Když se v srpnu 1673 plavil Carsten Niebuhr z Mokky do Indie, měl na palubě dvě stě padesát tisíc tolarů, evropských mincí, které Jemen dostal za kávu. Niebuhr se divil, jak to, že „evropské zásoby stříbra a zlata nejsou - navzdory pokladům z Ameriky - ještě vyčerpány!“. Také kořist, která jednoho žhavého podzimního dne roku 1695 padla do rukou anglickému pirátovi Everymu, když se zmocnil obchodní lodi, která krátce před tím vyplula z Mokky, měla svůj původ v jemenské kávě: dva a půl miliónu tolarů a asi sto tun stříbra, poklad tehdy doslova nepředstavitelný.

Káva, za kterou plynuly do Jemenu milióny dukátu, reálů, říšských i tereziánských tolarů, se v Mokce jen překládala na lodě. Pěstuje se na jemenské vysočině, nesnáší příliš velká vedra a mráz už vůbec ne. Také na zavlažování má tato primadona mezi užitkovými rostlinami vysoké nároky, svahy jemenských hor mezi pěti sty a tří tisíci metrů vyhovují všem těmto požadavkům a jen tam roste ta pravá moka.

Někdy kolem roku 1690 se guvernérovi Východoindické společnosti podařilo propašovat semena kávovníku z Mokky do Batávie (dnešní Jakarty) v Indonésii. Stromkům kávovníku se tu začalo dařit a arabský monopol byl indonéskou kávou prolomen. Roku 1706 se kávovníkové stromky z Jávy objevily v amsterodamské botanické zahradě a odtud se roku 1718 přestěhovali i do nizozemské kolonie Surinamu v Jižní Americe. V roce 1775 byly založeny první kávovníkové plantáže v brazilském Sao Paulu a odtud se káva dostala do Mexika a Kolumbie a nakonec zpět do „ starého světa“, do východní Afriky.

Káva tedy pochází z Arábie a drobnozrnná jemenská moka se dodnes pokládá za nejlepší ze všech odrůd. Z Arábie má tato plodina i všechna svá jména: Coffea arabica ji pokřtil švédský botanik Carl Linné, jméno moka, jak už víme, dostala podle Al-Muchy a konečně i samo slovo káva je arabského původu z arabského kahwa.

Ale stejně náhle, jako se bohatství do Jemenu přivalilo, ze země i rychle odplynulo. Z Mokky se stalo mrtvé město. Jeho obyvatelé se rychle rozptýlili do všech světových stran, paláce obchodníků se proměnily ve zříceniny, mezi hromadami sutin zbylo jen pár zdí a několik velkých místností, do nichž se občas uchýlí nějaký ten potomek někdejších boháčů. V pahýlech minaretů se usadily netopýři a teprve v posledních letech prožívá město znovu jistý hospodářský vzestup.

Město Mokka není nijak staré, vyrostlo teprve v 15. století kolem chýše poustevníka Šidálího. Tam kdysi zakotvila loď na cestě z Indie do Džiddy. Zvědavost a onemocnění majitele lodi přiměly námořníky, aby vystoupili na pevninu. Poustevník je přijal, pohostil je nápojem, kterému říkal káva, a ujistil obchodníka, že mu jeho modlitby spolu s hojivým účinkem nápoje znovu vrátí zdraví. Slíbil mu také, že za své zboží, pokud by je zde vyložil, dostane dobře zaplaceno. Nelhal, obchodník vypil kávu a brzy se cítil lépe. A Arabové skoupili celý jeho náklad.
Tento příběh je doložen v řadě pramenů, zatím se jej však nepodařilo uvést v soulad se skutečností, že kávovník neroste v Jemenu divoce, takový se vyskytuje jen v Etiopii. Mnozí proto viděli v legendě jen zbožnou pohádku -j enže někdy jsou i pohádky pravdivé, a pokud jde o šejcha Šidálího, jde opravdu o skutečnost.

