Na dvoře krále Jahji

Na dvoře krále Jahji - 1. kapitola
Vydáno dne 21. 12. 2009 (643 přečtení)

Postupně zde budeme vydávat knihu "Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen" italského novináře Sandro Volty, v češtině vydanou roku 1943. Obsah 1. kapitoly: Vstup do zakázané země. - Pohostinnost imama Jahji. Hodejda, město, jež se drolí pod neúprosným žárem slunce. - Arab a Evropan před soudcem. - Tisíce pytlů a jedna číška mokka.

Na dvoře krále Jahji - titulní stránka

Sandro Volta

Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen

Italský novinář Sandro Volta byl svědkem a účastníkem osmi válek. Vstoupil do Neghelli s předními oddíly generála Grazianiho, do Šanghaje se střelci japonského námořnictva, do Paříže s motorizovanými sbory německé branné moci. A přece vypráví, že jeho opravdu velkým dobrodružstvím byl měsíc, který strávil v Saně, hlavním městě Jemenu, jako host imáma Jahji. Sana, ležící v srdci Arabie, město v horách, s paláci až čtyři tisíce let starými, je hlavním městem Jemenu, který nemá diplomatických styků se žádnou zemí na světě a je uzavřen pro všechny cizince. Sandro Volta dostal výjimečné povolení stráviti měsíc na jemenském královském dvoře a jeho kniha líčí tento mimořádný zážitek.

Publikovat budeme jednotlivé kapitoly z knihy, která v italštině vyšla v roce 1941, česky v roce 1943. Je téměř nemožné tuto knihu sehnat a proto doufáme, že její zpřístupnění touto formou alespoň někoho potěší.

Údaje o knize:

Na dvoře krále Jahji : Neznámý Jemen / Sandro Volta [Z italského originálu: La corte di re Yahia přeložil Dr. Josef Lopour]
I. vydání, Praha : Orbis, 1943
II. vydání, Praha : Orbis, 1943
III. vydání, Praha : Orbis, 1944
20 stran příloh se 46 obrázky autorovými a 1 mapou
Obálka: J. Bohuslav

PRVNÍ KAPITOLA

Vstup do zakázané země. - Pohostinnost imama Jahji. Hodejda, město, jež se drolí pod neúprosným žárem slunce. - Arab a Evropan před soudcem. - Tisíce pytlů a jedna číška mokka.

Táhlý pruh, jasný, téměř perleťový pruh uprostřed rozlehlé pobřežní pouště, to byla Hodejda, vstupní brána do Jemenu, uzavřená všem cizincům, kterou jsem měl zakrátko projeti, abych vstoupil do království imama Jahji. Pokud paměť lidská sahá, dali by se na prstech spočítati Evropané, kteří směli navštíviti tajemné země Šťastné Arábie; šlo obyčejně o kupce, kterým nebylo dovoleno jíti dále než do přístavu Hodejdy. Já však jsem měl jíti do vnitra země, měl jsem dojíti až do posvátného města Sany, měl jsem se pustiti k neprobádaným končinám písečné pouště v naději, že se mi podaří odhaliti nejpodivuhodnější a nejskrytější záhadu povrchu zemského: zříceniny města královny ze Sáby.
Nebylo snadné dostati svolení k této cestě. Jemen neudržuje diplomatických styků se žádnou zemí na světě, a tudíž nejsou v cizině jemenští zástupci, u nichž by bylo možno opatřiti si visum na cestovní pas. Poslal jsem tedy za svého pobytu v Egyptě leteckou poštou dopis do Říma a po několika dnech mi došla odpověď hraběte Ciana. Imam oznámil našemu ministerstvu pro zahraniční záležitosti telegraficky svůj souhlas s mou žádostí a zval mě k návštěvě svého království; po dobu svého pobytu v Jemenu jsem dokonce měl býti jeho osobním hostem.
Když jsem obdržel svolení, šlo o to, dostati se do Hodejdy. Parník, který obstarává pravidelné spojení jednou za měsíc, odjel před několika dny ze Suezu. Abych nemusel zůstati ještě celý měsíc v Káhiře, rozhodl jsem se jeti do Massavy, odhodlán plaviti se potom přes Rudé moře jakýmkoli nahodilým dopravním prostředkem, i kdybych si měl najmouti nějaký rybářský člun. Nebylo toho však zapotřebí. Když jsem čekal v Massavě druhý týden, přijel italský poštovní parník „Tripolitania" a dovezl mě za dvaadvacet hodin plavby k Hodejdě.

