Sandro Volta

Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen

TŘETÍ KAPITOLA

Kolem vil turecké čtvrti všude, kam až zrak sahá, prostírají se rozsáhlé zahrady, osázené květinami a zeleninou, a porůznu je viděti temnější zeleň ovocných stromů. Sana se skládá ze tří měst sdružených v jedno: z prastarého středu, který má za sebou šest tisíc let života, ze sídelní čtvrti, kterou vybudovali Turci v době své zdejší nadvlády, a ze židovského ghetta.
Z okna mého pokoje bylo možno přehlédnouti celé toto panorama, jemuž vévodila hora Negum se starou tureckou tvrzí na vrcholu. K tvrzi nemá nikdo přístupu a podle lidového vyprávění jsou v jejím podzemí ukryty ohromné imamovy poklady. U tohoto okna jsem strávil celé hodiny v prvních dvou dnech po svém příjezdu do Sany; dal jsem si totiž u židovského obchodníka zhotoviti čepici tarbuš, a dokud nebyla hotova, nemohl jsem vycházeti z domu.
Je známo, že se moslimové nesmějí objeviti na veřejnosti, ať na ulici, nebo v uzavřené místnosti, s odkrytou hlavou a že jejich pokrývky hlavy nesmějí míti okraje neb štítky jako naše klobouky nebo čepice. To proto, aby se při pěti denních modlitbách, předepsaných koraném, mohli dotýkati čelem země. Tomuto velmi přísnému pravidlu se musí ve svatém městě Saně podrobiti i těch několik málo cizinců, kterým se dostalo svolení k pobytu v jeho zdech, ne proto aby předstírali, že jsou vyznavači náboženství, které není jejich, ale aby nedráždili fanatismus obyvatelstva, dávajíce zřejmým označením najevo, že jsou nevěřící. Ustupuje se jim jedině v tom, že smějí nositi turecký tarbuš místo turbanu, jaký nosí Arabové. Proto jsem musel zůstati dva dny zavřen doma a čekat, až bude tarbuš hotov.
Konečně jednoho krásného dne jsem mohl vyjíti ven. S hlavou pokrytou tarbušem z kožešiny z domácího beránka, kudrnaté a černé jako kožešina z astrachánu, mohl jsem se procházeti ulicemi vířícími životem, aniž jsem budil přílišnou pozornost aneb vyvolával pohoršení mezi Alláhovými věřícími.
Sana jest město, na které si člověk rychle zvykne. Onoho rána, když se náhle přede mnou vynořila na konci velmi namáhavé cesty autem z Hodejdy, zdála se mi přeludem, vyvolaným velikou únavou, obrazem vykouzleným fatou morganou. Město s vysokými hnědými průčelími, v nichž bylo plno malých, bíle vroubených oken. Ne, nechtělo se mi uvěřiti, že by onen kus benátského Canalu Grande uprostřed pustých arabských hor byl skutečností. Zdálo se mi, že sním, zdálo se mi, že tak, jak auto pojede kupředu, město ihned ustoupí dozadu a vzdálí se ode mne, jako se mi to již stalo s přeludem jezer, jež se mi zjevila v písečné poušti v Tihamah. Chvíli jsem se nemohl zbavit myšlenky, že do Sany vůbec nikdy nepřijedu, ať si auto jede jak chce rychle, na okamžik mi tanula na mysli slova jedné povídky pro děti: "Jde a jde a stále jde..."
Potom však jsme do Sany přece dojeli a hlídka askarů mě ihned vpustila do města. Kdybych byl přijel v noci, nebylo by to tak snadné, neboť v noci nelze ani vstoupiti, ani vyjíti bez povolení daného přímo samým imamem, takže by nebylo zbývalo jiného než buď poslati vojáka, aby dal vzbuditi panovníka, anebo zůstat před zavřenou branou až do svítání; přijel jsem však kolem poledne a mohl jsem ihned projeti branou Bab el-Jemen; stačilo ukázati propustku, kterou jsem dostal od šejka v Hodejdě. Nato jsem zůstal dva dny doma, čekal jsem na tarbuš a seznamoval jsem se s městem, dívaje se oknem.
