jsem volala Mansúrovi do Saudíje, ohledně té svatby tvého muže s naší Burou a oba si myslíme, že on bude za 15 let starý dědek a my bychom pro ní přeci jen chtěli někoho mladšího. Tak mu to prosím tě nějak vysvětli.“ Je to vskutku obdivuhodná žena, což jsem si plně uvědomil teprve před týdnem, když přišla složenka za elektřinu, kterou platíme na půl. Gramotné děti byli ve škole a já jsem spatřil Latífu, jak běhá po ulici a shání někoho, kdo jí přečte kolik že to má vlastně zaplatit a kolik z té sumy je polovina. Neumí totiž chuděra číst ani počítat. 
Za několik dní se máme stěhovat do světlejšího bytu a již dnes si lámeme hlavu, jak to šetrně Latífě sdělit. Tolik si nás oblíbila, nehledě k tomu, že se sama v domě bojí. Nakonec náš odchod spolu s dcerkami žalostně oplakávala dva dny.

Jemenské alegorie III – Zmizík (20. 02. 2007)

Své nohy natáhneš pouze tolik, kolik ti dovolí délka tvé matrace (jemenské přísloví). Tentokrát o chovu chameleóna jemenského.

Chameleón leze z klece

Nedávno jsme si pronajali světlý přízemní domek v lepší čtvrti, které se říká „Dům polibků“. Pomalu se zařizujeme a seznamujeme s novým prostředím, ráno se tu překřikují kohouti a tak si připadáme jako na venkově. S tímto pocitem se ve mně opět probudila dávná touha, a sice spatřit konečně vzácného chameleóna jemenského, který tu je podle místních tak rozšířen jako u nás myši. Procestoval jsem již celý Jemen, ale chameleóna jsem přes jeho údajné rozšíření nikde neviděl. Moji spolupracovníci, pocházející z různých oblasti Jemenu, mi neustále vyprávějí, kolik jich mají na polích s qátem, že je musejí všelijak odhánět a když se jim ta potvora zakousne do ruky, tak už se nepustí. Minulý týden jsem posílal skupinu turistů na Šaháru s Ahmedem Anberem, který pochází z kmene, jež celou tuto horskou oblast ovládá. Jsme dobří přátelé a já mu pro jeho vášnivost a oblíbenost u turistek přezdívám Romeo. Romeo se za dva dny vrátil, samozřejmě s roztouženými turistkami a volá mi, ať si přijdu pro toho „chajwána“, což znamená zvíře. A skutečně – Ahmed mi předal krabici od bot, kterou jsem mu pro ten účel dal sebou, ve které se choulilo pěticentimetrové mimino chameleóna. Udělal mi tím velkou radost, chtěl bych si ho nechat jen pár měsíců, než vyroste, abych se o těchto raritních zvířatech něco dozvěděl a udělal pár fotografií. Potom ho vrátím na strom, kde ho Ahmed sebral. Jelikož s ještěry nemám vůbec žádné zkušenosti, pracoval jsem dosud jen s papoušky a křečky, vrhnul jsem se ihned na internet, abych zjistil, co chameleón vyžaduje k radostnému životu.

Chameleónův lov

Když jsem zjistil základní fakta, stál jsem před nelehkým rozhodnutím. Za prvé všichni chameleóni u nás jsou odchováni v Evropě v teráriích, a proto se rady k chovu omezují na teplotu a vlhkost vzduchu, případně na výběr rostlin, ale nikdo nepočítal s tím, že chci v Jemenu chovat chameleóna z divočiny. Za další, tento jemenský druh přijímá výhradně živou potravu, mouchy, kobylky, brouky a napájí se pouze čerstvou, tekoucí vodou, tedy také rosou stékající po listech, na kterých žije. Pouze asi 2% jeho stravy tvoří ovoce. Jediná dobrá zpráva byla, že chameleón je zarytý individualista a nesnese ve svém teritoriu konkurenci, čímž nám odpadla alespoň starost, kde mu sehnat kamaráda. Nakonec jsem se poučil, že jakmile začne chameleón tmavnout až černat, je to nepochybná známka, že mu něco schází. Zatímco jsme ho v pětiminutových intervalech zkoumali a vyhodnocovali každou skvrnku, rozhodl jsem se naložit naše mládě do auta a odvézt ho zpět do přírody. V tomto rozhodném okamžiku zasáhla manželka, která si ho již pojmenovala Zmizík, podle svých oblíbených Cimrmanů a všelijak slabomyslně na něj dělala cukrbliky. „Zmizík žil na stromě qátu a jak známo qát roste od 1500 m výše, což odpovídá našemu klimatu, zavolej Ahmedovi a zeptej se, jaké tam u nich je počasí.“ Ahmed, coby dobrotivý syn hor, řval neustále do telefonu, že ten „chajwán“ je od nich z „biládu“, tedy z venkova, ze Šaháry. Svízel je v tom, že Šahára se rozkládá na vrcholu a svazích asi třítisícové hory, kde se klima mění skoro každým metrem. Potřeboval jsem tedy přesně zjistit, kde asi Romeo Zmizíka odchytl, což se mi nedařilo mu vysvětlit – nechápal, proč je to tak důležité. Nakonec jsem z něj vydoloval, že chameleón je z wádí pod Šahárou, takže zbývalo jen zjistit, jaké tam mívají počasí. „Přes den vedro, v noci bejvá zima“, huhňal Ahmed přes tvář plnou qátu, „stejně jako u vás v Sana’a“. Alhamdulilá, díky bohu, otázka životního prostředí se vyřešila, nyní zbývá už jen shánět nějakou tu živou havěť a orosenou květinu. Na druhý den jsme se vydali do místního zahradnictví, kde jsme sehnali sazeničku qátu a větší, asi metrový ibišek, „aby měl Zmizík na výběr“, povídá manželka. Doma jsme vedle Zmizíkovy prozatímní klece postavili obě rostliny a během pár minut bylo rozhodnuto. Zmizík se prosmýkl žbrdlinami klece a pevným, i když velmi volným krokem se vyšplhal na ibišek, ze kterého neslezl.

Chameleónův lov 2

Potravu jsem vyřešil po vzoru knihy zoologa Geralda Durrela, který v Africe vykupoval za pakatel od domorodců potravu pro svůj zvěřinec. Já to mám o dost jednodušší, krmím jen jeden krk a oba šikovní kluci naší kamarádky Sabiny, která se sem před lety provdala, mi více než ochotně chytají na zahradě kobylky a pavouky. Do květináče ibišku jsme navíc umístili rozkrojenou mandarinku a jablko, takže Zmizík si chytá všudypřítomné octomilky. No a problematiku napájení nese na bedrech naše máma, která musí ráno a večer kropit listy ibišku rozprašovačem, aby si Zmizík myslel, že padá rosa. Sosá svým dlouhým jazykem skrápějící vodu z listů, přičemž máma nadává, že ho v té květině díky početným dioptriím nemůže najít. 
Dlužno dodat, že Zmizík není nijak hyperaktivní, za den uleze nanejvýš pár centimetrů, zato neustále koulí legračně očima, každým jinak. Když jsem mu servíroval první kobylku, připadal jsem si, jako kdybych krmil tygra. Zmizík zaměřil okem kořist, velmi zvolna pootočil hlavu a jako drak pomalu otevíral tlamu, ve které se světlala špička jazyka. Vzápětí vystřelil jazyk, na který se kobylka přilepila, a už ji drtil ve své tlamce. Učiněné krmení divé zvěře.