Na lodi bylo asi sto Jemenitů, cestujících na palubě, kteří pracovali několik let v Habeši a nyní se vraceli do vlasti. V první třídě jsem byl jen já, jediný bílý cestující. Ptal jsem se kapitána lodi, jak dlouho již jezdí na této trati.
„Asi tři roky," odpověděl — „asi tři roky bez několika kratičkých přestávek. Není to ovšem veselý život; zdává se mi, že je ze mne jakýsi tramvajový průvodčí mezi těmito malými přístavy Rudého moře, v nichž jsem v každém přistal již nejméně padesátkráte."
„Také v Hodejdě? Mohl byste mi tedy něco vyprávěti o této tajemné zemi, o které mi nikdo nedovedl podati zprávy?"
„Ovšemže, také v Hodejdě, ale pokud se zpráv týče, vím o ní právě tolik jako vy. Ani jednou jsem v Hodejdě nevystoupil z lodi a nikdo z mých důstojníků nebo z mého mužstva nikdy nedostal svolení v Hodejdě vystoupiti na břeh. Loď zastaví čtyři nebo pět mil daleko od přístavu na širém moři, kde musí zakotviti, poněvadž tu počínají písčiny a moře je tu velmi mělké. Jemenští celní úředníci přijedou na palubu prozkoumati průkazy. Vyložíme zboží přivážené z Eritreje a naložíme jiné, určené pro Aden a Džibuti. Potom odplujeme, aniž jsme spatřili z města něco jiného než vzdálenou vidinu, podobnou vzdušnému přeludu uprostřed rozsáhlého, pustého pobřeží, působícího tísnivým dojmem."
Odebral jsem se tedy na nákladní palubu, kde asi sto Arabů podřimovalo pod závěsy. S některými jsem navázal rozhovor. Vypravovali mi o stavbách velikých silnic v habešském císařství, na kterých pracovali, o silnicích, které se paprskovitě rozbíhají z Dekamere a v noci jsou celé osvětleny svítilnami mnoha set motorových vozidel; o řadě strojů na asfaltové silnici, která vede do Dessie a Addis Abeby; o nových ulicích v Asmaře, po jejichž obou stranách se zdvíhají veliké paláce; zkrátka, Arabové z „Tripolitanie" mluvili ochotně o tom, co viděli a dělali v císařství, ale o tom, co bych se byl rád dověděl, o životě v Šťastné Arábii, nevěděli nebo nechtěli říci nic.
„Tripolitania" zakotvila pět mil od Hodejdy, kterou v nevelké dálce bylo sotva viděti; jevila se nám jako perleťová páska pod obrovskou žlutavou clonou mraků. Parníček, nad nímž byla vztyčena jemenská vlajka červené barvy se šavlí a pěti bílými hvězdami a jenž vlekl za sebou malý člun, připlul k boku lodi a čtyři osoby vystoupily po lodních schůdcích na palubu.
