Na dvoře krále Jahji - 9. a 10. kapitola
Autor: Rudolf Musil <info@ye.cz>, TĂŠma: Cestopisy, VydĂĄno dne: 29. 09. 2010Zavěrečné kapitoly: Paláce se stěnami ze slonoviny a s ornamenty ze zlata, stříbra a drahokamů ve městě královny ze Sáby - Emirův palác v Hodejdě - Může jednooký být nápadníkem trůnu?
O povolení k návštěvě Maribu jsem imama dosud nepožádal, abych se nevystavil stručnému odmítnutí a aby se mi nedostalo odpovědi, jakou dostali ti, kteří přišli přede mnou: "Proč tam chceš jít? Není tam silnic a nechci, aby ses vystavoval nebezpečí." Imamovi jsem tedy neřekl ještě nic, avšak již po několik dní jsem vytrvale a houževnatě zpracovával jeho nejdůvěrnější rádce.
"Proč by ne?" řekl mi Raghib bej. "Všichni cizinci, kteří přijdou do Jemenu, chtějí jiti do Maribu a Jeho Veličenstvo, které je velmi podezřívavé, vzalo si do hlavy, že tato houževnatost skrývá bůhvíjaké jiné úmysly. Proto až dosud vždy svolení odepřel. Já však nevím, proč by tak velký poklad měl zůstat utajen. Myslím, že by bylo dobře dovolit, aby se tam konečně někdo dojel podívat, oč vlastně jde; pak by se daly provésti archeologické vykopávky a bylo by možno kraj otevřít pro turistiku. Představte si, co lidí by sem přišlo z Evropy a z Ameriky a jaké příjmy by z toho země měla."
Raghib bej pokračoval: "Ta věc se musí Jeho Veličenstvu vyložit; myslím, že to dosud nikdo nedovedl. Vy snad povolení dostanete, soudě alespoň podle toho, jak vás přijal, a ze sympatie, s jakou se mnou o vás mluvil. Musíte se však vynasnažit přemluvit též kadiho Abdallaha. Ve dvou můžete mít u Jeho Veličenstva více úspěchu."
Kadi Abdallah, ministr vnitra, mnoho nemluvil, neřekl ani ano, ani ne, ale z jeho úsměvu jsem poznal, že i on je na mé straně. Dokonce myslím, že se o tom imamovi tak poněkud zpovzdál9 již zmínil a že se mu podařilo předejiti rozhodnému odmítnutí.
Věc tedy byla na dobré cestě, když jsem náhle dostal silnou horečku, takže jsem se všeho zřekl. Byla to recidiva tropické malarie, tedy celkem maličkost, na kterou stačilo několik tub chininu, ale za tohoto stavu jsem se nemohl odhodlat vydat se na cestu do Maribu. Vždyť vzdálenost Sany od starobylé Sáby je sotva sto kilometrů, avšak po nemožných cestách neschůdnými horami, bez jakékoli stopy nějaké silnice, takže od výjezdu do návratu by to bylo vyžadovalo alespoň měsíce putování karavanou. Nikoli, s horečkou nebylo vskutku radno se pouštět do dobrodružství.
A tak jednoho dne, když jsem šel k panovníkovi s úmyslem promluvit s ním o Maribu, dostal jsem náhle záchvat horečky a místo abych jej poprosil o svolení jet odkrývat zříceniny města královny ze Sáby, požádal jsem jej, abych se směl vrátit do Itálie. Téhož večera o půlnoci jsem autem odjel ze Sany a po dvaadvaceti hodinách jízdy bez odpočinku jsem dojel do Hodejdy v takovém fysickém stavu, že jsem opravdu nelitoval, že jsem se Sáby zřekl. Den nato odjížděl poštovní parník do Massavy, a tak jsem měl čas vykonat návštěvu u emira v Hodejdě.
Abdallah el-Vasir vstává velmi časně; každého rána odchází z domova přesně o půl osmé do vládního paláce, a jestliže jsem ho chtěl navštíviti v jeho soukromém sídle, musel jsem k němu jít před sedmou. Sluha mě ihned uvedl do mafregu v přízemí. Byla to prostorná a holá síň, z níž byl přístup do krásné zahrady, plné stromů, uprostřed s mramorovou nádržkou s vodotryskem. Tato síň se nepodobala mafregům v Saně. Vypadala spíše jako ponurý sál pro konání schůzí nějakého lidového kroužku v Evropě. Po jedné straně stálo asi třicet židlí seřazených ve dvou řadách jako při nějakém zábavném představení organizace Dopolavoro (italská organizace pro využití volného času pracujících - pozn.red.) a naproti stál veliký psací stůl s velkolepým bíle smaltovaným křeslem, podobným křeslu holičskému; ne nadarmo se emir těší pověsti pokrokového člověka, který má rád modernost.
