Mužům vstup zakázán!

Mužům vstup zakázán!
Vydáno dne 11. 05. 2009 (1244 přečtení)

Pohled očima Evropanky, která se rozhodla žít v Jemenu. Jedinečná možnost dozvědět se něco o zahalování, domlouvání svateb, významu rodiny nebo prostě jen o tom, že je zdravé přátelit se se svými sousedy.

Nedávno jsem byla oslovena redakcí jednoho slovenského časopisu, abych popsala své zážitky z pobytu v Jemenu. Celý článek se do časopisu nevešel a proto vám zde nabízím své osobní zkušenosti, které se tentokrát netýkají gastronomie.

Mé začátky

Do Jemenu jsme se (já a manžel) odstěhovali v lednu 2005 a žijeme tam dodnes, i když se v poslední době více vracíme do ČR, neboť nás k tomu nutí pracovní povinnosti. Přesto je naším domovem stále Sana'a. Nejprve jsem pracovala jako dobrovolná sestra ve zdravotním centru pro chudé matky, děti a staré lidi. Byla to velice krásná práce, která ovlivnila můj pohled na Jemen a jeho obyvatele asi nejvíce. Vzhledem k tomu, že jsem v té době nemluvila vůbec arabsky (tím myslím opravdu vůbec), bylo pro mě nesmírně příjemné, že mi všichni pomáhali, jak jen mohli, abych jim porozuměla, pochopila jejich problémy a starosti. Dokonce i popis nemocí byl tak obrazný, že jsem velice rychle začala chápat významy prvních slov, jakými byla bolest, horečka, problém. To vše se dělo ve velmi přátelském prostředí, kde se ke mně vždy všichni chovali s velkým respektem a úctou. Nikdy jsem neměla ten pocit méněcennosti, urážení i pohrdání, pokud něčemu hned nerozumíte, což zná asi hodně sestřiček začínajících jinde v cizině (nejvíce na západě). Nejprve jsem pracovala s dětmi, od kterých jsem se naučila první slova, jejich maminky mě pak učily správnou výslovnost, postupně ke mně začaly chodit i ony pro radu, ošetření a nakonec jsem ošetřovala všechny bez rozdílu, ať šlo o muže, ženu, nebo dítě. Chodili také lidé z ulice, kteří měli peníze i na ošetření v normální nemocnici. Buď to měli k nám blíže, nebo se chtěli podívat na cizinku, o které mluví sousedé a možná prostě přišli jen proto, že mi důvěřovali víc než personálu v nemocnici. Mě samotnou zajímalo, proč mám čím dál více pacientů a navštěvují nás i lidé, kteří by jinak do centra určitě nepřišli. Začala jsem proto pozorovat práci svých kolegů a brzy jsem na to přišla. V Jemenu nebyla asi 20 let škola, kde by se studenti učili ošetřovat nemocné, existovaly jen nějaké kurzy, kde se účastníci dověděli základní informace o ošetřovatelství a po absolvování takového kurzu šli hned pracovat. Kdo se dostal do nemocnice, mohl ještě něco odpozorovat z práce kolegyň pocházejících převážně z Indie a bývalých států Sovětského svazu. Avšak na úroveň našich sestřiček bohužel nemohou dodnes dosáhnout, ačkoliv mají praxi i v těch nejnemožnějších podmínkách. Přirozeně se tedy stalo, že jsem začala učit "sesterskému řemeslu" své spolupracovníky, což ze mě nakonec udělalo vrchní sestru. Během té doby si můj muž založil cestovní kancelář, aby přiblížil tuto krásnou zemi cestovatelům vyhledávajícím poslední zbytky tradiční kultury a pravého Orientu. Příval turistů mě nakonec donutil k tomu, abych pomohla svému muži v jeho podnikání, proto jsem u něj začala pracovat jako sekretářka a účetní.

