Právě před 245 lety putovala Tihamou, pouštní nížinou na pobřeží Rudého moře, šestice odvážných mužů, jejichž cílem bylo poodhalit tajemství země plné kadidla, myrhy a balzámu. Již od antických dob nesla jméno Eydaimon Arabia či Arabia Felix nebo česky Šťastná Arábie. Dnes ji známe jako Jemen. Většině účastníků zmíněné expedice, vypravené dánským králem Frederikem V., v té době zbývalo jen několik měsíců života. Jediný, který přežil a podal osobní svědectví, byl matematik, astronom a zeměměřič výpravy, Carsten Niebuhr.

A Carsten Niebuhr nám byl tichým společníkem na obou našich cestách v letech 2005 a 2007, kdy jsme projížděli a procházeli touto zemí, která již od dob Niebuhrových láká a ohromuje cestovatele.

Už sám příjezd do hlavního města San'a vás přenese do příběhů Pohádek Tisíce a jedné noci. Domy starého města vypadají, jako by právě vzešly z dílny uměleckého cukráře. A jako za starých časů se na súqu rozléhá pokřik, nabízení a smlouvání a do smyslů se vtírají všechny barvy a vůně. Pytle koření a artikly, které ve své době přinesly Jemenu slávu a bohatství, kadidlo a káva, najdete všude stále v hojné míře. Snadno podlehnete představě, že jste se vrátili v čase o mnoho let nazpět, kdy se ještě na noc zavíraly městské brány.

Je málo zemí na světě, kde se lidská obydlí šplhají do těch nejzazších poloh, jako v jemenských horách, kde se setkává divoká nádhera přírody s důvtipem a smyslem místních stavitelů pro krásu, kde i ta nejmenší vesnice je uměleckým dílem. Jaké úsilí musely vyvinout generace rolníků, aby proměnily i ty nejpříkřejší svahy v kaskádu teras až do výšin, z kterých pozorujete kroužící orly dole pod vámi. Když se pak v době letního monzunu terasovitá políčka pokryjí svěží zelení, pochopíte, proč se Jemenu říká zelená střecha Arábie.

Na náhorních planinách, v blízkosti pouští na severu a východě země, jsou kamenné horské domy vystřídány hliněnými stavbami, které svého stavebního vrcholu dosahují ve wádí Hadramawt. V tomto území, zapovězeném pro cestovatele ještě na počátku 20. století, se vypíná do sedmipatrové výše Šibám. Jedno z nejpodivuhodnějších hliněných měst světa, pověstný pouštní Manhattan, zapsané spolu se San'a a tihámským Zabídem na seznamu světového dědictví. S jiným pozoruhodným hliněným městem, severojemenskou Sa'adou, jej od pradávna spojovala stará obchodní stezka, procházející pouští Ramlat as-Sab´atajn, po níž putovaly karavany naložené kadidlem a po níž se vydala za králem Šalamounem i legendární královna ze Sáby.

Oč výstavnější jsou horské vesnice nebo hliněné domy tak dobře přizpůsobené místnímu klimatu, o to jsou prostší jednoduché stany pouštních beduínů. Ti oproti době Lawrence z Arábie, často místo velbloudů, dávají přednost japonským Toyotám. Podobně prostá obydlí si stavějí obyvatelé Tihámy. Jejich příbytkům pak byly vzorem okrouhlé chýše původem z opačného, afrického břehu Rudého moře. Naše cesta nás zavedla i na stále ještě jen velmi málo navštěvovaný ostrov, nazývaný přírodovědci Galapágy indického oceánu, Sokotru. Vysoký podíl endemických rostlin a živočichů, daný dlouhodobou izolovaností, z něj činí přírodovědecky jedno z nejzajímavějších míst světa. Některé z těchto druhů jsou zde jakoby zapomenuty z dávno minulých geologických období země.

Jemen i když též podléhá změnám, které přináší současná doba, je stále zemí hlubokých tradic. A na rozdíl od vžité představy, jsme zde potkali mnoho přátelských lidí a setkali se s pohostinností a vřelým přijetím, které nám bralo dech. Přáním autora je ukázat divákům obrazem část z toho, co jsme v něm nalezli a viděli a těm, kteří se do něj vypraví, aby představil jen svou vlídnou a pohostinnou tvář. Tuto výstavu bych pak rád věnoval památce Carstena Niebuhra a jeho společníků, na něž jsme často mysleli, když jsme sledovali jejich kroky.

František Okáč

Výstava fotografií z Jemenu Františka Okáče, 13.3. - 25.5. 2008, Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, Betlémské náměstí 1, 110 00 Praha 1.
Doprovodné přednášky se budou konat přímo v sále. 27.3. 2008: Dr. Vlastimil Novák (Náprstkovo muzeum), 19.3. a 18.5.: František Okáč.