Když jsem konečně mohl vyjíti do ulic, vše se mi zdálo již jaksi známé. Sana je město prastaré, které nikdy nezažilo cizích vpádů a kde všichni žijí stejným způsobem. Stačí poznati život jednoho občana, abychom znali život všech. Největší zvláštností tohoto města je, že podržuje stále ještě netknuty hradby zbudované divokým Saladinem. Jsou to hradby z bláta, stále se rozpadající a stále opravované a dnes staré již skoro tisíc let. A největší zvláštnost: je to město neprodyšně uzavřené, a přece se nám odhaluje zcela nezakrytě. Je nesnadno tam vstoupit, ale jsme-li jednou v něm, rychle tam zdomácníme. Chodil jsem tedy ulicemi a brzo jsem měl mezi kramáři v suku hojně známých, kteří mě z daleka zdravili pohybem ruky na prsa a projevy hluboké úcty. Chodil jsem ulicemi a již se kolem mne nehromadil zástup zvědavců jako v prvních dnech, udělal jsem dokonce i několik fotografických snímků a nikdo neodporoval, nikdo se nedovolával koránu, který zakazuje zobrazovati lidské postavy, ale mnozí se dokonce ochotně stavěli před objektiv. Mohl jsem se procházeti i odlehlými a osamělými uličkami, kde leckdy některá žena, byla-li si jista, že ji nikdo neuvidí, pozvedla svůj hustý černý závoj, který zakrýval její obličej, a umožňovala, aby cizinec, to "nevěřící prase", mohl viděti, že je mladá.
Avšak největší úspěch, kterého jsem dosáhl, byl ten, že jsem se mohl všude procházeli a psi na mne neštěkali. Psů je v sanských ulicích všude plno; pes je pro tyto fanatické moslimy nečistým zvířetem, jehož se nikdo nemá dotýkati. Tak nikdo by se neodvážil zabiti starého, prašivého psa, ale stejně nikdo se neodváží jej ošetřiti. Tisíce ubohých psů, kterým nikdo nehodí kost nebo kousek suchého chleba, tisíce psů nemocných ozhřivkou, kulhavých, jednookých a pokrytých ranami, tu žije, čistí ulice od nečistoty, proměňujíce se nakonec sami v hromady nečistoty. Pro množství útrap se stávají malátnými a jsou pokryti spoustou much od čumáku až po ocas. Přece však, když uvidí něco nového ve městě, ve kterém od nepamětných dob se nic nezměnilo, nalézají sílu k vycenění zubů. Skutečnost, že psi na mne již neštěkali, dodávala mým pohybům jistoty a sebevědomí, jako kdybych byl dostal domovský list s příslušností do Sany. Tak jsem se procházel ulicemi stále volněji, a když jsem se vrátil domů, přistupoval jsem k oknu s určitým uspokojením, že rozeznávám všechny hlavní budovy. To tam je imamův Megam, to je palác knížete Achmeda, tamhleto je nejstarší mešita a ono je nemocnice, založená italskými lékaři.
Konečně nadešla chvíle, kdy jsem mohl poznati Jeho Veličenstvo Jahju, který v minulých dnech se zdržoval ve vile v Rhodu, asi třicet kilometrů od hlavního města. Potkal jsem ho na ulici, jakmile se vrátil. Přijížděl ve starém kočáře, taženém dvěma koňmi; kočár jel krokem a asi padesát askarů jelo kolem něho za hluku a zpěvu. Statná postava starého krále se na okamžik objevila přede mnou ve velikém oblaku prachu, rozvířeném všemi těmito lidmi. Ulice byla velmi úzká, a proto jsem se přitlačil ke zdi, aby králův průvod mohl projeti; imam mě však spatřil a obrátil se ke mně s krásným, srdečným úsměvem, mávaje vesele rukou na pozdrav. Odpověděl jsem Jeho Veličenstvu hlubokou úklonou, dotýkaje se pravou rukou prsou, rtů a čela.