Chameleón na kytce

Největší potíž při chovu Zmizíka máme s našimi jemenskými přáteli. Zvířata jsou zde všeobecně považována za nečistá stvoření a chameleóni jsou snad horší než sám ďábel. Přátelé nám vyhrožují, že pokud si chameleóna necháme doma, nepřijdou už nikdy na návštěvu, o pozvání na oběd nemluvě. Když ho manželka ukazovala sousedce Nadě, nedostala jí dále než před práh, kde Nada dělala směrem k ibišku zcela zhnusený obličej, navzdory tomu, že na tu vzdálenost nemohla Zmizíka vůbec spatřit. Veškerá má osvěta se míjela účinkem, načež jsem to s dospělými vzdal a zaměřil se na děti. Děti jak známo jsou stvoření nevinná a předsudky nezatížená. Dělám to tak, že za přinesenou kobylku získá chlapec, či děvče tu výsadu, že může pozorovat jak chameleón papá, zatímco já nenápadně vyprávím, jak unikátní živočišný druh to máme před sebou. Nakonec dodávám, že o nějaké nečistotě se vůbec nedá mluvit, neboť chameleóni přijímají jen živou potravu, tedy žádné mršiny, pijí jen tekoucí vodu a pravidelně svlékají kůži. Poslední dobou se stává, že oni přátelé, kteří nám vyhrožovali celoživotním bojkotem, k nám vodí své ratolesti, abych jim Zmizíka ukázal, což považuji za neoddiskutovatelný úspěch.

Chameleón není vidět

Minulý pátek nás navštívila babička od sousedů a velmi nás překvapila, když si šla chameleóna nebojácně prohlédnout. Začala nám vyprávět, že si od svého mládí chameleónů váží pro jejich zázračnou schopnost léčit lidi. Vyrůstala totiž na vesnici Nejd Al Džumáí v provincii Ibb a jednoho dne její sestřenice zpozorovala nádor na tváři, který se každým dnem zvětšoval. Rodina děvčete sháněla pomoc u všech lékařů v okolí, ale marně, když jim jeden stařec z vesnice poskytl kuriózní radu. „Chytněte velkého chameleóna a přineste ho k nemocné“. Učinili, jak jim bylo řečeno a chytili na poli velkého chameleóna. Když ho přinesli k děvčeti, chameleón se jí ihned přisál na tvář a vysával její nádor, dokud sám nezčernal. Ihned poté chameleón uhynul a děvče se do týdne uzdravilo. 
Toto samozřejmě zní jako vesnická báchorka, ovšem nevím, proč by si toto někdo vymýšlel a hlavně jak by ta dobrá žena mohla vědět, že chameleón před smrtí zčerná?

Ahmed

Nakonec s námi Zmizík vegetoval necelé dva měsíce, až jednoho dne se v něm probudila přirozená touha po svobodě, takže prolezl škvírou pode dveřmi a zcela originálně zmizel. Máma chodila ještě tři dny kropit ibišek: „Co když se chajwánek vrátí?!“. 
Ahmed nám nato iniciativně dovezl dalšího chameleóna, ovšem tentokrát opravdový půlmetrový exponát, který by jednak polámal ibišek a na jehož dodávky kobylek bych si musel najmout celou základní školu. Posadil jsem jej tedy zpět Ahmedovi do auta a po několikáté mu opakoval, že chci pouze malé mládě. Ahmed se svou typicky horalskou náturou odpověděl: „Já vím, ale tenhle by ti pod dveřmi neutekl! Příště ti přivezu samce a samici a budeš mít mláďat, co schodů na Šahárském mostě!“.

Jemenské alegorie IV – Sokoterská anabáze (6. 5. 2007)

Je důležitější doprovázet přítele než jít svou vlastní cestou. (jemenské přísloví).

O tom, jak se ztratil kufr na vnitrostátní lince, jak Sokotránci loví žraloky a jak potápěči zůstali bez lodi.

Tak jsem měl opět příležitost podívat se na Sokotru se skupinou potápěčů z CA Kilana, kteří si naplánovali expedici k prozkoumání podmořského okolí ostrova. Byl jsem zvědav, co je na Sokotře nového, jak se mají staří přátelé a jak se vyvíjí turistický ruch. Vezl jsem sebou také výtisk časopisu s článkem o barakudách, kde je zvěčněn náš rybář Chamís, kterému onen časopis slibuji od loňské zimy.

Potápěči na Sokotře

Přistáli jsme tedy v pátek ráno na letišti v Hadibo, kde krom nezvyklého počtu turistů bylo vše stejné jak před rokem. Měl jsem vskutku dostatek času si letiště zevrubně prohlédnout, jelikož jsem zde zůstal jako poslední cestující se zoufalou nadějí v nalezení svého zavazadla. Když letištní zřízenec zastavil přepravník zavazadel a pravil „chalas“ (konec), rozklepala se mi kolena a uvědomil jsem si, jaké lehkomyslnosti jsem se opět dopustil. Nepoučen z minulosti, kdy jsem se několikrát hlásil v kancelářích ztracených zavazadel, měl jsem na sobě triko a kalhoty, vše ostatní bylo v kufru, který jsem se jako bohorovný domorodec ani neobtěžoval zamknout. Hrubě jsem přecenil leteckou společnost Yemenia, když jsem nevěřil, že by dokázala ztratit zavazadlo během jednoho vnitrostátního letu. 
Bodrý manažer, nebo spíše náčelník Yemenie mě plácal po zádech a ujišťoval, že kufr dorazí dalším spojem, který přiletí v pondělí. „Běž si koupit na trh fútu (zdejší pánská sukně) a v pondělí se zastav“, to byla vskutku povzbudivá slova, ovšem náš hotelový manažer Nadžíb mi poté vyprávěl historky, jak zavazadla turistů kolikrát dorazila třeba až měsíc po jejich odjezdu z ostrova. Nezbylo mi než čekat do pondělí, ale pocit dítěte, kterému seberou hračku, ve mně stále hlodal o to víc, že jsem se obával o obsah nezamčeného kufru kdesi v letištním skladu.