Na co jsem si zvykala nejdéle

Na počátku jsem měla dosti problémy si zvyknout na to, že se prakticky nic neorganizuje, neplánuje. Od prvního pohledu na dopravní situaci až po nějaké dodržování pořadí v bance nebo u lékaře. Jak se to všechno odráží v soukromém životě, vám dojde hned při prvním organizování společného oběda. Hosté přicházeli, jak se jim zrovna zachtělo, někteří přišli i o dvě hodiny dříve, než bylo dohodnuto, jiní zase o dvě hodiny později. Ti první se dožadovali alespoň polévky, chleba, prostě čehokoliv, co bylo hotové, ti druzí zase měli všechno studené, eventuálně na ně zbylo jen něco. Jako hostitelka jsem byla mírně řečeno v rozpacích, připadalo mi, že jsem totálně pohořela, protože nejsem schopna zorganizovat ani normální oběd pro 15 lidí. Následující týden (po dle mého názoru fiasku) jsem ovšem nestíhala přijímat pochvaly od všech zúčastněných, včetně ujištění a vlastně i pozvání se s dalšími přáteli na příští oběd. Samozřejmě to mělo vždy stejný scénář. Až po delší době mi došlo, že u oběda ani tak nejde o to samotné jídlo, ale především o to být všichni spolu! Rodině a přátelům se vlastně podřizuje všechno, proto možná všechen ten chaos, ono totiž opravdu dopředu nikdy nemůžete naplánovat, kdy vás budou potřebovat ostatní a tak jste neustále připraven vyrazit kdykoliv někdo zavolá. V Jemenu nejste nikdy sám, i když byste si to kolikrát hodně přáli!

Poetická arabština

Před naším odjezdem do Jemenu jsme se s manželem učili arabštinu z knih, takže jsem trošku uměla psát, nebo přesnější by asi bylo, že jsem uměla abecedu. Mluvenou formu jsem slyšela opravdu až tam a nemělo to nic společného s tím, co jsem se těžce naučila doma. Sotva jsem začala rozumět lidem z centra, přestěhovali jsme se do jiné čtvrti, kde sousedé zase mluvili jiným dialektem, protože většina z nich pocházela z jiné části Jemenu. Problém také byl v tom, že prakticky nikdo z lidí, se kterými jsem přišla do styku, nemluvil anglicky nebo neuměl vůbec číst, tudíž jsem se často neměla koho zeptat na význam slov. Byla jsem odkázána na ruce, kolikrát skoro až na pantomimu. O to větší ale byla moje radost, když jsem se domluvila a pomalu ze sebe začala soukat první slova. Po té, co jsem poprvé vysvětlila taxikáři, kam mě má odvést a pomocí slov (ne rukou, jako tomu většinou bylo) jej navedla přesně k cíli, věděla jsem, že mám vyhráno.

Něco o lidech

Jemenci jsou velice vnímaví lidé. Myslím si, že je to hodně dáno tím, že vyrůstají ve velkých rodinách, kde na nějaké zdlouhavé mluvení prostě není čas. A tak velice dobře vnímají neverbální komunikaci, řeč těla. Tudíž je nikdy neobelžete, pokud budete mluvit jakýmkoliv jazykem, vaše gesta, mimika vás vždy prozradí o čem a s jakými emocemi mluvíte. Cizince mají velice rádi, váží si jich už od dob, kdy Jemen navštěvovali první badatelé a s nimi přicházeli lékaři. Není výjimkou, jestli vás na ulici, v obchodě, na tržnici osloví právě "doktore". Lidé k vám přistupují s naprostou otevřeností, družností a důvěrou. Pokud jejich důvěru nezklamete, máte oddané přátele na celý život, pokud ale selžete, pocítíte velice rychle a jasně jejich zlobu. To samé očekávají samozřejmě i oni od vás, pokud vám někdo ublíží, je si vědom, že bude potrestán a to nejen vámi, ale také okolím i státem. Jsou to jasná pravidla, pravidla hrdých lidí.