Imam má normální postavu, ale tomu, kdo jej vidí sedícího na zemi se zkříženýma nohama na kobercích jeho pracovny, zdá se obrovským, protože v jeho postavě je nepoměr mezi nohama, spíše krátkýma a zavalitýma, a obrovským trupem. Před vydobytím nezávislosti pro své království prožil imam desítky let v čele ozbrojených tlup, s nimiž bojoval proti tureckým oddílům v jemenských horách, jsa stíhán jako loupežník četami okupační armády. Tato dobrodružná minulost je zřejmá na první pohled na jeho širokých plecích drvoštěpa, v jeho rozhodném pohledu a v chování příbuzném způsobům podloudníka; je zřejmá na první pohled, podíváme-li se na jeho pevné ruce, jež v případě potřeby by byly schopny se sevříti k úderu.
Tím vším postava imama Jahji budí hned úctu a dojem opravdové královské důstojnosti. Má krásnou, usměvavou a poctivou tvář s dlouhým, velmi bílým vousem, který mu dodává podoby Tintorettova dožete, jest přívětivý a současně vznešený; sedí na zemi a podpisuje listy, které mu přinášejí jeho písaři, ale vypadá přitom důstojně jako král na trůně.
Při své první návštěvě u imama, jež trvala několik hodin, pocítil jsem ihned velikou sympatii a obdiv pro tohoto starého vládce, hrdinného a velmi lstivého, jenž byl svého času nesmiřitelným zbojníkem za svobodu své země, z níž se mu podařilo vytvořiti jediný stát v celém islámském světě naprosto neodvislý od cizích vlivů. Megam v Saně jest souhrn paláců uprostřed zahrad, kde imam žije se svými manželkami, dcerami, souložnicemi a otrokyněmi. Je tam asi sedmdesát žen, které nikdy nevycházejí z uzavřeného královského okrsku. V prvním dvoře Megamu postaví strážní askarové každodenně za svítání velikánské křeslo, pokryté koberci a poduškami, na kterém imam stráví dopoledne tím, že obstarává spravedlnost pro svůj lid. Vstup do dvora je volný všem kromě žen, které král nechce zde viděti při jejich procházkách. Na veliké bráně visí rozbitý gramofon, který pravděpodobně byl proti velmi přísnému zákazu potajmu přinesen z Hodejdy, potom byl asi v některém arabském domě objeven, zabaven, uveden do svého nynějšího stavu a umístěn zde, aby připomínal, že se na dvoře imamově nežertuje s přísností moslimského zákona. Vstup sem je volný a dvůr se rychle zaplní lidem.
Jsou tu skupiny vojáků, sedících na zemi s puškami na kolenou a s nábojnicemi přes prsa, jsou tu písaři, oblečení v obnošené soukenné kazajky evropského střihu, kteří vcházejí a vycházejí z úřadoven, aby králi přinesli spisy k podpisu. Veliký zástup tvoří obchodníci ze suku a svárliví Kabylové z Džebelu, kteří putují pěšky celé desítky kilometrů, aby přednesli své sporné záležitosti, v nichž často jde o hodnoty dvou nebo tří tolarů.
Imam rozhoduje o všem; rozsudky pronáší bez váhání a vždy je odůvodňuje nějakým veršem nebo citátem z koránu, který zná nazpaměť od prvního do posledního slova. Když se někdy vede spor o vlastnictví nějakého soumara nebo velblouda, přihází se, že vzpouzející se zvíře je vlečeno tlačenicí sporných stran až ke stupňům trůnu. V zástupu lidí, kteří se tu tlačí v naprostém zmatku, takže dvůr se podobá spíše tržišti než soudnímu dvoru, nastává potom hlasitý křik, ale imam si zjedná klid a všichni vyslechnou za naprostého ticha neodvolatelný rozsudek. Veřejné slyšení pokračuje dále, dokud nejsou vyslechnuty důvody všech stran a rozhodnut případ za případem.