Abych se nenudil, tak další den se nedostavil náš potápěčský průvodce. Jal jsem se tedy improvizovat jako naprosto laický asistent potápěčů. Velkým štěstím bylo, že expedici tvořili z drtivé většiny staří potápěčští vlci, kteří jsou zvyklí na ledacos. Dorazili jsme do rybářské vesničky na samém západě ostrova, kde se samozřejmě kolem nás okamžitě srotilo veškeré obyvatelstvo zdejších kamenných chatrčí. Dospělí se na nás přívětivě zubili, zatímco drobotina jak hejno kuřat pípala „qalám, qalám“, tedy abychom jim po vzoru prvních bílých cestovatelů z minulého století věnovali pero nebo tužku. Nemaje ani jednoho, našel jsem v kapse balíček žvýkaček, a tak jsem se jako Kolumbus mezi Indiány vydal mezi žadonící Sokotránky se slovy „mám pro vás něco lepšího“. Nalámal jsem první žvýkačku na kousky, aby se dostalo na každého, ovšem žádné z dětí si ode mne žvýkačku nevzalo s výraznou gestikulací, že by je to snad mohlo otrávit. Chvíli jsem nechápal souvislosti, ale záhy jsem pochopil, že zkrátka žvýkačky vůbec neznají! Předvedl jsem jim tedy názorně, jak se to dělá, načež ke mně přistoupil nejstarší kluk a srdnatě žvýkačku ochutnal. Jakmile se mu sladkostí rozzářily oči, dal ochutnat i kamarádovi a vzápětí se kolem mě zvedal les osmahlých dětských rukou. Na koho se nedostalo, s tím se o žvýkačku podělil kamarád, každý si mohl chvíli požvýknout. Zcela zaskočen nezvyklou situací ubíral jsem se důstojně k moři s myšlenkami, aby jim snad tato nová potravina opravdu nějak neublížila. Během minuty jsem se otočil, vběhl mezi žvýkající drobotinu a zcela nedůstojně jsem na ně řval „hlavně nepolykat!“.

Sokotra – děti

Mezitím se potápěči nasoukali do svých neoprénů, dva mladí rybáři připluli s lokou a nastalo nesnadné domlouvání o výběru vhodné lokality pro ponor. Sokotránci hovoří jihojemenským dialektem a ještě mizerně, kdežto já svoji arabštinu bez gramatiky sbírám po ulicích a qátových seancích v Sana’a. Tato rozporuplná kombinace se projevila již při první otázce, tedy kde je u pobřeží jaká hloubka moře. Rybář stále krčil rameny, načež jsem to fikaně zkoušel „Je tam 5 metrů? Je tam 10 metrů?“ a na obě otázky jsem dostal odpověď „mumkin“, čili možná. Potápěči potřebují korálové útesy, kde je největší koncentrace ryb a další vodní havěti, takže další otázky typu „kde jsou útesy, ryby, atd.“ byly zbytečné. Když jsme zjistili, že z rybářů nedostaneme téměř nic neb se nepotápějí, rozhodlo se jet tam, kde se jim nejčastěji trhají sítě o kameny, snad o korály a kam podle jejich slov vozí všechny potápěče. Za dvacet minut jsme dopluli na místo, skupina naskákala do moře a já jsem se jal zkoušet rybářské štěstí s prutem v ruce. 
Odpluli jsme o kousek dál, abych náhodou nezasekl jednoho z potápěčů, ale po čtvrt hodině jsem zjistil, že v poledne ryby neberou nejen v českých rybnících, ale ani v Arabském moři. Natáhl jsem se tedy na pří kocábky, vlny s námi příjemně pohupovaly a dal jsem se do hovoru s oběma rybáři. Četl jsem, že Sokotránci byli snad prvními lovci žraloků na světě a dodnes jsou zde žraloci hlavní lovnou rybou, přičemž to nejsou žádné čudly, ale dvou až třímetrové kusy. Velmi mne zajímalo, jak lov žraloků probíhá, tak jsem jak hypnotizován naslouchal jejich vyprávění, z něhož jsem vyrozuměl následující: Na žraloky se vyráží pozdě odpoledne a pluje se čtyři hodiny na otevřené moře, kde je žraloků nejvíc. K lovu se používá asi centimetrové lano, na jehož konci je deset návazců z ocelového lanka a na konci každého návazce je přivařen velký hák. Na tyto háky se napíchne návnada a lano se hodí do moře. Pozdě večer se rybáři natáhnou ke spánku na úzká prkýnka, která spojují boky loky a jinak slouží jako sedátka. Přitom si kolem ruky omotají lana, na jejichž koncích jsou návnady a v případě záběru žraloka je cukání lana probudí. Pokud se tak stane, vytáhnou žraloka na palubu, usmrtí jej starým rezavým nožem, což je také jediná zbraň, jež mají k dispozici a toto se opakuje celou noc až do svítání. Ihned jsem se zeptal, jestli by hoši do těchto vod nevzali na ponor potápěče, kteří přijeli na Sokotru především kvůli žralokům, nebo zda by alespoň některého z nich nevzali sebou na lov. Tento nápad okamžitě odmítli s tím, že to je velmi nebezpečné a stává se, že při vytahování většího žraloka do loky připluje jiný žralok a stáhne vykloněného rybáře do vody. Během tohoto vyprávění mi běhal mráz po zádech a zároveň jsem si uvědomoval, s jakou odvahou tito lidé čelí extrémně tvrdým životním podmínkám. Rybolov je totiž téměř jediným zdrojem obživy Sokotránců. 
Ještě jsem se dozvěděl, že zde neznají měrnou jednotku „metr“, ale používají jednotku „ruka“, jež má dva lokte. Proto mi nebyli schopni říct, kolik metrů je hloubka moře.

My se nepereme!

Podíval jsem se na hodinky a čas vynoření naší skupiny již uplynul, ale po potápěčích ani vidu ani slechu. Nastartovali jsme motory a vydali se směrem k pobřeží, kde jsme po delší plavbě spatřili na vodě zoufale mávající potápěče. Stalo se, že rybaříci nevyhodili kotvu a bríza pomalu odvála naší bárku z dohledu vynořivších se potápěčů. Hlavou mi prolítla žraločí historka, spojená s opuštěnou skupinou na mořské hladině, načež jsem nervozitou málem přepadl přes bok lodi. Bylo evidentní, že jen velká míra slušnosti potápěčů jim zabránila, aby mě nehodili přes palubu, přičemž já sám jsem neměl slovo omluvy. Další den se již dostavil podmořský průvodce a má skupina se tak zbavila obav z dalších ohrožení způsobenému mým amatérismem.