Byli to přístavní úředníci, oblečení v bohaté hedvábné tuniky; za pasy měli zastrčené dýky v pouzdrech zdobených jemným stříbrným vykládáním. Nikdo z nich nemluvil ani slova jinak než arabsky a stálo mě hodně námahy vysvětlit jim, že tu mám vystoupit, že mě imam pozval k návštěvě své země a že v Saně budu očekáván. Konečně byla moje zavazadla přeložena do člunu a mohl jsem vstoupit na parníček, kde se již tlačilo oněch asi sto Arabů, kteří se vraceli z Eritreje do vlasti. Za oslepujícího svitu slunce, po další nové půlhodince nesrozumitelných a velmi hlasitých rozhovorů člun přeplněný nákladem se dal pomalu do pohybu směrem k městu.
Potřebovali jsme však skoro ještě dvě hodiny, abychom dorazili ke břehu za palčivého vedra, které bylo čím dále nesnesitelnější; mimoto pohyby nákladního člunu, který plul s okrajem těsně při povrchu hladiny, byly za prudkého příboje stále povážlivější. Jedna zvlášť veliká vlna mi rozmočila měkký vojenský plášť z velbloudí srsti, který jsem si koupil v Egyptě právě na cestu po arabské náhorní planině. Udělala z něho neupotřebitelný hadr. Ohromným vedrem roztál žlutý nátěr předprsně, který se přilepil na můj bílý plátěný oblek. Za nekonečné plavby jsem cítil, že mi stoupá ke spánkům sluneční úžeh.
Ale současně, jak jsem se pomalu blížil ke břehu, odhalovala se úchvatná podívaná na Hodejdu a všechny její paláce o čtyřech neb pěti poschodích, zvedající se vysoko nad mořem, celé bílé, s průčelími zdobenými arabeskami. Hodejda se v rozsáhlém prostoru holého písku, který ji obklopuje, zdála vidinou z „Tisíce a jedné noci".
Když jsme připluli na několik metrů od hráze, obklopilo nás asi deset člunů. Bylo nutno se podrobiti novému překládání ve vlnobití, jež se stávalo stále povážlivějším. Viděl jsem, jak velký polonahý chlap, černý jako ďábel, uchopil můj psací stroj a vrhl se s ním do vody, jež mu sahala až po krk: snažil se jej držeti nad hlavou, ale vysoká vlna jej stejně zalila.
Konečně jsem vystoupil na úzkém, kluzkém výstupku, pokrytém vrstvou mokrých chaluh. Ihned se kolem mne utvořil zástup lidí, kteří mi překáželi v chůzi, zatím co moje zavazadla, pohazovaná od jednoho ke druhému, poletovala nad zástupem. Ubíraje se za nimi, udělal jsem asi sto kroků a octl jsem se ve zvláštním stavení ze zkřížených tyčí, podobném kurníku, naplněném pytli kávy; byla to jemenská celnice.
Sotva jsem otevřel zavazadlo k prohlídce, na sta rukou prohlíželo všechno moje prádlo za hlučných projevů obdivu, Největšího obdivu se dostalo tubě se zubní pastou, poněvadž všichni chtěli zkusit ji vymáčknouti. S trochou námahy se mi však podařilo sebrati svoje šatstvo a zavazadlo zamknouti. Jeden z těch, kteří se vraceli z Eritreje do vlasti, a jenž mluvil dosti dobře italsky, nabídl se mi, že mi ukáže můj byt, a za jeho vedení jsem se dostal na čerstvý vzduch.