Odpoledne pracuje imam ve své soukromé pracovně, kde jsou též jeho ministři a písaři. Zde jsem také vykonal svou návštěvu. Ačkoli šlo pouze o projev zdvořilosti, přece se tato návštěva změnila ve velmi srdečnou rozmluvu a trvala několik hodin. Z počátku se imam ke mně obrátil jen několika běžnými větami. Ptal se na moje zdraví a přál mi ve svém království šťastný pobyt.
"Jak se ti vede?" ptal se ihned, jakmile jsem vstoupil. "Cestovalo se ti dobře?" Potom mi dal přinésti podušku, abych mohl na zemi pohodlněji sedět, a znovu se dal do práce.
Místnost, kde imam pracuje, je úzká a dlouhá; vejde se tam jen několik osob. Sedl jsem si před něho se svým eritrejským tlumočníkem, protože imam mluví jen arabsky. Po stranách vedle vladaře seděli ministr zahraničí a dvorní holič. To je muž požívající důvěry a jedna z nejdůležitějších osobností u dvora. Několik písařů přecházelo sem a tam z vedlejšího pokoje, kde má úřadovnu ministr vnitra. Chvíli neříkal nikdo z nás ani slova. Král pracoval. Byly mu předkládány svazky lístků; král je zkoumal a jeden po druhém opatřoval poznámkami. Byly to lístky ne větší než dopisnice, popsané drobným písmem. Imam je rychle pročítal, nejdůležitější podpisoval plnicím perem s červeným inkoustem, jiné házel na zem, kde je potom písař sebral a posypal červeným práškem, který zůstal přilepen na listě. Tímto způsobem všechny listiny prošlé rukama panovníkovýma dostávaly purpurovou stopu královské autority.
Práce pokračovala. Množství práce, kterou král každého odpoledne vyřídí, je neuvěřitelné. Sta listin mu projde rukama. Věděl jsem, že imam Jahja vyřizuje vše osobně, věděl jsem, že k tomu, aby mohli jeho ministři jakkoli naložiti třeba jen s jedinou prázdnou plechovou nádobou od benzinu, s jedinou z oněch plechovek, které jsou v Asii a v Africe materiálem vhodným pro různé použití, musejí si její vybrání z královských skladišť dát potvrdit, věděl jsem, že jest jediným správcem svého státu, ale nedovedl jsem si představit, že provádění jeho úkolů zachází do jednotlivostí tak podrobných. A nyní jsem viděl, že před ním ležela hromádka tolarů, a když šlo o oprávnění k nějaké výplatě, i kdyby šlo jen o několik soldů, král onen malý obnos odpočítal a předal jej příslušnému úředníkovi. Vidím, že děláš vlastně všechno sám," řekl jsem využívaje přestávky, kdy se imam obrátil s úsměvem ke mně.
"Chce-li člověk, aby se něco udělalo dobře, má si to udělat sám," odpověděl. Bylo zřejmé, že imam si přál, abych byl svědkem jeho výkonnosti, aby mi mohl ukázati, co dokáže. Jedna z věcí, které ho nejvíce mrzí, jest pověst, která o něm koluje v cizině, že prý je již úplně sešlý stařec, postižený velmi těžkými chorobami. Imam je skutečně stár, vždyť je mu sedmdesát let, což je pro Araba věk velmi pokročilý, ale jeho statnost je výjimečná. Jest hrozný jedlík, schopný snísti k snídani celé kůzle, někdy trpí záchvaty dny, ale kromě těchto občasných potíží, jež nikdy nedosáhly hrozivě vážnosti, jest jeho zdraví železné. Jest skutečností, že každoročně zapudí některou svou dosavadní ženu a vezme si novou; poslední, čtrnáctiletá ženuška mu před několika měsíci dala jeho patnáctého syna. Bylo jasno, že imam vědomě dal věc zaříditi tak, abych byl přítomen jeho práci, a že moje pozorování mu dělalo radost. Pracoval dále, ale přitom se mnou rozmlouval a odpovídal ochotně na všechny mé otázky. Náhle se mne zeptal: "Poslouchal jsi včera večer rádio? Co nového z Prahy?"