Na pobřeží

Nadešlo pondělí ráno a já se vydal na letiště coby lovec svého kufru s tím, že pokud kufr nedorazí, vrátím se stejným spojem do Sana’a a budu ve stopování pokračovat. Veškeré hledání bylo marné a už hrozilo, že mi letadlo uletí, a tak jsem vyhledal náčelníka Velké perutě, který mi vrazil do ruky palubní vstupenku se slovy „nevystupuj z letadla a všem řekni, že máš letenku až do Sana’a“. Pondělní spoj ze Sokotry létá přes jihojemenský Aden a má letenka tedy platila pouze do Adenu. Pokud bude z Adenu dostatek pasažérů, poletí naše letadlo až do Sana’a, jinak musím počkat až na večerní linku. Spoléhaje na náčelníka, žmoulal jsem v upocené ruce jeho palubní lístek a až v Adenu jsem zjistil, že na něm není vůbec nic napsáno, kromě rok starého data. Byl jsem rozhodnut ničemu se už nedivit a vše nechat na vůli osudu, což se ukázalo jako nejlepší řešení, když nakonec náš stroj dosedl odpoledne v Sana’a.

Kladivoun

Následoval týden každodenních návštěv letištního skladu, kde jsem stále marně mezi stovkami kufrů a tašek hledal ten svůj úplně nový kufřík, o kterém jsem pouze věděl, že je černý. Už jsem celé pátrání vzdával a jal se počítat ztráty. Když jsem už začal nakupovat ztracené svršky, zatelefonoval mi manažer Yemenie z egyptské Káhiry, který se velmi trefně a s neskrývaným smíchem dotazoval, zda náhodou nepostrádám cestovní zavazadlo. Úvahy nad tím, jak se zavazadlo dostalo do Egypta, jsem rychle abstrahoval a nedočkavě naslouchal příznivým zprávám ze země Faraónů. Našel totiž mojí vizitku na visačce kufru a slíbil, že ho pošle další den do Sana’a. A skutečně přesně za dva týdny jsem ve skladu na letišti poznal svůj krásný nový kufr, který jsem si s pocitem olympijského vítěze vytáhl z regálu a spěchal s ním ven. Šéf skladu mi upřímně blahopřál, vždyť za ten měsíc už se z nás stali dobří přátelé, a že mu mám předat jen potvrzení o ztrátě a mohu jít. Bohužel jsem žádné potvrzení nedostal, neboť náčelník ze Sokotry asi nechtěl zbytečně plýtvat papírem a tak jsem se zoufale doprošoval, ať mi kufr vydají oproti pasu nebo alespoň zapůjčí na pár dní domů. Navzdory mé beznaději a intenzivnímu měsíčnímu přátelství jsem šéfa skladu neuprosil, trval na tom, že zde za všechno ručí a musí mít „waraqa“ (papír). 
Papír, to je v Jemenu kouzelná formule, bez níž se člověk nedostane snad ani na toaletu. Byl jsem pevně rozhodnut bez kufru neodejít a intenzivně jsem vymýšlel jak tuto prekérní situaci vyřešit. 
Ale ovšem, chce waraqa, má ho mít! Než mi v tom stačil zabránit, vytáhl jsem z kufru časopis Rybářství, kde byl na třech stranách můj článek o rybaření na Sokotře včetně mé fotografie. Šéf si plácnul ruku na srdce a zvolal „mášáalá“ (božemůj!) a že tedy mohu „alátúl“ (beze všeho) konečně opustit letištní prostory se svým kufrem, čímž skončila tato strastiplná, až těžko uvěřitelná anabáze.

Foto: Ondřej Pražský 

Jemenské alegorie V – Popelka Tiháma (22. 11. 2007)

Neuč opice házet kamení (jemenské přísloví).

Korály
Trh 2

Tentokrát o pásmu pobřeží podél Rudého moře: …připočtěme k tomu absenci elektřiny, plynu i vody (tu si musí lidé nosit z okolních studní) a máme před sebou podmínky, za kterých cestoval Livingstone Afrikou.

Plot


Před desítkami tisíc let byla tato západní oblast Jemenu pevně spojena s africkým kontinentem, dokud se geologické síly nerozhodly rozervat území vejpůl a vytvořit mezi nimi kotlinu Rudého moře. Pobřežní pás, který zbyl z tropické Afriky, až po úpatí nedalekých, dnes již jemenských hor, se nazývá Tiháma a pro mě je tím, co si představuji pod nefalšovanou Afrikou, ačkoli (nebo právě proto) jsem v Africe ke své lítosti nikdy nebyl. Tiháma je přibližně sto kilometrů široké pásmo táhnoucí se od jižní a nejužší úžiny Rudého moře, která se nazývá Báb Al Mandab, až na sever k hranicím Saúdské Arábie. Její barvitá příroda a nezaměnitelná kultura není turistům příliš známa z důvodu tak tristního, jímž je absence kvalitního ubytování. Potápěčské lokality u korálových ostrovů při pobřeží patří údajně k nejlepším na světě.

Tiháma bývá v atlasech popisována jako nejteplejší místo na světě s vlhkostí vzduchu dosahující až devadesát stupňů, což je ďábelská kombinace pro životní podmínky zdejších afro-arabských obyvatel, avšak celkem příznivá pro zemědělství a rybolov. Jak se říká „chléb nelze natírat po obou stranách“, což zde poprvé okusili členové dánské královské expedice z let 1762-63, kteří přicestovali objevit Šťastnou Arábii a do dvou let podlehli malárii. Přežil pouze Carsten Niebhur, který výpravu vedl, zřejmě proto, aby mohl později vydat knihu „Nešťastné putování do Šťastné Arábie“. Tato výprava se nejprve vylodila v nejsevernějším přístavu Tihámy v Al Luhaji, načež to poté zkusili v nejjižnějším přístavu Mocha, známého kdysi vývozem slavné kávy. Sužováni malárií se nakonec dostali do hor, kde se jim částečně ulevilo, nicméně rodné Dánsko již většina z nich nespatřila.

Mangrovník
Parkoviště

Onehdy jsme se vydali do Tihámy s naším kamarádem Chálidem, který má uprostřed tohoto guvernorátu rozsáhlé plantáže mangovníků. Během cesty jsme rozebírali úskalí a radosti farmaření. Dozvěděl jsem se, že Tihámané, kteří budí na první pohled dojem ne příliš pracovitých lidí, jsou naopak velmi šťastni, když se najde podnikatel, který zde investuje do půdy, na které oni mohou pracovat. Půdu lze koupit za relativně mrzký peníz, což vytváří tak potřebné pracovní příležitosti zdejším životem zkoušeným rolníkům. Dále jsme rozebírali místní folklorní slavnosti, o kterých jsem hodně slyšel, ale nikdy je neviděl. Jedná se „přeskakování velbloudů“ a probíhá tak, že soutěžící s rozběhem přeskakují vedle sebe sedící velbloudy. Celokrajský rekord je prý přeskočení šesti dromedárů, ale na tuto podívanou si budeme muset počkat, neb se koná jednou do roka po sklizni datlí.