Od té chvíle začalo pohostinství nabídnuté mi v zemi Šťastné Arábie imamem Jahjou.
Hodejda nesplní očekávání toho, co nám v okamžiku přistání slibují nádherná průčelí jejích bílých paláců, pnoucích se do výše nad mořem. Za touto povrchní kulisou se město drolí pod úporným žárem slunce.
Město, kde celé budovy jsou vystavěny jen z nepálených cihel, spojených dohromady blátěnou maltou, jest ve stavu stálého rozpadu. O opravy se nikdo nestará, zdi se zvolna rozpadají a zatarasují úzké ulice ohromnými kupami sutin a drobounkého prachu.
V Hodejdě málo prší, ale když nastane náhodou období silnějších dešťů, stává se, že se celé veliké budovy vodou rozpustí jako karamelky. Tak rozbořil déšť před několika měsíci dokonce jednu z tvrzí porůznu vystavěných podél pobřeží k obraně města. Ještě zvláštnější případ se přihodil s jednou ze dvou mohutných věží Bab el-Mešerifu, což jest hlavní městská brána. Byla v ní umístěna četa stráže a voda, kterou askarové (domorodí vojáci) vylévali na zemi, stálým oplachováním rozhlodala základy věže, jež se nakonec zřítila. Bylo nutno ji postavit znovu a vojákům dát přísné rozkazy, aby se neštěstí neopakovalo.
Tak město, které zdánlivě vypadá jako velmi staré, ve skutečnosti se obnovuje téměř denně, avšak beze změny starých stavebních tradic, takže znovu se vyskytují tytéž maurské ornamentální motivy, tytéž velmi vkusné arabesky, tytéž mohutné brány a tytéž okenice z vyřezávaného dřeva. Poněvadž pak ubohost materiálu, prudkost slunce, deště, prach, červi a všeliké jiné pohromy se příčiňují o to, aby zevnějšek nových staveb rychle sešel, podržuje si Hodejda beze změny tento uchvacující vzhled starobylého města. Ale jako město nesplňuje očekávání, které v nás vzbuzují první dojmy při přistání, protože u přístavu stojí řady nejbohatších paláců, právě tak žádný z těchto paláců nesplní, co slibuje jeho průčelí plné nádhery. Když totiž projdeme branami obdivuhodně vypracovanými, vstupujeme do tmavých a zapáchajících kobek bez podlahy, s bortícími se stěnami a nezapadajícími zámky. A tak právě ty nejvzhlednější paláce o čtyřech a pěti poschodích mají sotva půl tuctu obyvatelných místností.
A přece má Hodejda jedno zcela zvláštní kouzlo. Odmítajíc jakýkoli evropský vliv, město zůstává jím po dlouhá staletí nedotčeno a nejdávnější arabská vzdělanost tu ještě žije a uplatňuje se. Když přešla první chvíle rozčarování, zvykal jsem si pomalu i já na tento život, podléhaje vždy více jeho vlivu a dojmům, které ve mně vyvolávalo. Trávil jsem čas procházkami po velmi úzkých a klikatých uličkách plných odpadků, kde se o jejich odstraňování starají jen psi, kočky a supi a kde některá místa jsou zatarasena lidmi, blaženě rozloženými na angarebu a kouřícími nargilé. Procházel jsem se mezi slaměnými chatrčemi na předměstí, v nichž bydlí černí přístavní dělníci, původem habeští otroci. Jindy jsem trávil celé hodiny v suku, kde moje přítomnost vyvolávala shluk četných zvědavců.
Mezi neuvěřitelnými spoustami much, které pokrývají zboží vyložené na prodej, až se vše černá, jest suk, tato nejživější část města, místem, kde se ráno schází veškeré obyvatelstvo. Kromě barvitých obleků, které tu obdivujeme, kromě podívané na holiče, jenž tu holí zákazníka uprostřed zástupu, nebo na prodavače ryb, který vykuchává hlavaté cípaly, obtěžován smečkou hladových koček, kromě zábavy, již poskytuje podívaná na tyto výjevy, v hodejdském suku se lidé dovídají všechny novinky, a to ne pouze o událostech, které se týkají jejich vlastní země. S překvapující dochvilností obíhají zprávy, téměř vždy úzkostlivě přesné, takže i bez novin stačí, jdeme-li pár kroků oněmi uličkami, zahalenými ve stínu závěsů z potrhaných rohoží, abychom dostali zprávy o všech posledních světových událostech. Dne 28. září 1938, již čtvrt hodiny po historické telefonické rozmluvě Mussoliniho s Hitlerem, proběhla hodejdským sukem zpráva: Mapa (menší)