Hlavní mešita v Mokce, jediná, jejíž minaret se dosud tyčí ve své původní výši, impozantní stavba s devíti kupolemi, se jmenuje Šídálího mešita. Šejch Šídálí totiž skutečně žil, plným jménem se nazýval Alí bin Umar aš-Šídálí a zemřel 15. safaru roku 821 hidžry, tedy 24. března roku 1418 n.l. S mešitou a jejím světcem se to má takhle:
Ve staré Arábii neexistovaly žádné státy. Kmen byl každému jeho vlastí, každý cizinec nepřítelem. Obchod a výměna mezi kmeny byly možné jen pod rouškou náboženství. Posvátná (a současně i obchodu zasvěcena) místa byla zároveň poutními středisky (mezi nimi na prvním místě byla Mekka) a v menším měřítku také místa azylu, místa založená zbožnými muži jako posvátné enklávy na území kmene. Po smrti byl pak světec uložen v hrobce, nad níž byla postavena kupole. Zázraky ovšem na sebe nedaly dlouho čekat, konaly se sem pouti, z mrtvého se stal svatý, kolem hrobky se usazovali obchodníci a překupníci, vznikla osada a najednou celé malé město. Nejstarší syn zakladatele byl vždycky i nositelem předkovy tradice, řídil každoroční pouti, zastával úřad smírčího soudce, střežil a udržoval mešitu a chránil předkovu památku.
Tak to bylo a je i Mokkou. Nebylo příliš těžké najít Mansúra, potomka svatého Šídálího, a pohovořit s ním. Tady je jeho příběh: Alí aš Šídálí byl sajjíd (potomek Prorokův). Vystudoval v Káhiře, odsud se vrátil do Jemenu na tehdy slavnou univerzitu a z Jemenu si pak zajel do Etiopie. Tam se seznámil s kávou a přinesl odtud několik stromků do Jemenu. A protože měl zřejmě dobré schopnosti odhadu, obchodních možností Mocké zátoky, usadil se tam se dvěma druhy. Šídálí tu záměrně založil azyl a tržiště, které vzhledem ke své výhodné poloze vábil cizí obchodníky. A tak káva brzy Mokku proslavila a udělala z ní bohaté město. Po Šídálího smrti pak vznikla mešita a vedle ní velká hrobka s kupolí.

Šídálího myšlenka založit zbožné a hlavně prosperující město se naplnila měrou, jakou si jistě ani neodvažoval představit. Káva, kterou přivezl do země, dobyla během několika málo desetiletí celý Orient a odtud pak celý svět, někdy kolem roku 1480 přišla káva do Mekky, kolem roku 1500 se pila v jemenské čtvrti káhirské univerzity Al-Azhár, roku 1554 se otevřely první kavárny v Istanbulu a kolem roku 1570 bylo na Bosporu už asi šest kaváren. Augsburský městský lékař Leonhard Rauwolff, tvůrce řady léků ke snížení krevního tlaku, se s kávou seznámil v syrském Halabu a našel v ní účinný žaludeční lék. Rychlostí větru se nová móda pití kávy rozšířila po celé Evropě: Benátky 1626, Londýn 1652, Marseille 1671, Norimberk a Řezno 1676, Hamburk 1687, Frankfurt 1689. Za tureckého obležení Vídně pronikl Franz Georg Kolschitzki s nasazením života tureckým táborem a po osvobození města si zato směl sám vyhledat svou kořist, vybral si pět set pytlů kávy a získal i právo otevřít si ve stínu svatoštěpánského dómu první vídeňskou kavárnu.

Velkou dobou kávy se však stalo až 18. století. Můžeme být bez pochyb, že se tento nápoj do jisté míry zasloužil i o francouzskou revoluci. Aspoň na mramorové desce v pařížské Rue de ľ Ancienne Comédie čteme: „Café Procope“. Zde založil roku 1686 Procopio dei Coltelli nejstarší kavárnu světa a nejslavnější středisko literárního a filozofického života 18. a 19. století. Sedávali tu La Fontaine, Voltaire, encyklopedisté, Benjamin Franklin, Danton, Marat, Robespierre, Napoleon Bonaparte, Balzac, Victor Hugo, Gambetta, Verlaine a Anatole France. Původní dům už dávno nestojí, kavárna však kvete dosud, i když to s nápisem na mramorové desce je tak trochu jako s televizními zprávami. Jsou ztělesněním věčné pravdy, jenže to, co říkají, neodpovídá zcela skutečnosti. To, že dneska zaměňuje Paříž za celý svět, bychom konec konců mohli ještě uznat, jenže „Café Procope“ nejen že nebylo první kavárnou na světě, ale ani v Paříži. Ta totiž byla otevřena o pár domů dál v Rue de Buci roku 1672. Jejím majitelem byl Armén jménem Pascal a jeho číšníci Grégoire a Procope se pak roku 1686 udělali pro sebe.

První kavárnu v Praze otevřel roku 1714 na nároží Karlovy a Liliové ulice Armén z Damašku Gorgos Hatalláh ad-Dimaškí, když už předtím nějaký čas prodával svůj vonný nápoj pouličně.

Zpracováno dle článku Wernera Dauma o původu kávy