Zahalování žen

Koho by nezajímalo, kdo se skrývá pod tím černým šátkem - šaršafem. Asi každý při prvním pohledu na osoby oděné do tohoto smutného černého oděvu ucítí zvláštní tíseň, že život pod tímto rouchem musí být neradostný, nespravedlivý, utiskovaný a pochmurný stejně tak, jako je jeho barva. Já sama jsem ten pocit měla až do té doby, než se mi život žen začal víc a víc odhalovat. Jako muž máte ovšem smůlu, život pod černým závojem náleží jen ženám a jen žena do něj může nahlédnout. Tuto tradici importovali do Jemenu Turci, kteří jej přes 300 let dobývali. Aby rozpoznali své ženy od těch jemenských, oblékali je do černého šaršafu. Do té doby byl místní oděv barevný a dodnes jej můžete zahlédnout ve starém městě Sana´a nebo v horských vesnicích, kde má různé barvy a zdobení. Je těžké po tolika letech přesvědčit ženy, aby tuto tradici opustily a ukázaly světu svou krásu. V mnohých rodinách si stále ještě myslí, že zahalování je jasně spojeno s morální bezúhonností, takže zahalená žena je jaksi více chráněna před případným hříchem. S příchodem vzdělání a možností studia žen na univerzitách, kde je naopak zakázáno chodit ke zkouškám se zahaleným obličejem, se na ulicích stále více objevují odhalené tváře usměvavých dívek a žen. Potrvá to určitě ještě nějakou dobu, než budou i ostatní dívky napodobovat ty studující a začnou méně zakrývat svou tvář, ale jsem si jista, že tato tradice bude postupně překonána. K tomu svou velkou měrou přispěl i jemenský básník a bojovník za práva žen Muhamed Al Šarafi, jenž dvakrát působil také na ambasádě v ČR a který napsal bezpočet básní a divadelních her, které se problematiky zahalování žen týkají. Měla jsem v Jemenu možnost jeho básně přednášet a tím vyslovit i svůj názor, že tradice zahalování by měla být již překonána moudrostí.

Všeobecně o ženách

V první řadě musím říct, že ženy v Jemenu jsou svobodné, a pokud se cizinci zdá, že je tomu naopak, měl by více věnovat pozornost tomu, co znamená pro domorodce rodina, víra a tradice. To jsou pro nás skoro už zapomenuté hodnoty a v moderním světě velkoměst opomíjené snad nejvíce. Ať se v Jemenu budete škrábat po vysokých horách, ploužit pouští nebo se jen procházet po úzkých uličkách měst, všude najdete ženy, které i přes své rozdílné denní povinnosti mají jedno společné - ctí svoji rodinu, věří v boha a zachovávají své tradice. A jak to vypadá v praxi? Můžete otevřít jakékoliv dveře a pokaždé se z nich ozve pískot a křik dětí, zavane vůně čerstvého chleba či právě pálené myrhy, a pokud vás odpoledne pozvou dál a vy budete žena, klidně si zažvýkáte s paní domu i nejméně 5 jejími příbuznými, které budou zcela jistě oblečeny do šatů, ozdobeny zlatem a otevřeně s vámi budou hovořit o všem, co vás zajímá. Nikdy jsem se nemohla ubránit pocitu (jako většina turistek) abych zdejší ženy litovala za to, jaký život žijí, avšak to jen do té doby, než jsem se dokázala sama domluvit. Zbavila jsem se mnoha předsudků, například toho, že svoboda žen tkví v možnosti pracovat a sama vydělávat peníze. Jednou jsem seděla se svými kamarádkami, kde se rozpoutala diskuze o tom, jestli by chtěly žít život běžné Evropanky. Většina z nich řekla - nikdy! Jemenky zaměstnání považují spíše za koníčka, ve kterém se mohou realizovat, aniž by to nějak zasahovalo do jejich osobního života. Tomu je upravena také jejich pracovní doba - to znamená 4 hodiny denně. Vůbec nemají noční služby a pokud pracují třeba v nemocnici, tyto služby slouží pouze muži nebo cizinky. A v poslední řadě, vydělané peníze se považují za její kapesné, aniž by svého muže zprostila povinnosti dál se plnohodnotně starat o svou rodinu. Své muže si Jemenky velice ctí a naopak, každý zná své místo i funkci v rodině a zároveň si je náležitě brání.