Haníd

Když jsme dorazili do Husejníje, kde se nachází zmíněná farma, nastal čas oběda a my jsme měli ochutnat nejlepší pokrm Jemenu, kterému se říká haníd. Haníd se vaří, nebo lépe peče po celém Jemenu, ale jeho původ je v Tihámě a z celé Tihámy je nejlahodnější právě v Husejníji. O hanídu se bude podrobně hovořit v seriálu Jemenská kuchyně, ale mně nedá jej alespoň stručně popsat. Jsou to kusy jehněčího masa, okořeněné a zabalené do banánových listů, jež se posléze pečou na žhavém uhlí v hliněné peci, podobné indickému tanúru. Během pečení banánové listy jemně doutnají a dodávají masu nezaměnitelnou banánově uzenou příchuť. Kdo zná chuť malých pečených jehňátek, okamžitě pochopí mé „vytržení“ nad touto pochoutkou a kdo nikoli, měl by se zamyslet nad návštěvou Tihámy.

Vesnice
Vesnice 3
Domácnost
Vesnice 2

Po obědě jsme si prohlédli Chálidovo mangové panství a přichystali na projížďku okolních vesniček i nedalekého pobřeží, které bylo podle Chálida asi 20 minut jízdy autem. Jako průvodce znalého pavučin pouštních stezek a cestiček jsme si vzali jeho strážného z mangové farmy, lety poznamenaného pana Bešíra. Tento stařík malého vzrůstu má lehce nachýlenou postavu, několik dní neholenou vrásčitou tvář, bezzubý úsměv a na rameni se mu pohupoval předpotopní samopal, na kterém bylo znát, že naposledy vystřelil při revoluci v šedesátých letech. Překvapivě svižně naskočil do auta a za chvíli jsme vjížděli do první vesničky tvořené, jako většina ostatních, slaměnými chýšemi. Tihámské chýše jsou vyrobeny z umně spletených, uschlých banánových listů, obdobně jsou „postaveny“ i ploty kolem nich. Jedná se tedy o kulaté nebo hranaté chýše se špičatou, bedlím podobnou střechou, taktéž z listů banánu, jejichž podlahu tvoří udusaná zem a nábytek porůznu sestavené konstrukce z palmového dříví. Připočtěme si k tomuto „životnímu stylu“ absenci elektřiny, plynu i vody – tu si musí lidé nosit z okolních studní a máme před sebou podmínky, za kterých cestoval Livingstone Afrikou.

Noblesnější chýše se liší tím, že mají zdi a ploty uplácány z bahna smíchaného se slámou. Uprostřed větších vesniček se pak nacházejí trhy, které se poznají podle hloučku bzučících motocyklů značky Hang Hai a nedaleko stojící řady stromů, u nichž jsou uvázáni osli. Na trzích jsou k dostání základní potraviny a vybavení pro domácnosti, ovšem zdaleka největší atrakcí se tu stane neznámý turista, kolem kterého se ihned shromáždí veškeré osazenstvo trhu, čímž nám bylo jaksi znemožněno si něco nakoupit.

Turecká bašta

Po dvou hodinách bloudění mezi chatrčemi, datlovými palmami a písečnými dunami jsem se otázal Chálida, zda náš svérázný pan Bešír je skutečně znalcem místních komunikací, neboť jeho vyschlá, upracovaná pravice nejistě kmitala tu vpravo, tu vlevo případně mávala kupředu. „Je mu už sedmdesát let a žije trvale na farmě, dlouho tu nebyl, ovšem pochází z téhle vesnice a má tu dokonce dvě manželky“ vysvětlil nám Chálid, hlasem omlouvajícím svého věrného strážného. „Není divu, že tu dlouho nebyl, asi by ty manželky ani nenašel“, prohlásila ironicky moje manželka, která už se nemohla dočkat, až si zaplave. Když jsme v poušti spatřili polozbořenou sultánovu baštu, postavenou během turecké okupace, ujistil nás pan Bešír, že moře je nedaleko a skutečně jsme záhy dojeli na pláž, kterou omývaly zpěněné vlny Rudého moře.

Mangrovníky
Loika

Po krátkém vykoupání našel pan Bešír ve vesnici jednu ze svých manželek a trval na tom, že nás na revanš pozve na večeři, pečeného tuňáka, což jsme rádi přijali. Na další den jsme si najali rybáře s lokou, aby nám ukázal okolní korálové ostrovy a útesy. Stále více turistů se dožaduje potápění a šnorchlování, pročež jim chceme nabídnout nové a neznámé lokality. Vypluli jsme na moře podél dalece se táhnoucích porostů mangrovníků, těchto podivných i vzácných keřů, které se naučily žít ve slané vodě a jejichž propletené kořeny pod hladinou skýtají útočiště a potravu mořské fauně. Po necelé hodině jsme dopluli k malým vyprahlých ostrůvkům, a to co jsme spatřili pod sebou bylo nedozírné – čtyři metry hluboké akvárium, jehož dno bylo pokryto korály. Aniž bychom museli šnorchlovat, pozorovali jsme velké pražmy, manty, chňápaly, papoušíky, kanice i želvy a po chvíli k nám dokonce připlavala samice delfína s mládětem, kterou kolega Samír zprvu pokládal za žraloka, načež byl během sekundy zpět v loce. Samír, který patří ke špičkovým a oblíbeným průvodcům totiž jednou šnorchloval v zátoce u ostrova Sokotra, kde se loví žraloci a skutečně kolem něj záhy začal kroužit asi metrový žralok. Od té doby je z každé ploutve nad hladinou nervózní, nic neponechává náhodě a nepokrytě zdrhá, za což si ho vzhledem k jeho trénovaným svalům dobíráme. Odpoledne jsme zapluli do kotviště rybářů u jednoho z ostrovů, abychom zjistili možnost stanování a i po této stránce se ukázala tato lokalita jako ideální, nejstarší rybář nám dokonce na rozloučenou zahrál na tradiční píšťalu „mizmar“.

Trh

Plni hlubokých dojmů jsme se vraceli do Sana’a a rekapitulovali jsme si ekonomické údaje, ze kterých vyplývá, že většina zemědělské produkce Jemenu je díky příznivému klimatu právě z Tihámy, v parlamentu mají nejvíce zástupců a okolní guvernoráty se každoročně snaží ukrojit část jejího území pro sebe. Přes to všechno je Tiháma paradoxně nejchudší částí Jemenu, pravá Popelka, která ač dře pro druhé, sama nemá ničeho. Jejím vytouženým princem se může stát turistika. 

Jemenské alegorie VI – Hamám Turkí (2.1.2008)

Až tvůj syn vyroste v muže, ber jej jako svého bratra (jemenské přísloví).

Hamám – exteriér

Turecké lázně znamenají nejen dusno a vlhko, ale i masáže, až se vám zatmívá před očima a máte pocit, že vám lámou vaz.