Když jsem s tlumočníkem vstoupil, mafreg byl prázdný, ale po několika minutách přišel Abdallah a usedl si důstojně do smaltovaného křesla. Abdallah el-Vasir je velmi hezký typ Araba čisté rasy; vysoký, statný, s velmi jasnou pletí a s vystupováním sultána. V turbanu a v tunice z bílého hedvábí seděl v onom křesle jako na trůně.
Emir Abdallah patří k první jemenské rodině po rodině imamově, k rodině soupeřící s imamem. Jeho bratranec je Alí el-Vasir, mocný emir z Taizu, o kterém se často mluvilo jako o pravděpodobném nástupci krále Jahji, kdyby volba měla padnouti mimo královu rodinu. Ali el-Vasir má jen jedno oko, o druhé přišel neštovicemi. Přesně vzato, chybí mu tedy jedna z vlastností požadovaných zákonem koránu, který pro volbu imama předpisuje mezi jiným i fysickou bezvadnost. Aliho stoupenci však tvrdí, že fysickou bezvadností je v tomto případě rozumět zrak, a že tedy tato vyžadovaná schopnost Alimu nechybí, protože jedním okem také vidí. Právě v oněch dnech Ali el-Vasir se vrátil z pouti do Mekky, avšak nemohl se vrátit do svého emirátu v Taizu, protože za jeho nepřítomnosti bylo místo obsazeno princem následníkem Achmedem. Imam povolal Aliho el-Vasira do Sany a vyprávělo se, že mu nařídil, aby se zdržoval ve svém rodném domě v el-Terru. O tom jsme však s bratrancem Abdallahem nemluvili; několik narážek, které jsem na věc udělal, nesetkalo se s úspěchem, protože Abdallah ihned zavedl rozhovor na něco jiného.
S Abdallahem jsem měl delší rozmluvu již při svém přistání v Hodejdě, dříve než jsem jel do Sany, ale osoba jemu velmi blízká mě žádala, abych o něm nic nepsal, dokud neudělám návštěvu u panovníka, Při této druhé rozmluvě nebylo proneseno nic zvlášť důležitého, jen několik zdvořilostních vět. Abdallah el-Vasir mluvil velmi diplomaticky, sedě na svém krásném bíle smaltovaném křesle, uvažoval téměř o každém slově, hladě si přitom svůj temně černý vous. V jednu chvíli vyzul pravou nohu ze střevíce zhotoveného z červeného, zlatem vyšívaného marokénu, přeložil ji bosou na levé koleno a jal se ji ohmatávat mezi prsty. Ohromný palec podobný tváři zákazníka v holičově ubrousku se opřel o opěradlo křesla. Za půl hodiny jsem byl na člunu, abych se dostal na palubu poštovního parníku.
"Jedete z Jemenu?" ptal se mne. Je to zvláštní země, kterou bych rád poznal. Fantastické a paradoxní království, podle toho, co se o něm mluví. Jeho dny jsou sečteny. Říká se, že po smrti imamově .."
Poštovní parník nakládal pytle kávy a otálel s odjezdem. Dali jsme si přinésti martini dry a zůstali jsme v rozmluvě na můstku, pozorujíce čluny, které odjížděly a přijížděly se zbožím do přístavu. Obrovští, skoro nazí černoši lezli po provazových žebřících na palubu a ukládali pytle do útrob lodi. Pohlédl jsem milému Angličanovi upřeně do tváře a napadlo mi zkaliti jasný pohled dobráckého mladíka. Řekl jsem:
"Nikoli, Jemen nezmizí. Nastanou změny v těchto krajích, ale ty nebudou k jeho škodě. Vše závisí na tom, jak se vyvinou poměry v Evropě. Vrátíte se po dovolené do Adenu? Nuže, možná, že jednoho dne budete mít příležitost poznat Jemen, aniž se hnete z Adenu, možná, že jednoho dne uvidíte jemenskou vlajku na paláci vašeho guvernéra. Ano, tak to myslím: Uvidíte červený prapor s šavlí a pěti bílými hvězdami, jak vlaje od Bab el-Mandebu až k Pirátskému pobřeží, na celém pobřeží, které patří k Jemenu rasou svého obyvatelstva, zeměpisnou polohou i dějinami."