Domlouvání svateb

Myslím si, že většina svateb je předem domluvena, lépe řečeno jsou domluvena pravidla nového svazku. S tím, aby ženich poprvé viděl svou nevěstu až při svatebním obřadu, už tak moc nesouhlasím. Většina snoubenců se vlastně velice dobře zná. Pokud jsou z vesnice, minimálně do svých 12 let si spolu možná denně hráli. Pokud jsou z města, praktikují se seznámení na univerzitě, aniž by museli být nutně studenti. V neposlední řadě není výjimkou, když se berou příslušníci jedné rodiny vzájemně, tedy bratranci a sestřenice. V západním světě je nyní moderní tzv. "předmanželská smlouva", kde za vás vše zařídí právník, tady ji praktikují již pár set let vlastní rodiče a rodina. Jen se tomu říká jinak, my jsme si to přeložili jako domlouvání svatby, ale nepřeložili jsme si to zcela přesně. Je to domlouvání svatebního obřadu a pravidel manželství. Praktikuje se to tak, že se sejdou nejvýznamnější členové obou rodin, kdy si sednou zvlášť muži s ženichem, zvlášť ženy s nevěstou a navzájem si přednesou své požadavky. Oba snoubenci tak mají možnost hned o svém soužití diskutovat a popřípadě i odmítnout dané požadavky, nebo rovnou celou svatbu zrušit. S tímto jim pomáhají významní a moudří členové rodin, z větší části jde o prarodiče a jejich vrstevníky, kteří mladým snoubencům přispívají nejen svými cennými radami, ale podporují je i finančně. Tato sezení se několikrát opakují, pokaždé jsou opětovně probrána všechna pravidla, až k tomu poslednímu je přizván soudce, který vše zapíše, podepíše se spolu se svědky a manželství tímto zpečetí. Snoubenci tak vlastně neskládají svůj manželský slib sobě navzájem, nýbrž celé své rodině. Ta je samozřejmě podporuje po celou dobu manželství, řeší s nimi neshody a je to také ona, kdo domlouvá i podmínky případného rozvodu. Určitě jste už několikrát slyšel, že muslimové mohou mít víc manželek, maximálně však čtyři. Jen už vám asi nikdo neřekl nic o tom, že všechny ženy mají stejná práva, tudíž se nemůže stát, aby se o jednu manželku a jejich děti staral muž méně, nebo více. To všechno jim zajistí právě předchozí domlouvání sňatku rodinou a upřímně, který rodič by pro své dítě nechtěl jen to nejlepší?

S čím musíte vždy počítat

Jemence nemůžete popsat jedním slovem, musíte prostě s nimi nějakou dobu pobýt, poznat jejich smýšlení, jejich život. Na počátku budete asi zaraženi nepřetržitým pokřikováním, troubením, poplácáváním, neustálými otázkami odkud jste, co tady děláte, kolik máte dětí, kde je vaše žena, jak se mají rodiče, zdali jste muslim a jestli se vám líbí Jemen. Lidé zde k sobě nejsou lhostejní, pomáhají si, jsou pohostinní, zajímá je jejich okolí a sousedé. Při obchodování to pocítíte nejlépe. Mnoho obchodníků nezvládlo nápor několikahodinových sezení s klábosením o věcech naprosto mimo obchodní záměr, nepochopili význam těchto - pro západoevropana neplodných - schůzek. Avšak ten, kdo poznal tuto kulturu, přijal její pravidla, rozhodně získal nejen výborného obchodního partnera, ale hlavně oddaného přítele, který bude kdykoliv ochoten se za něj a společný obchod klidně i bít.