Hamám Turkí neboli turecké lázně jsou pozůstatkem turecké okupace Jemenu, která se odehrávala ve dvou samostatných obdobích. To druhé skončilo kolem roku 1911, kdy snad dozněly boje o poslední bašty. Kromě lázní po sobě Turci zanechali černé závoje žen – „šaršafy“, kterými odlišovali své ženy od Jemenek, několik polozbořených sídel místodržících sultánů a těžký kanón na vrcholu hory Al Šáhil v guvernorátu Hadža. Turecké snahy o kolonizaci Jemenu jsou legendární, údajně jsou i důvodem stavby jemenských horských vesnic a obrovské ztráty při bojích v horách přiměly Turky, aby nazývali Jemen „Qabr Al Atrák“, tedy hrob Turků. Jemenci jsou pochopitelně na svoji stoletou sveřepou defenzívu náležitě hrdi a pyšní se tím, že Jemen je jediná země, kterou Otomané nikdy celou nepokořili. Turecké lázně mají pochopitelně největší tradici ve starém městě Sana’a – logicky proto, že tehdy za jeho hradbami nebyl než prach a kamení. Napočítáme jich tam celkem sedmnáct a jsou to echt originály více než sto let staré, což bylo jednou z příčin, proč jsem se dlouho zdráhal je navštívit coby adept na vymydlení. Pro turisty není bez zajímavosti, že mimo staré město si lze na četných místech v Sana’a i jinde turecké lázně zdarma prohlédnout, jen s tou podmínkou, že do mužských lázní smějí pouze muži a do dámských lázní jen dámy. Pokud se rozhodnete do lázní vstoupit s ručníkem a mýdlem, možná s rozporuplnými pocity, doporučuji vám dočíst celý tento text dokonce.

Hamám – sauna

Ono zimní ráno mne vzbudil kvílící klakson před domem a já jsem s pocitem knedlíku v krku a ztuhlostí ve všech údech musel jít otevřít bránu. Byl čtvrtek, první den víkendu a jako obvykle se zastavil kamarád Nabíl, který mne pokaždé lanaří, ať s ním jdu do hamámu. Čtvrtek je totiž v Jemenu dnem, kdy muž náleží své ženě a ona jemu, pánové se chodí saunit a šamponovat do hamámů a dámy věnují celé odpoledne svému zkrášlování, jak to umějí jen ony při pálení kadidla, nad jehož omamným dýmem si pročesávají vlasy. Až když se Nabíl zapřísahal, že na smrt jeho samého a posléze i celé rodiny (walláhí!) je hamám nejlepší medicínou na začínající chřipku, jsem se uvolil a požádal manželku, ať mi tedy sbalí tašku. Zatímco jsem neustále pochyboval o hygienickém standardu onoho zařízení, stanuli jsme před domkem s nízkou kupolovitou střechou a hrdým nápisem Hamám Al Salám, tedy hamám míru. Sešli jsme po schodech, kde jsem shledal, že hamám je v podstatě tvořen sérií podzemních komnat nebo sklípků, jejichž vysoké homolovité stropy s úzkými okýnky jsou v úrovni okolního terénu. Okýnky prosvítají paprsky slunce, v nichž se až poeticky tetelí všudypřítomná pára. Ovšem tím veškerá poetika v hamámu končí. Prvními dojmy jsou samo sebou horko, dusno a vlhko spolu s pekelným řevem návštěvníků i obsluhujícího personálu. Jeden přes druhého huláká a dožaduje se „sábůn (mýdla), lufa (žínky), hama (horka) nebo masádž (masáže)“, což je ještě umocněno neustávajícím mlácením dveří od centrální sauny, které se hlučně dovírají díky silné krejčovské gumě. Ihned jsem pochopil, proč se v Jemenu dámským oslavám říká „hamám turkí“.

Hamám – dveře na gumě

Oděni toliko do delších trenek odebrali jsme se do největší a nejteplejší místnosti, do té, jejíž dveře se tak hlasitě zavírají díky krejčovské gumě. Podlahu i stěny tvoří čedičové kameny, jež byly původně vyhřívány odspodu a ze stran ohništěm, v dnešní pokročilé době se používá naftových hořáků. V rohu této sauny je vyzděný krychlový bazének s takřka vařící vodou, kterou jeden z polonahých masérů, kteří mi nevím proč připomínají eunuchy, nabírá co chvíli do kbelíku a polévá s ní podlahu, stěny i nás.

Hamám – šatna

Podle zvyku se mají v sauně tančit tradiční sana’anské tance, dnes se jen chodí a všelijak poskakuje dokola, aby se člověk jaksepatří zapotil. 
Pot se mísí s vodopády horké vody, a když už vám začíná být mdlo, přichází ta pravá chvíle pro ostatní kratochvíle tureckého hamámu. Nabíl totiž z radosti, že mě sem konečně dostal, rozkázal masérům, ať na mě aplikují veškeré procedury, které znají a – to mu dodnes zazlívám – ať vyzkouší i ty, o kterých jen slyšeli. Po nezbytném prásknutí dveří na gumě, jsem se ocitl ve vedlejší místnosti, tedy masérně a mydlírně, která má po obvodě kamenné lavice a v rozích hranatá umyvadla, u kterých se mydlí zákazníci. Já jsem se dostal do rukou jinocha, který si navlékl na ruku žínku z hladkého plátna a jal se mi nasucho sdírat kůži z těla. Takto mu po chvíli zpod žínky začaly odpadávat silné a dlouhé šňůry špíny, kterou doloval z mé kůže. Okamžitě jsem pohlédl na naproti sedícího Nabíla, z něhož odpadávaly poloviční šňůrky a zastyděl jsem se, neb jsem vypadal jako špindíra. „To víš, já se sprchuju dvakrát denně, ale te jsem se vrátil z pouště se skupinou turistů, je tam všude písek…“ vymýšlím si, ovšem jen tu část o poušti, ale to už jsem políván kbelíky vody, čímž tato špinavá epizoda končí. Dále jsem byl tázán, zda mám vlastní mýdlo a žínku, jichž nemaje, vyběhl jinoch nakoupit do sousedního obchodu a zakrátko mě mydlil hrubě pletenou žínkou za neustálého polévání vodou. Mydlil mě opravdu důkladně, což člověk ocení zvláště na špatně přístupných místech jako jsou záda, ale nezapomněl ani na uši, kořen nosu a chodidla. A pokaždé když už jsem myslel, že skončil, nalil na mě vědro vody a začal nanovo. Nakonec mi s tajemným pohledem na mé trenky podal žínku a diskrétně pravil „umyj si musadas – zbraň“, což jsem nejprve nepochopil, poté se zastyděl a nakonec jsem byl rád, že i tento trapas mám za sebou.

Hamám – předsálí
Hamám – střecha

Přiběhl starší chlapec, který mě položil na kamennou lavici, do dlaní si vetřel olivový olej a začal masírovat. Zcela běžnou masáž ovšem kombinoval s masážemi lymfatických cest, což probíhá tak, že mi zabodl palce vší silou do slabin, až jsem se prohnul jako luk a pokračoval podél boků, pod paždím až k dlaním. Tento úkon lechtá a tupě bolí zároveň, takže po pátém promačkání jsem již jen nesykal, ale rovnou sténal bolestí, což jej evidentně potěšilo jako správný výsledek jeho práce. Následoval podobný úkon na žilním systému celého těla, který jsem doprovázel skučivým „ááá“, jež se změnilo v přerývané „á-á-á“, to když se mi pokoušel vytrhávat, jeden po druhém, prsty na rukou a na nohou. Snad největší pikantérií bylo palčivé oštipování ochablých tukových zásob pod bicepsy a stehny, snad za účelem jejich prokrvení. Závěrem mě celého namazal olivovým olejem, a to včetně vlasů, prý pro hedvábný lesk. Za jiné situace bych toto středověké týrání vzdal, ale před Nabílem jsem hodlal zachovat si tvář chlapa, neskučet jako „džabán“ (srab) a vydržet řádění hamámových pochopů do konce. Odevzdaně jsem ležel na zádech v očekávání dalších ďábelských cviků, přičemž už jsem dávno upoutal pozornost všech eunuchů, kteří na mě řvali „Bátrik mabrůk“ (Patrik je pašák). Tu se nad mou tváří zazubil jeden z nich a otázal se: „‚Žvýkáš často qát?“. Jakmile jsem přitakal, již jsem toho litoval, protože se mi klouby prstů opřel o podbřišek a tlačil, dokud jsem nezačal hlasitě skučet. Poté mě stiskl v bocích, a jakoby chtěl veškeré mé útroby vymačkat, dostal se k pupku, kolem kterého pevně mačkal to, o čem si myslím, že jsou má střeva. Těmi střevy pak zakroutil doprava a já měl najednou pocit, že mi masíruje břicho pěstí zevnitř. Tento pocit byl tak intenzivní, že neschopen již skučení, mě donutil zvednout hlavu a podívat se, zda právě nevykonává pitvu. Co jsem viděl, bylo jen o něco méně děsivé. Jeho ukazovák vězel kompletně zastrčený v mém pupíku a má střeva si na něj namotával jako špagety. Na závěr tohoto očistce mi lili na břicho z velké výšky vařící vodu a ujišťovali mě, že můj trávící systém je již naprosto čistý a usazený qát je na cestě ven. „Moc nechybělo a byli jste toho svědky“, pomyslel jsem si a už mi bylo úplně jedno, že před vstupem do relaxační místnosti na mě chrstli kýbl studené vody. V břiše jsem měl revoluci a motala se mi hlava, takže jsem sebou plácl na zem a pokoušel se tento maratón klinických procedur nějak vstřebat. Nebylo mi toho dopřáno, neboť přiběhl poslední šílený masér a tvrdil, že nakonec je třeba protáhnout kostru. Začal překvapivě příjemnou masáží lebky, která však opět končila v bolestech při snaze prorazit mi spánkové kosti. Dále jsem byl požádán, nechť spojím prsty rukou za krkem a zvednu se s lokty proti prsům, na které zprudka nalehl za tříštivých zvuků páteře. Pak se mnou otáčel, našlapoval na mě a promačkával, až skončil masáží krku, který mám trvale ztuhlý od práce na počítači. Otočil mi hlavu doprava a čelo tvrdě postrčil doleva, křup, zatmělo se mi před očima – a to samé na druhou stranu, tak nějak se lidem láme vaz. Celou kostrou a klouby mi projela ještě ostrá bolest, když si mi vleže na břiše stoupl nad kolena, a lýtka se zbytkem nohy ohnul do vodorovné polohy se stehny. To byl pocit podobný natažení na skřipec a veškeré zatuhlé klouby si za dunivého loupání užily své.

Chřipka byla ta tam, zato si již nepamatuji, jak jsem se dostal domů. Byl to zážitek tak silný, že od té doby (od loňské zimy) chodím do hamámu každý týden. Ovšem ne ve čtvrtek, kdy je tam narváno, ale po našem ve středu. 

Jemenské alegorie VII – Husajn Abú Šanab (30.5.2008)

Odkaz tvého otce je cennější než léta studií. Jemenské přísloví.

Husajn v gala

Husajn je základní kámen každého qátovacího i tanečního dýchánku. Bez Husajna nemá smysl nic organizovat. (Pohled nezaujatého turisty)

Pojmout kompletně tuto figuru, která je mi léta zdrojem neutuchající zábavy, je na dvou stránkách nemožné. Husajn je fenomén, patriot, furiant, dobrodinec i vyhlášený sprosťák, který se nerozpakuje poslat kohokoliv do patřičných mezí. Představíme-li si obrazně staré město jako pařez, pak Husajn je od toho pařezu kořen, jak kdysi trefně o sobě prohlásil Jan Werich.

Husajnův dům

Husajn je kovaným starousedlíkem, měšťanem starého Sana’a, vlastní šestipatrový dům na hlavním bulváru čtvrti Talha a naproti onomu domu, doslova přes ulici má svůj obchod, kancelář, čajovnu, zkrátka nádherně útulný, univerzální kutloch. Nemaje příliš pohybu, je postavou podsaditý, má výrazné oči, kterými koulí jak somálský pirát před bouří, ovšem jeho dominantou je mohutný, hustý knír pod bambulovitým nosem. Svůj věk udává Husajn jako něco kolem třiapadesáti, prý tenkrát se rodné listy nevydávaly a když máte deset dětí, pamatujte si kdy přesně se které z nich narodilo, nehledě k tomu, že čtení a psaní bylo výsadou vezírů z paláce Imáma.