Sandro Volta
Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen
DEVÁTÁ KAPITOLA
Paláce se stěnami ze slonoviny a s ornamenty ze zlata, stříbra a drahokamů ve městě královny ze Sáby — Emirův palác v Hodejdě — Může jednooký být nápadníkem trůnu? V posledních dnech mého pobytu v Saně mě potkala nehoda; musel jsem si pospíšit s odjezdem a přišel jsem o nejdobrodružnější, část své cesty: o návštěvu tajemných, zřícenin města královny ze Sáby. Kromě tří cestovatelů, kterým se tam podařilo dostati v minulém století, žádný Evropan nikdy neobdržel od imama svolení k cestě do Maribu, který je stále jedním z nejzáhadnějších míst světa. Ví se o něm málo nebo nic, nehledě k fantastickým vypravováním beduínů; zdá se, že nesmírné město s velikými paláci se stěnami ze slonoviny a s ornamenty ze zlata, stříbra a drahokamů se uchovalo dosud skoro netknuté, pohřbené pod tisíciletými nánosy hlíny a písku.O povolení k návštěvě Maribu jsem imama dosud nepožádal, abych se nevystavil stručnému odmítnutí a aby se mi nedostalo odpovědi, jakou dostali ti, kteří přišli přede mnou: "Proč tam chceš jít? Není tam silnic a nechci, aby ses vystavoval nebezpečí." Imamovi jsem tedy neřekl ještě nic, avšak již po několik dní jsem vytrvale a houževnatě zpracovával jeho nejdůvěrnější rádce.
"Proč by ne?" řekl mi Raghib bej. "Všichni cizinci, kteří přijdou do Jemenu, chtějí jiti do Maribu a Jeho Veličenstvo, které je velmi podezřívavé, vzalo si do hlavy, že tato houževnatost skrývá bůhvíjaké jiné úmysly. Proto až dosud vždy svolení odepřel. Já však nevím, proč by tak velký poklad měl zůstat utajen. Myslím, že by bylo dobře dovolit, aby se tam konečně někdo dojel podívat, oč vlastně jde; pak by se daly provésti archeologické vykopávky a bylo by možno kraj otevřít pro turistiku. Představte si, co lidí by sem přišlo z Evropy a z Ameriky a jaké příjmy by z toho země měla."
Raghib bej pokračoval: "Ta věc se musí Jeho Veličenstvu vyložit; myslím, že to dosud nikdo nedovedl. Vy snad povolení dostanete, soudě alespoň podle toho, jak vás přijal, a ze sympatie, s jakou se mnou o vás mluvil. Musíte se však vynasnažit přemluvit též kadiho Abdallaha. Ve dvou můžete mít u Jeho Veličenstva více úspěchu."
Kadi Abdallah, ministr vnitra, mnoho nemluvil, neřekl ani ano, ani ne, ale z jeho úsměvu jsem poznal, že i on je na mé straně. Dokonce myslím, že se o tom imamovi tak poněkud zpovzdál9 již zmínil a že se mu podařilo předejiti rozhodnému odmítnutí.
Věc tedy byla na dobré cestě, když jsem náhle dostal silnou horečku, takže jsem se všeho zřekl. Byla to recidiva tropické malarie, tedy celkem maličkost, na kterou stačilo několik tub chininu, ale za tohoto stavu jsem se nemohl odhodlat vydat se na cestu do Maribu. Vždyť vzdálenost Sany od starobylé Sáby je sotva sto kilometrů, avšak po nemožných cestách neschůdnými horami, bez jakékoli stopy nějaké silnice, takže od výjezdu do návratu by to bylo vyžadovalo alespoň měsíce putování karavanou. Nikoli, s horečkou nebylo vskutku radno se pouštět do dobrodružství.
A tak jednoho dne, když jsem šel k panovníkovi s úmyslem promluvit s ním o Maribu, dostal jsem náhle záchvat horečky a místo abych jej poprosil o svolení jet odkrývat zříceniny města královny ze Sáby, požádal jsem jej, abych se směl vrátit do Itálie. Téhož večera o půlnoci jsem autem odjel ze Sany a po dvaadvaceti hodinách jízdy bez odpočinku jsem dojel do Hodejdy v takovém fysickém stavu, že jsem opravdu nelitoval, že jsem se Sáby zřekl. Den nato odjížděl poštovní parník do Massavy, a tak jsem měl čas vykonat návštěvu u emira v Hodejdě.
Abdallah el-Vasir vstává velmi časně; každého rána odchází z domova přesně o půl osmé do vládního paláce, a jestliže jsem ho chtěl navštíviti v jeho soukromém sídle, musel jsem k němu jít před sedmou. Sluha mě ihned uvedl do mafregu v přízemí. Byla to prostorná a holá síň, z níž byl přístup do krásné zahrady, plné stromů, uprostřed s mramorovou nádržkou s vodotryskem. Tato síň se nepodobala mafregům v Saně. Vypadala spíše jako ponurý sál pro konání schůzí nějakého lidového kroužku v Evropě. Po jedné straně stálo asi třicet židlí seřazených ve dvou řadách jako při nějakém zábavném představení organizace Dopolavoro (italská organizace pro využití volného času pracujících - pozn.red.) a naproti stál veliký psací stůl s velkolepým bíle smaltovaným křeslem, podobným křeslu holičskému; ne nadarmo se emir těší pověsti pokrokového člověka, který má rád modernost.
