Těžko říct, nicméně s určitostí platí, že oslavy prostých Jemenců, že se zbavili nenáviděného tyrana, jsou hodně předčasné. Situace se mění snad s každou hodinou a různé skupiny v Jemenu zastupující různé zájmy vydávají také náležitě různící se prohlášení o tom, co že se to vlastně děje. Jisté je, že Sálihův syn Ahmad, takto velitel Republikánských gard (západní média píší „elitních" Republikánských gard, ale po zkušenostech s „elitními" Revolučními gardami v Iráku bude asi jistější psát třeba „dobře vyzbrojené" gardy...nebo prostě jen „gardy"), se už přestěhoval do prezidentského paláce. Jeho čtyři bratranci (a tudíž Sálihovi synovci) dál ovládají své armádní jednotky, což je hodně důležité, protože jeden z požadavků aktuálních protestů zněl: zbavte je hodností, velení a postavte před soud za zločiny proti jemenskému lidu.

V čele státu zatím formálně stojí viceprezident Abdur Rabú Mansúr Hádí, který je ale obecně považován za slabou figurku - Sálih si ho vybral právě proto, že nechtěl mít tak blízko mocenským pákám nikoho schopného a tím pádem i potenciálně nebezpečného. A ze stejného důvodu chce Hádího za přechodného prezidenta i opozice, které se zdá, že přes něj dokáže prosadit vše, co si umane, a navíc že tím zabrání i návratu Sáliha, z něhož by se tak stal jakýsi lžiprezident.

O konkrétních názorech samotného Hádího toho moc známo není, jisté však je, že v armádě nemá skoro žádné slovo, a tak se Sálihův syn a synovci jeví mnohem mocnější. Státní televize se dál tváří, jako by všechno bylo v naprostém pořádku a hlava státu vesele prosperovala, což nejspíš svědčí o tom, že sálihovci mají na Hádího stále velký vliv.

To ale nijak neubírá na veselí v ulicích, které v mnohém naplňuje Arabii Felix a připomíná předčasnou radost z vítězství, jíž se opájeli revolucionáři v Káhiře po pádu Mubaraka. Demonstranti ale už - očividně poučeně - zároveň s projevy radosti nad Sálihovým „útěkem" konstatují, že je to jen splnění jejich prvního a hlavního požadavku a že svá stanová městečka a náměstí neopustí, dokud nebudou splněny i požadavky další. Hlavní roli v tom hrají mladí lidé. Jejich hnutí nelze podceňovat - už jen proto, že průměrný věk obyvatel Jemenu je 17 (!) let.

Kolem předpovědí dalšího vývoje v Jemenu se objevují připomínky toho, že země sice krále svrhla v revoluci z roku 1962, ale boje mezi republikány a royalisty trvaly ještě dalších osm let. A stejně jako tehdy, i dnes se mnohé politické síly znovu snaží opírat o zahraničí. Sálih je nyní v Saúdské Arábii, a pokud se do Jemenu vrátí, stane se tak zcela určitě jen se souhlasem saúdských špiček. A ty už před pár týdny navrhovaly „mírový" plán, v jehož rámci se Sálih vzdá moci výměnou za svou beztrestnost. Otázkou je, zda by beztrestnost pro Sáliha byla pro opozici přijatelná, nicméně agentury tvrdí, že i USA a EU na Sáliha tlačí, aby už zůstal tam, kde je, protože jeho návrat do vlasti by byl katastrofou. „Před jeho odjezdem země nezadržitelně sklouzávala do občanské války," míní třeba Robert Powell z Economist Intelligence Unit. „Jeho odstranění ale najednou otevírá diplomatickou možnost k jednání o na pohled zkrachovalém plánu na mírové předání moci. Zdá se, že Saúdská Arábie a další zainteresované strany už Sálihovi mírový plán znemožnit znovu nedovolí."

Rozhodujících bude tedy příštích několik dní. Pokud se během relativně krátké doby opozici podaří prosadit Hádího do čela státu bez jakýchkoli pochybností a stvořit kolem něho jakousi přechodnou vládu, bude mít naději, že se jí podaří odrazit kontrarevoluci v čele s členy Sálihovy rodiny. Pak je tu ale ještě kontrarevoluce v čele se Saúdskou Arábií, která svůj vliv v Jemenu udržuje a posiluje prostřednictvím penězovodů hlavám důležitých kmenů... Zkrátka, jak už jsem psala snad milionkrát: počkáme a uvidíme.

Odkaz na celý článek v Literárních novinách