V oněch dnech totiž došlo k obsazení Čech a Moravy Německem. Opakoval jsem imamovi poslední zprávy, které jsem slyšel večer předtím z radia v domě italských lékařů, kteří řídí nemocnici v Saně. Imam poslouchal velice pozorně a pak mě přerušil dotazem:
"Co udělají Anglie a Francie?"
"Co by mohly dělat? Budou muset zůstat klidny i tentokráte..."
"Ano, budou muset zůstat klidny..." Imam se na okamžik zamyslil, pak se dal do upřímného smíchu, do smíchu tak hlasitého a hřmotného, že se rozléhal po celé místnosti a že jej snad slyšeli i askarové, kteří stáli na stráži na dvoře: smál se hlasitě a opakoval, tleskaje rukama:
"Ha, ha, ha, i Anglie musí zůstati klidná! ha, ha, ha, Anglie..."
Když se uklidnil, zahájil dlouhý rozhovor o konci britské nadvlády ve Středozemním a Rudém moři.
Po mnoho let kolovaly o imamovi Jahjovi řeči všeho druhu. Svět nevěděl nic o tomto legendárním vladaři, který má svůj dvůr v nejstarším a nejnepřístupnějším městě světa, zbudovaném v horách uprostřed arabské pouště, v městě pohádkových paláců, z nichž některé mají za sebou již čtyři tisíce let trvání. Až dosud nikdo neviděl ani jeho obrazu, poněvadž nikdy se nedal fotografovat, zachovávaje přísně zákon koránu, který zapovídá zobrazovat lidskou tvář. Když jednou kterýsi Angličan za jeho obvyklé projížďky v kočáře ulicemi Sany na něj namířil objektiv svého aparátu, Jeho Veličenstvo dalo aparát zabavit a rozšlapalo jej. Svět o něm nic nevěděl, a co nevěděl, to si začal o něm vymýšlet. Lidská obrazotvornost, ničím nespoutaná, vytvořila z něho docela novou osobnost. Byl líčen jako strašlivý tyran, schopný jakékoli krutosti, jen aby udržel v porobě lid, který prý se neustále bouří. Nakonec se říkalo, že se oddal černé magii, a popisovaly se strašlivé obřady, jimiž prý se zabývá. O jeho kralování byly vymýšleny i krvavé příběhy.
Zatím však plynula léta a časem se všem těmto romantickým výmyslům přestalo věřit; obdivuhodná vladařská práce imamova přivodila spravedlivé posouzení těchto výmyslů jednoho po druhém. Imam Jahja vládne v Jemenu již pětatřicet let: nejprve byl vasalem říše osmanské, později se stal neodvislým panovníkem, a za těchto pětatřicet let měl dosti příležitostí, aby podal světu důkaz své politické moudrosti.
Byla to nejprve doba bojů proti Turkům, kdy musel jako partyzán prodělat drobnou válku, kterou vedl bez přerušení v čele svých statečných vojáků. Potom nastala léta války evropské, za které, na rozdíl od všech ostatních arabských sultánů, dovedl odolati svodům i hrozbám Anglie, která jej chtěla strhnouti do boje proti Turecku. Imam Jahja byl sice nepřítelem Turků, ale přece nikdy nezapomněl, že stojí v čele moslimského národa, a nechtěl ani slyšet o tom, že by se měl spojit s nevěřícími k boji proti jinému moslimskému národu.