Když jsem s tlumočníkem vstoupil, mafreg byl prázdný, ale po několika minutách přišel Abdallah a usedl si důstojně do smaltovaného křesla. Abdallah el-Vasir je velmi hezký typ Araba čisté rasy; vysoký, statný, s velmi jasnou pletí a s vystupováním sultána. V turbanu a v tunice z bílého hedvábí seděl v onom křesle jako na trůně.
Emir Abdallah patří k první jemenské rodině po rodině imamově, k rodině soupeřící s imamem. Jeho bratranec je Alí el-Vasir, mocný emir z Taizu, o kterém se často mluvilo jako o pravděpodobném nástupci krále Jahji, kdyby volba měla padnouti mimo královu rodinu. Ali el-Vasir má jen jedno oko, o druhé přišel neštovicemi. Přesně vzato, chybí mu tedy jedna z vlastností požadovaných zákonem koránu, který pro volbu imama předpisuje mezi jiným i fysickou bezvadnost. Aliho stoupenci však tvrdí, že fysickou bezvadností je v tomto případě rozumět zrak, a že tedy tato vyžadovaná schopnost Alimu nechybí, protože jedním okem také vidí. Právě v oněch dnech Ali el-Vasir se vrátil z pouti do Mekky, avšak nemohl se vrátit do svého emirátu v Taizu, protože za jeho nepřítomnosti bylo místo obsazeno princem následníkem Achmedem. Imam povolal Aliho el-Vasira do Sany a vyprávělo se, že mu nařídil, aby se zdržoval ve svém rodném domě v el-Terru. O tom jsme však s bratrancem Abdallahem nemluvili; několik narážek, které jsem na věc udělal, nesetkalo se s úspěchem, protože Abdallah ihned zavedl rozhovor na něco jiného.
S Abdallahem jsem měl delší rozmluvu již při svém přistání v Hodejdě, dříve než jsem jel do Sany, ale osoba jemu velmi blízká mě žádala, abych o něm nic nepsal, dokud neudělám návštěvu u panovníka, Při této druhé rozmluvě nebylo proneseno nic zvlášť důležitého, jen několik zdvořilostních vět. Abdallah el-Vasir mluvil velmi diplomaticky, sedě na svém krásném bíle smaltovaném křesle, uvažoval téměř o každém slově, hladě si přitom svůj temně černý vous. V jednu chvíli vyzul pravou nohu ze střevíce zhotoveného z červeného, zlatem vyšívaného marokénu, přeložil ji bosou na levé koleno a jal se ji ohmatávat mezi prsty. Ohromný palec podobný tváři zákazníka v holičově ubrousku se opřel o opěradlo křesla. Za půl hodiny jsem byl na člunu, abych se dostal na palubu poštovního parníku.
DESÁTÁ KAPITOLA
Návrat do Massavy - Šavle a pět bílých hvězd v Červeném poli - Od Bab el-Mandebu k Pirátskému pobřeží - Poplach v Adenu Na italském poštovním parníku, který mě měl odvézti z Hodejdy při návratu do Massavy, byl mým jediným spolucestujícím jakýsi anglický mladík z Adenu, který jel na dovolenou do Londýna. Byl to plavovlasý, růžový, statný mladík sportovního vystupování, velmi sympatický."Jedete z Jemenu?" ptal se mne. Je to zvláštní země, kterou bych rád poznal. Fantastické a paradoxní království, podle toho, co se o něm mluví. Jeho dny jsou sečteny. Říká se, že po smrti imamově .."
Poštovní parník nakládal pytle kávy a otálel s odjezdem. Dali jsme si přinésti martini dry a zůstali jsme v rozmluvě na můstku, pozorujíce čluny, které odjížděly a přijížděly se zbožím do přístavu. Obrovští, skoro nazí černoši lezli po provazových žebřících na palubu a ukládali pytle do útrob lodi. Pohlédl jsem milému Angličanovi upřeně do tváře a napadlo mi zkaliti jasný pohled dobráckého mladíka. Řekl jsem:
"Nikoli, Jemen nezmizí. Nastanou změny v těchto krajích, ale ty nebudou k jeho škodě. Vše závisí na tom, jak se vyvinou poměry v Evropě. Vrátíte se po dovolené do Adenu? Nuže, možná, že jednoho dne budete mít příležitost poznat Jemen, aniž se hnete z Adenu, možná, že jednoho dne uvidíte jemenskou vlajku na paláci vašeho guvernéra. Ano, tak to myslím: Uvidíte červený prapor s šavlí a pěti bílými hvězdami, jak vlaje od Bab el-Mandebu až k Pirátskému pobřeží, na celém pobřeží, které patří k Jemenu rasou svého obyvatelstva, zeměpisnou polohou i dějinami."