„V Evropě nebude válka!"

Avšak i když suk představuje nejmalichernější a nejklepavější část města, nutno míti na mysli, že Hodejda je střediskem mezinárodního obchodu, východiskem pro vývoz jemenských plodin a výrobků, kávy, durrhy (druh prosa pěstovaného ve Vých. Indii) a kůží, a že proto jest povolen pobyt ve městě dvěma Italům, dvěma Angličanům a pěti Řekům, kteří provozují dovozní a vývozní obchod spolu asi s tuctem arabských obchodníků.
Tyto obchodní domy zaujímají hlavní paláce a jejich kanceláře pohroužené v přítmí budí vzpomínky na starodávné knihy, probouzejí zašlé vzpomínky na dickensovské spisy. V ohromných místnostech se stěnami natřenými vápnem barvy indiga indičtí úředníci sestavují účty na velikých psacích stojanech, plných listů, razítek, hromádek kávy a často vzorků kůží. Zprostředkovatelé přicházejí, odcházejí, vybízejí k obchodům.
„Máte ještě volných těch pět set pytlů kávy, určených k přepravě do Adenu? Mám dotaz z New Yorku k okamžitému nalodění a na trhu není nic pohotově."
„Slyšel jsem, že máte odeslati další durrhu do Massavy. Potřebujete-li ještě dva tisíce pytlů, budu vám je moci dodati koncem příštího týdne."
Kolem šéfa podniku se vytvořila skupina lidí. Přichází sluha s číškami kouřícího mokka. Šéf má v kapse klíče od pokladny a každou chvíli musí povstat, otevřít pokladnu a vzít několik tolarů, aby mohl vyrovnat účty nebo zaplatit výlohy za telegramy a posluhy. Tolary jsou nejobdivuhodnějším činitelem v životě těchto kanceláří. V Jemenu není bank, není bankovek, není směnek ani směnečných poukázek, vše se zde provádí kovovými penězi. Tolary Marie Terezie a velké křížové tolary jsou jedinou platnou měnou, ať jde o koupi slepice na trhu nebo o uzávěrku na mnoho tisíc pytlů kávy. Uvážíme-li, že každá z těchto firem má obrat, který průměrně převyšuje sto tisíc tolarů měsíčně, můžeme snadno odhadnouti počet tolarů, jež neustále probíhají těmito úřadovnami. V každé z nich jest asi na dvacet centimetrů od země umístěna dřevěná deska, na kterou se vysypávají pytlíky tolarů pro největší výplaty. Tolary se potom přepočítávají a rovnají ve sloupce po dvaceti kusech na psací stojany, odkud je pohlcuje pokladna. Po celý den se tu ozývá cinkot stříbrných peněz.
Skupina lidí kolem šéfa podniku hovoří o Jemenu a jeho zvláštních zvycích. Pro cestovatele, který zavítal po prvé do této země, má každý něco, co by mu sdělil,
„Jednou jsem prodal jízdní lístek do Džiddy jakémusi Alimu, Arabovi z vnitrozemí, který putoval do Mekky“ vypravoval jeden z přítomných, zástupce paroplavební společnosti, „Když se však Ali vrátil, chtěl na mně peníze za lístek nazpět a tvrdil, že když přijel do Port Sudami, musil zaplatiti podruhé. Ovšemže to nebylo možné a tak jsem se všemožně snažil mu věc vysvětliti, ale nešlo to. Nakonec jsme se octli před soudcem. Tam se však věc náhle pro mne zhoršila, protože Ali předvedl dva svědky ve svůj prospěch.
„Jak to můžete dosvědčiti?" tázal jsem se. „Byli jste v Port Sudanu?"
„My? Nikoli. Nikdy jsme se z Hodejdy nehnuli."
„A jak tedy víte, že jest pravda, co tvrdí Ali?"
„Protože, on nám to řekl.. "
„Ti dva jednali jistě v dobré víře, protože slovo Araba má nespornou hodnotu.
Byla to moje vina, že mě nenapadlo vzíti si proti dvěma svědkům tři, vyprávěti jim opak toho, co řekl Ali svým svědkům a poslati je, aby s přesvědčením stejně pevným podali před soudem svědectví v můj prospěch."
Za takovýchto hovorů plyne čas v kancelářích hodejdských firem, aniž při tom někdo zanedbává svou práci. Jednou vběhl otevřenými dveřmi jakýsi polonahý, nápadně hubený člověk, vrhl se ke mně a políbil mi ruku. Pak si sedl k psacímu stojanu a začal listovat v korespondenci. Zůstal tam několik minut, pak se rázem zvedl, začal provolávat nesrozumitelné věty, z nichž jsem rozuměl jen slovu Allah, dělal výstřední pohyby a chtěl se vydrápat na jednu polici. Konečně přeskočil jiný psací stojan a vyběhl na ulici.
Z přítomných nikdo nedbal této příhody, každý při ní pokračoval nerušeně ve svém rozhovoru, jako by se nic nedělo. Byl to jakýsi blázen, jeden z těch, kteří jsou v Hodejdě ponecháváni na svobodě, toulají se po ulicích, všude volně vstupují a vycházejí. Jen když některý blázen jest příliš divoký, dají mu želízka, aby se mu zabránilo rdousiti kolemjdoucí; ale i tehdy jsou ponecháváni na svobodě. Tento člověk však nebyl divoký blázen a neměl želízek.
Černoši, které jsem viděl vstupovati do moře s velikými pytli na zádech, černoši s lesklou kůží, odění jen kusem látky kolem boků, nebyli posádkou z pirátské lodi, která jela ukrýti v nějaké tajné jeskyni na pobřeží poklad z "Palomity"; byla to karavana přístavních nosičů a nakládali na čluny pytle kávy pro vývoz.
Nejproslulejší město arabského pobřeží Mokka se stalo asi před třiceti lety hromadou neobydlených trosek a všechen obchod s jemenskou kávou nyní vychází z Hodejdy. Ze 60000 metrických centů kávy, které se v zemi vypěstují, 50000 se vyváží přes Hodejdu. Malý zbytek se spotřebuje částečně ve vnitrozemí a částečně se dopravuje velbloudími karavanami do Adenu. Spotřeba ve vnitrozemí Jemenu je nepatrná, protože jemenské obyvatelstvo, vyjma několik bohatších rodin, užívá místo kávy odvaru připraveného ze slupek a zvaného gišr.
Káva se pěstuje uprostřed mezi nížinou a náhorní planinou v územích položených, mezi tisícem a tisícem osmi sty metrů. Nejsou to plantáže velikých rozměrů, nýbrž malá políčka, rozptýlená po úbočích hor, která obdělávají Kabylové, sklízejíce z nich každý jen malé množství, někdy jen tři neb čtyři pytle kávy. Všechen nákup je v rukou bohatých arabských majitelů karavan, které projíždějí tímto územím, skupují plodiny a dopravují je na trh do Hodejdy.
V Hodejdě má každý z těchto karavanních kupců svého vakila, to jest vlastního zástupce, jenž uskladňuje kávu a prodává ji na jeho účet vývozním domům. Jsou tu dva vývozní domy italské, jeden anglický, tři řecké a půl tuctu arabských, jimiž prochází z přístavu Hodejdy veškerá káva mokka, jež se ve světě spotřebuje.
Když některý z vývozců má poptávku od svého zákazníka z Londýna, z New Yorku nebo z Terstu, rozhlásí se to ihned po tržišti, přicházejí sensálové a hlásí množství uložená v dukanech vakilů. Podnikne se objížďka po dukanech a hledá se nejvhodnější partie zboží. Dukany jsou ohromná, tmavá skladiště, kde se káva, vysypaná z pytlů, přechovává v hromadách na zemi. O množství, jež má býti prodáno, se zahájí smlouvání: prodavač a pravděpodobný kupec se natáhnou na hromadu kávy, obklopeni sensály, a začne vyjednávání, jehož se zúčastní vždy nejméně padesát osob. Každý tu chce říci své mínění, každý chce za ohlušujícího křiku uplatniti vlastní názor o jakosti a ceně zboží.
Konečně si prodavač a kupec podají ruce a přikryjí je širokým hedvábným šátkem, pod nímž si prsty vyměňují obvyklá znamení; konečné ujednání ceny zůstává tak ukryto před přítomnými. Když se oba dohodnou, pronesou slovo kabul.
„Kábul, kabul" ... opakují potom všichni. Kábul znamená, že obchod je uzavřen. Když se řeklo kabul, není již třeba ničeho, není třeba záloh, psaných smluv a podpisů; kabul jest slovo závazně, jež má pro arabské kupce naprostou platnost. Kabul: obchod je proveden. Na pouhou záruku tohoto prostého slova se mohou uzavírat obchody za statisíce tolarů.
Když koupě byla uzavřena, přistoupí se k vážení a k sepsání zboží. Veřejná váha v Hodejdě je kůlna z rohožek s velmi prostou váhou na podlaze; na jednu mísu se kladou pytle a na druhou zlomky železa, kusy starých řetězů a velké kameny. Vyvoláváč oznamuje váhu jednoho pytle za druhým a po každé se dovolává svědectví Alláhova. Po desetiletí byly váženy na této váze všechny miliony kilogramů mokka na světě spotřebovaného.
Potom si vývozce zboží odveze do vlastního skladiště a počne zpracovávání. Protože káva, kterou karavany přivážejí do Hodejdy, jest ještě syrová, mnohá zrna musí býti očištěna od dužnin, všechna musí býti zbavena slupek a roztříděna podle jakosti. Tu začíná práce akdamských žen.
Obyvatelstvo Hodejdy a vůbec veškeré obyvatelstvo nížiny není arabské. Arabové jsou jen někteří bohatí obchodníci, úředníci a vojáci. Velké množství obyvatelstva však náleží ke Kabylům kmene Akdam, kteří jsou míšenci Arabů a černochů, původně habešských otroků. Na rozdíl od Arabů z náhorní planiny, kteří žijí ve zděných domech, tito negroidní Akdamové bydlí v slaměných tukulech (chatrčích) na obvodu města a vedou život krajně ubohý; muži jsou přístavními nosiči a ženy jsou zaměstnávány při úpravě kávy ve vývozních domech.
Všechna práce se vykonává ručně; přebírá se zrnko za zrnkem. Dělají to ženy, shromážděné po stovkách ve velikých, avšak tmavých místnostech. Při práci ženy neustále zpívají vždy stejný popěvek, jednotvárný, kormutlivý žalozpěv. Je to táž hluboce melancholická píseň, jež doprovází namáhavou práci jejich mužů, když nakládají pytle na čluny. Ve dnech, kdy se vypravuje zásilka kávy pro nalodění, na celé město doléhá tíha smutku těchto zpěvů, zpěvů někdejších otroků, které vyjadřují pocity beznadějnosti.
Konečně pruh kouře z komína vytvoří šedou skvrnu na obzoru; přijela loď a zastavila na širém moři čtyři nebo pět mil od přístavu. Nosiči nakládají pytle na čluny, přičemž vstupují až po pás do moře; čluny převážejí zásilku kávy na lodi, které odjíždějí se svým drahocenným nákladem.
V kancelářích příslušné vývozní firmy se po celý den pilně pracovalo, sestavovaly se účty a vyplňovaly nákladní listy a pojišťovací listiny. Nyní počíná tlačenice těch, kteří si přišli pro bakšiš. Zaměstnanci celnice, vedoucí karavan, přístavní úředníci, veřejní kontroloři a všichni, kteří tím neb oním způsobem měli co činiti s vypravením zboží, přicházejí si nyní do kanceláří vývozce pro spropitné. Není to jen dobrovolný ústupek, nýbrž nepopiratelné právo, pevné vydání, s nímž každý obchodník musí předem počítat a započítat je do ceny zboží. Není vůbec přesné jmenovat to spropitným; je to bakšiš, je to poplatek, který těžce zatěžuje všechny obchody v Orientě.
Večer, když všechny ty stovky pytlů kávy byly odvezeny, dříve než se zavře úřadovna, pije se šálek kávy, poslední toho dne. Kolik se jich toho dne již vypilo? Každou půlhodinku přicházel sluha s podnosem naplněným šálečky. Kávy mokka možno piti beze škody, kolik kdo chce. Kávy mokka, velmi silné vůně a skoro úplně bez kofeinu se užívá v Evropě a v Americe k míšení s kávou santos, ale zde se pije mokka čisté a neškodné.
Zde se pijí číšky mokka jedna za druhou, mokka, jež má silnou vůni růží a benzoové pryskyřice, vůni hvězdných nocí a tajemné Arábie.

Fotografie z 1. kapitoly:

Související články:
Na dvoře krále Jahji - 8. kapitola (26.06.2010)
Na dvoře krále Jahji - 7. kapitola (03.06.2010)
Na dvoře krále Jahji - 6. kapitola (01.04.2010)
Na dvoře krále Jahji - 4. a 5. kapitola (03.03.2010)
Na dvoře krále Jahji - 3. kapitola (07.02.2010)
Na dvoře krále Jahji - 2. kapitola (09.01.2010)

( Celý článek | Autor: Rudolf Musil | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář |

)



Dnešní datum: 05. 09. 2010	\| Hlavní stránka \| Fotogalerie \| Odkazy \| Počasí \| FAQ \| Kontakt \| English \|