Pak Turci zmizeli s arabského jeviště a Jemen dosáhl samostatnosti. Ale nesnázím nebyl ještě konec. Spíše se může říci, že největší nesnáze teprve tehdy začaly. Až dosud byl imam chrabrým bojovníkem za svobodu své země, nyní šlo o to osvědčiti se schopným politikem, aby uhájil tuto svobodu ve světě, ve kterém nebylo snadné, aby se malý stát vzepřel převaze versailleských vítězů. Nastala hra diplomacie a imam čelil diplomatické hře způsobem docela zvláštním: zavřel před diplomaty brány svého domova.
Skutečnost, že jeho stát je dnes jediným arabským státem, který je úplně nezávislý na cizích vlivech, dokazuje, že volil nejlepší cestu. Avšak starosti krále Jahji tím nekončily. V roce 1928 musel čeliti srážce s Anglií, která z Adenského protektorátu dala letectvem bombardovati nechráněná jemenská města, v roce 1929 potlačil vzpouru kmene Zaraniků, v roce 1934 musel vydržeti válku proti císaři pouště a v době bezprostředně před vypuknutím války mezi autoritativními a demokratickými státy vítězně čelil nárokům francouzským, anglickým a saudským na Sebvu, Sejch Said a Midi. V téže době se mu podařilo zvětšiti své království a zvýšiti jeho vážnost. V roce 1924 dobyl kraje Tihamah i s přístavem Hodejdou, v roce 1926 jej Itálie uznala králem Jemenu a po tomto uznání následovala uznání ostatních mocností. Konečně když Sovětský svaz chtěl k němu vyslati svou missi s úmyslem bolševisovati zemi, přijal ji velmi zdvořile, ale řídil věci tak, že po několika málo letech všichni členové ruské misse opustili Jemen, vrátili se do Moskvy a skončili své dobrodružství před popravčí četou.
Při těchto úspěších nebylo vskutku možné, aby povídačky o imamovi mohly dále nalézti ve světě víry. Tu se obrazotvornost cizinců dala jiným směrem. Při jednom z obvyklých záchvatů dny, které někdy panovníka postihují, při záchvatu poněkud obtížnějším než byly dřívější, ale přece i tentokráte jen přechodném a naprosto ne zneklidňujícím, řeklo se, že imam je u konce svého života a jednoho dne dokonce noviny celého světa uveřejnily zprávu, že již zemřel. Když zpráva byla vyvrácena jako nepravdivá, vymýšlely se dále klamné zprávy o jeho zdraví a věku. Právě v těchto měsících imam dovršil sedmdesátý rok svého věku, ale od nějaké doby se o něm mluví, jako by byl již docela sešlý a jako by mu bylo přes osmdesát. Nehledíme-li k jeho obtížím s dnou, má imam zdraví železné; přesto však se dále tvrdí, že stále není zdráv.
Mnoho z těchto tlachů má svůj původ v tom, že země je uzavřena cizincům a je tedy nesnadné dostati odtud přesné zprávy. Částečně má na těchto řečech podíl také nenávist druhých moslimských sekt proti náboženství zeidskému, které představuje v islámském světě nepatrnou menšinu, odmítanou všemi ostatními moslimy; tak na příklad fanatičtí vahabiti smýšlejí o zeiditech mnohem hůře než o samých nevěřících, pro něž přece označení jako "prasata" nebo "psi" jsou velmi obvyklá. Avšak hanebná kampaň proti imamovi je především dílem britské propagandy a má své středisko v politickém úřadu Adenského protektorátu. Anglického původu jsou nepochybně i dohady o následnictví na trůně v případě imamovy smrti. Když padl román, který se o něm vymýšlel, připravuje se jiný o jeho dědicích a o zlém osudu, který zemi přinesou jejich rozbroje.