Co je zde k vidění

Každá oblast v Jemenu má svoji charakteristickou architekturu a je velice těžké říct, která je nejhezčí. V Sana´a jsou to romantické hliněné domy, jejichž stáří se odhaduje kolem 500 let, připomínající svou výzdobou vánoční Betlém. Na horách zase vesnice, které mi připomínají hrady a nedobytné tvrze, protože jsou stavěny z kamene, pokaždé jinak barevného a mnohdy splývají s okolní krajinou tak dokonale, že si jich na první pohled ani nevšimnete. Kdykoliv se procházím horskými vesnicemi, vzpomenu na to, že je Jemen nazýván "hrobem Turků". Ani dnes by to případný narušitel určitě neměl jednoduché. V poušti zase nepřestávám obdivovat přibližně 900 let staré "hliněné mrakodrapy" v Shibamu, jež je spolu se Sana´a a Zabidem na seznamu kulturního dědictví Unesco. Na těchto mrakodrapech je zajímavé také to, že jejich střechy jsou v několika vrstvách vymazány speciální vodě nepropustnou směsí, a tudíž slouží jako nádrže na vodu. Při pohledu na chýše z palem v přímořské oblasti Rudého moře mám naproti tomu pocit, že už nejsem v Jemenu, nýbrž na protějším břehu, v Africe. Nesmím opomenout unikátní ostrov Sokotra, ležící v Indickém oceánu, kde ještě několik obyvatel žije v jeskyních. Všechny zmiňované architektonické skvosty jsou dodnes plně funkční a z převážné části obydleny.

Bezpečnost

Do Jemenu se vypravuje stále více cestovatelů z různých částí světa, avšak v poslední době je jich nejvíce právě z Česka. Důvody jejich cest jsou různé, někteří chtějí poznat nevšední zemi, jiní jazyk, další kulturu nebo dokonce i ojedinělou kuchyni - bohužel ti poslední si někdy chtějí jen odškrtnout ve svém seznamu další exotickou zemi. Většina turistů má předchozí zkušenosti z jiných zemí, převážně těch asijských, tudíž očekávají, že Jemen bude ve spoustě věcí podobný - klima, hory, lidé, kultura. Někdy je těžké přijíždějícím návštěvníkům vysvětlit originalitu této země a vše s tímto související. Mnozí mají představu o tom, jak přijedou, mávnou na prvního taxikáře, který samozřejmě hovoří anglicky, ten je odveze do kvalitního hotelu za 5 dolarů, sám si vezme 2 dolary a ještě bude ochotně ráno stát před hotelem, aby jim dál poskytl své služby. Chyba lávky, Jemenci si své návštěvníky hýčkají a berou je jako hosty ve své zemi. Proto je pro ně zarážející, pokud turista z letiště odmítá jet do hotelu s předem domluveným řidičem, který za něj přejímá veškerou starost a hlavně odpovědnost za bezpečnost! Co už ale vůbec nechápou, že turista z Evropy přilétající v nádherném letadle do jedné z nejchudších zemí světa bude raději chodit pěšky, spát pod stanem, jíst jídlo z konzervy, bloudit sám po horách jen proto, aby ušetřil. My sami pořádáme výlety podobného charakteru, avšak trváme na tom, aby naši turisté měli alespoň doprovodné vozidlo, to hlavně z bezpečnostních důvodů. Za nejnebezpečnější osobně považuji přeceňování vlastních sil, zejména při horských pochodech. Málo lidí si uvědomuje, že se nachází po celou dobu ve více než 2000m nad mořem, kde je opravdu znatelně méně kyslíku, navíc v zeměpisné poloze přibližující se rovníku. Pokud si k tomu ještě přičtete několikakilometrovou vzdálenost do nejbližší nemocnice, považuji tyto samostatné výletníky spíše za lehkovážné hazardéry s vlastním zdravím. Nejde samozřejmě zamlčet nebezpečí teroristických útoků, které se bohužel ani Jemenu nevyhýbají. Každému státu záleží na bezpečnosti nejen turistů, ale také vlastních obyvatel, proto i zde je veřejnost neustále informována o oblastech, kde je pravděpodobné, že může k takovému útoku dojít. Člověk, který nerespektuje tato varování ať z médií nebo turistických kanceláří, se bohužel vědomě a dobrovolně stává případným dalším cílem.

( Celý článek | Autor: Drahomíra Marschalová | Počet komentářů: 3 | Přidat komentář |

)



Dnešní datum: 08. 09. 2010	\| Hlavní stránka \| Fotogalerie \| Odkazy \| Počasí \| FAQ \| Kontakt \| English \|