Sejma

Hlavním předmětem jeho činnosti je sběratelství jakýchkoliv mincí, čímž si vysloužil, nebo spíše sám sebe otituloval „King of currency“, tedy Král peněz, což je doloženo všudypřítomnými mincemi i bankovkami, jimiž má obchod oblepen. Vlastní stará platidla ze všech dynastií Imámů a má i takové rarity jako hliníkové mince, jež se razili ve třicátých letech minulého století z pláště německého dvouplošníku, který se zřítil poblíž Ta’izu. Dále prodává pohlednice, turistické průvodce, džambije, sádrové domečky, staré koberce a cokoliv dalšího, co odkoupí od sousedů. Popravdě řečeno, já jsem ho za tři roky neviděl, kromě nějakých pohledů, cokoliv prodat a bude to asi tím, že se mu nechce z jeho pelechu v rohu obchodu vstávat. Pohledy má vystaveny na stojanech před obchodem, což je ovšem daleko a drobné od turistů za pohledy přebírá zpravidla jeho roztomilá vnučka Šejma, která je dědečkovi, k její smůle, velice podobná. Husajn vychoval šest synů, dcery mu nebylo dopřáno a tak si nyní užívá své vnučky, která jej, snad díky zmíněné podobě, miluje jako svého tatínka a když není ve škole, píše si u něj úkoly, případně vybírá drobné za pohledy, za které si obratem kupuje brambůrky. Posledních dvacet let tráví Husajn v jakémsi důchodu, jelikož svým šesti synům postupně předal své obchody s džambíjemi a ti otci odvádí desátek, což je v této společnosti tradice. S heslem „práce hyzdí“ je jeho každodenní program léta stejný, Husajn kolem poledne vstane, přesune se přes ulici do svého kutlochu a v rozjímání očekává, až udeří jedna hodina, čas oběda, který mu manželka spustí na provaze z okna přímo před obchod. Oběd představuje kotlík tradiční salty, domácí chléb „mulúdž“ a vařené telecí. Husajn sezve sousedy, neboť nepozvat kolemjdoucího ke kotlíku je „ajíb“, hanba a po rychlém obědě již vyhlíží svého nejmladšího syna, který mu donese pytlík qátu a cigarety Kamaran. Nato usedne na polštáře do pravého rohu obchodu, za impozantní pár buvolích rohů, sleduje ruch na ulici, pokuřuje a žvýká qát. Mezi šestou a sedmou hodinou večer se navečeří a pak pokračuje s qátem do půlnoci, přičemž řeší trampoty sousedů, ze svého titulu obvodního důvěrníka. Denní náplň mění jen každý čtvrtek, kdy qátuje doma s manželkou, která v tento den nezve na qát své přítelkyně a se kterou bude letos slavit již čtyřicet let šťastného soužití. Brali se, když jim bylo oběma asi dvanáct, ale žít spolu začali až o dva roky později. Od okamžiku, kdy přišly do Jemenu první televize, nedají dopustit na vymoženosti západní techniky, protože v televizi spatřili poprvé kouzlo polibku, což velmi obohatilo jejich milostný život. Vraťme se však k běžnému programu, kdy lze Husajna pozorovat, jak volá ze svého rohu na turisty „Welcome in Yemen!“, vítejte v Jemenu a nabízí jim čaj nebo limetkový džus. Většina turistů se chová zdrženlivě, maje své zkušenosti z Egypta a jiných, turismem demoralizovaných končin, kde se platí i za pozdrav. Netuší, že Jemen je stále ryzí kraj a Husajnova staro-sana’anská hrdost by nedovolila, aby turista – host u něj za pohoštění zaplatil. Bezmezně miluje cizince, především Evropany, jelikož v 80. letech přibíralo Ministerstvo turismu Husajna sebou na cestovní veletrhy, coby jemenského maskota. Pyšně ukazuje turistům své fotografie, jak předvádí jemenské tance na veletrhu v Berlíně, nebo jak se svou pozlacenou džambíjí a nohatou hosteskou pózuje u Eiffelovy věže. Nejraději však vzpomíná na Amsterdam: „Přísahám, že to je nejsvobodnější město na světě, takhle by měl vypadat Jemen“; a zamáčkne si slzu při vzpomínce na uličku lásky. Přes svůj nezdravý životní styl se těší dokonalému zdraví, sice kouří a qátuje od čtrnácti let, ovšem od své svatby denně před spaním rozžvýká stroužek česneku se lžičkou domácího medu. To je jeho recept na dlouhověkost a jak říká: „V životě jsem nepotřeboval doktora, všechno mám v pořádku, to vím určitě, když jsem byl naposledy v Berlíně (před 20 lety – pozn. aut.), nechal jsem si udělat kompletní zdravotní prohlídku.“

Restaurace

Díky Husajnovi jsem poznal ta nejméně známá zákoutí starého města, jako například nejstarší restauraci pana Zammára, jíž bych díky miniaturnímu vchodu s umyvadlem u dveří nikdy netipoval na stravovací zařízení. Je to vlastně jídelna, jako všechny ostatní na Solném trhu, vaří se tam ve velikém kotli salta a maso, ovšem dědoušek, který vaří tuto saltu stojí u kotle již šedesát let a své místo zdědil po otci, takže se tu vaří dobrých sto let. „Stejně dlouho se tu neuklízelo“, poznamenává Husajn, „ale tahle salta je nejlepší, co znám“, zařve na osmdesátiletého pana Zammára, ať donese jídlo a pak ať si koupí cisternu chlóru a restauraci pořádně umyje. Stařeček se svým, lety unaveným tempem přišourá, podívá se na mě svýma, od kotle očouzenýma očima a tiše se zeptá „budete si přát, mladý pane i polévku?“. Polévku jsem zkusil a byla stejně jako ostatní chody výtečná, navzdory nevábnému, ale přesto malebnému prostředí. Husajn sice neustále něco mumlal o líných špinavých dědcích a pomalé obsluze, ale i on si pošmákl, načež si opět vzpomněl na naší poslední párty.

Zamar

Loňského Silvestra jsme totiž slavili u nás doma se třemi turisty z Moskvy a samozřejmě s Husajnem. Pouštěli jsme cimbálové vypalovačky, zpívali koledy i ruské častušky a vzpomínali jsme na bývalé bratrství mezi našimi zeměmi. Po půlnočním přípitku již někteří tančící dřeli čelem o koberec, přičemž naši ruští hosté slzeli při moravských lidovkách. Husajnovi volala v pětiminutových intervalech manželka Fauzíja, což nejprve řešil tak, že telefon pusinkoval a vyznával „Fauzíja I love you“, po půl hodině již řval po zvonícím telefonu „sleep!“, načež to razantně ukončil tím, že vyrval z telefonu baterku. Nalil si další drink, francouzský koňak napůl s ananasovým džusem a v návalu sentimentu se ke mně naklonil s omluvnými slovy: „Badrí, copak můžu poslouchat ženu, jejíž otec vyvražďoval v šedesátých letech v Africe nosorožce?“.

Jejich sňatek byl tedy evidentně obchodní záměr – syna obchodníka s džambíjemi oženili s dcerou obchodníka s nosorožčími rohy, což byla tehdy základní surovina pro výrobu rukojetí džambíjí. Vím, že Husajn svou ženu miluje, jak je jen muž v jeho věku a stavu schopen svou ženu milovat, ale oné silvestrovské noci neriskoval, že se stane obětí manželčina hněvu a ustlal si mezi mincemi a pohledy ve svém kutlochu.

Husajn je pravzor člověka selského rozumu, psát umí akorát číslovky a čte s obtížemi, anglicky umí počítat, poděkovat a vyznat lásku, česky umí pozdravit. Svědomitě se stará o české turisty, zve je na domácí, tradiční obědy a večeře, vodí je do tureckých lázní a na trhu dohlíží, aby je nikdo neošidil. A to nejen proto, že mu občas přivezou jeho oblíbenou slivovici, ale především proto, že jsme několik let přátelé a jeden druhého si vážíme. Dokonce si ode mne nechal založit e-mailovou schránku, aby si mohl s turisty psát, za což jeho i sebe proklínám, neboť mu maily musím vybírat a psát já.

V kutlochu

Tento rigidně konzervativní a přesto překvapivě pokrokový člověk se drží vlastní filosofie, „Badrí“, povídá mi onehdy tajemně, „nejdůležitější v životě je mír v duši, ať máš hromady zlata nebo nemáš, ale hlavně si nedělat starosti, když je nemáš“.