Tak veliká starost o to, co bude po smrti osobnosti dosud živé a zdatné, jež, jak se zdá, ještě nijak nehodlá vyhověti přáním těch, kteří by ji chtěli vidět pod zemí, nepostrádá humoru. A imam se tomu skutečně směje; po každé, když mu někdo přečte nějakou stať z cizích novin s narážkou na toto thema, dá se do nesmírného smíchu, ač jinak je velmi pověrčivý, a říká, že tyto povídačky o jeho smrti mu jen prodlužují život. Mimo to je jisto, že všechny kolující pověsti o bojích o nástupnictví, které prý se v Jemenu chystají, jsou vzaty ze vzduchu.
Podle zeidského zákona hodnost imama není dědičná, nýbrž volitelná. Téměř tisíc let starý předpis stanoví: Hodnost imama přísluší tomu, kdo pochází od Aliho a Fatimy, dcery Prorokovy, vyzná se nejlépe v záležitostech náboženských, je nejstatečnější v boji, je dospělý, mužského rodu, tělesně i duševně zdráv, zákonitého původu, obdařen všemi náležitostmi pro výkon moci, spravedlivý, šlechetný i zbožný a hodnosti imama si dobude ostřím meče. Na následnictví by si tedy mohli činiti nárok všichni saidové, čili všichni domnělí potomci Aliho a Fatimy, jichž jest v Jemenu mnoho set, pokud ovšem mají ostatní náležitosti. V praxi k tomu nedochází, protože je velmi mnoho saidů, kteří žijí ve velmi nízkém postavení a kterým by nikdy ani ve snu nenapadlo, že by si mohli dělati nároky na trůn; ve skutečnosti zůstalo následnictví vyhrazeno několika málo rodinám, i když nepřipadlo vždy synovi starého imama.
Ale i to má cenu jen theoretickou, poněvadž obyčejně každý imam si vybere syna, kterého pokládá za nejvhodnějšího k tomu, aby po něm nastoupil a vytvoří pro něho tak výhradní postavení, že po otcově smrti fakticky je na trůně a jen vyčká schválení náboženských předáků, jejichž volební výkon se stává téměř vždy pouhou formalitou. A právě to udělal imam Jahja se svým prvorozeným synem knížetem Achmedem, kterého v Jemenu všeobecně nazývají knížetem-následníkem a kterého už všichni pokládají za příštího imama. Jest ostatně též velitelem vojska a má tedy v rukou prostředky, aby mohl ihned překaziti choutky kteréhokoli jiného nápadníka. Imam však udělal ještě něco více. Zaváděje novotu do starých tradic Jemenu, svolal radu zeidských mudrců a dal tam již vyhlásiti, že kníže Achmed má všechny potřebné vlastnosti pro následnictví na trůně.
Ostatně není mezi ostatními královskými princi, druhými "Meči islámu", nikdo, kdo by mu mohl toto právo upírati. Druhý syn, vzdělaný a snaživý princ Mohamed, zemřel asi před deseti roky; třetí syn, Husejn, byl pověřen dlouhými posláními v Evropě a dokonce i v Japonsku a mnozí jej právě pro tuto znalost světa pokládají za lépe připraveného než druhé. Ale ve skutečnosti otec vyvolil pro poslání v cizině právě jeho jen proto, že je zbožnější a méně bujný než jeho bratři, a bylo tedy u něho menší nebezpečí, že podlehne svodům západního života; Ali, nejmilejší a nejoblíbenější ze všech "Mečů islámu", je nyní ve vězení, jak uvedeme později, Hasam, Gasin, Abdallah a ostatní jsou postavy druhořadé, které nedávají najevo, že by měly úmysl jednati proti autoritě prvorozeného syna.
Imam má čtrnáct synů a nějaká třenice mezi nimi byla a ještě bude, což je přirozené v rodině tak četné a zejména mezi bratřími, kteří mají společného otce, ale různé matky. Ale jsou to rozepře, které nikdy nepřekročily meze domova a k tomu, aby se z nich udělaly státní otázky, je zapotřebí obrazotvornosti šiřitelů propagandy z Intelligence Service, kteří se vždy snaží objeviti romantické situace i tam, kde se věci vyvíjejí naprosto klidně.

Fotografie z 3. kapitoly: