Na dvoře krále Jahji - 8. kapitola
Autor: Rudolf Musil <info(at)ye.cz>, Téma: Život a zvyky, Vydáno dne: 26. 06. 2010Imam posílal do obleženého města každého rána koš potravin - Karavana potřebovala čtrnáct měsíců na cestu dvou set kilometrů - Italští lékaři na imamově dvoře - Operetní plukovník Lawrence - Dobrodružství lékařky s koncem na popravišti.
Ludvík a Josef Caprottiové byli první dva cizinci, kteří se usadili v Saně; Ludvík, který tam přišel jako správce filiálky obchodního domu Perera, existujícího v Hodejdě již od roku 1880, zemřel v Hodejdě velmi mlád. Josef však tam zůstal po mnoho let až do roku 1920, kdy, jsa již stár a znaven životními osudy, vrátil se do Itálie. Podle zvyku velmi rozšířeného mezi lidem v Jemenu ještě dnes, kdo řekne Ital, míní tím lékaře, inženýra, agronoma, míní tím vše, co převyšuje základní vědomosti domorodců a náleží k vědění obvyklému u Evropanů; tento zvyk pochází již z dob Josefa Caprottiho.
Byl to prostý lombardský obchodník bez vyšších studií, bez technických prostředků, který se s bratrem vystěhoval za štěstím do Arábie; časem ho napadlo mnoho věcí, které se mohly podniknout v zemi, kde až dosud kromě drsných tureckých vojáků nebyl žádný cizinec. Naučil Araby léčení nejobvyklejších nemocí, objednal semena, aby zlepšil pěstování plodin, sestavil pece k pálení cihel, zhotovil první mechanické přístroje. Zavedl v zemi první styk se západní kulturou.
Imam, tak nedůvěřivý ke všemu, co přichází z ciziny, měl ke Caprottimu velikou důvěru a snad již tehdy vznikla přízeň, kterou vladař vždy choval k Itálii. Jisto je, že z podnětu Caprottiho došlo k zavedení obchodních styků mezi Jemenem a kolonií Eritreou, kterou tehdy spravoval Ferdinand Martini, neboli že Itálie vděčí Caprottimu za počátek obchodních styků, které později trvale napomáhaly ke vzrůstu italského vlivu v této spřátelené zemi. Mezi Araby se jméno Caprotti ještě dnes těší velké vážnosti, která, jak se zdá, léty spíše ještě vzrůstá. Čas z něho dělá jakousi legendární osobu a nebylo by divu, kdyby se za několik století o něm ještě mluvilo jako o zázračné bytosti, jako Číňané stále ještě mluví o Marku Polovi, který je v některých pagodách uctíván vedle Buddhy.
Po bratřích Caprottiových přišel do Jemenu jiný Ital a vytvořil tam vše, co v zemi je z moderní techniky. Byl to Romulo Cipressi. V roce 1925 se imam rozhodl, že zřídí v Saně továrnu na střelivo a že ji svěří italským technikům; byl vybrán Cipressi, který pracoval v boloňském pyrotechniku, a bylo mu současně uloženo, aby obstaral potřebné zařízení a přivezl je do Jemenu. Cipressi přijel se svým nákladem materiálu do Hodejdy 20. února 1926 a ihned začaly jeho romantické osudy. Budiž uvedeno jen tolik, že práce s vyloděním v přístavu bez jakéhokoliv zařízení, kde lodi musejí přistati pět mil od pobřeží, trvaly do 5. června. Potom začal pochod Tihamahem a horami a doprava ohromných beden se zařízením do Sany; byla to vzdálenost o něco větší než dvě stě kilometrů, ale karavana na to potřebovala čtrnáct měsíců. Vždyť v té době nebylo mezi hlavním městem a přístavem žádné silnice kromě zbytků staré turecké cesty, úplně zanedbané, jíž se dalo použít pouze na krátké trati na náhorní rovině. Lehký materiál byl naložen na velbloudy, kdežto těžší připadl na starost lidským pažím. Cesta trvala čtrnáct měsíců a šlo se po nemožných horských stezkách, při čemž bylo nutno překonávat výškové rozdíly, které na některých místech dosahují 3500 metrů.
Dne 24. července 1927 došel veškerý materiál do Sany a ihned se přikročilo k zařizování závodu. Počátkem roku 1928 Cipressi předložil imamovi první střelivo jemenské výroby. Od té doby byly Romulovi Cipressimu svěřovány všechny technické státní práce. Továrnu rozšířil tak, že dnes kromě výroby střeliva má pro každou mechanickou práci zvláštní oddělení, jež všechna jsou řízena italskými vrchními techniky. Z nařízení imamova zbudoval Cipressi thermoelektrické pumpy, které dodávají městu Rhoda asi dva tisíce litrů vody za minutu. Později, když za srážky s Adenským protektorátem anglické letectvo bombardovalo některá nechráněná jemenská střediska, Cipressi přeměnil dvě Škodovy baterie v protiletecké a díky těmto dvanácti starým dělům, jež italský dělník znovu upravil, stalo se, že se britská převaha nerozšířila i na hlavní město.
Ale hlavní dílo Romula Cipressiho je vytyčení silnice, která nyní vede z Hodejdy do Sany. Je to silnice velmi prostá, vystavěná úplně zdarma prací ubohých Kabilů, silnice, o jejíž udržování se nikdo nestará a jejíž dopravní poměry se znovu octly v úžasně špatném stavu, ale je nutno jí projeti, abychom mohli odhadnouti nesnáze, kterým musel čeliti její osnovatel, a oceniti geniálnost, která mu je pomohla rozřešit. Aby provedl reliéfní mapování, musel Cipressi po pět měsíců prodlévat uprostřed divokých hor mezi obyvatelstvem, které před ním nevidělo žádného cizince. Když splnil své poslání v Jemenu, Romulo Cipressi se vrátil do Itálie skromně, jako odešel, bez zisku a bez poct. Nyní je vedoucím dělníkem v boloňském pyrotechniku, kde koná svou službu od roku 1910 kromě oné arabské přestávky.
Jako v díle Cipressiově pokračují čtyři dělníci, kteří řídí jednotlivé díly továrny v Saně (mechanik, slevač, radiotechnik a umělecký truhlář), tak v díle bratří Caprottiů pokračuje Italská koloniální společnost a S. A.N.E., dva italské podniky, které zaujímají přední místo v zahraničním jemenském obchodě. Koloniální společnost zastupuje v Hodejdě pan Lanzani, nejstarší z cizinců usedlých v Jemenu, který má za sebou v končinách kolem Rudého moře pětatřicet let života, během kterých byl jen jednou na dovolené v Evropě. Společnost S. A. N, E, v Saně řídí pan Favetti, který přišel do země nedávno, avšak je to muž iniciativní a podnikavý. Oba mají zásluhu o důležitou obchodní činnost vývozní i dovozní, která poutá Jemen k Itálii, a zejména k území habešskému.
Když se však v Jemenu mluví o Italech, rozumí se tím hlavně lékaři, V první přátelské smlouvě, podepsané v Saně v září 1927 jeho Excelencí Gasparinim, imam svěřil italským lékařům státní zdravotní službu. Byl to úkol krajně ožehavý. Šlo o provozování tohoto povolání v zemi odvěkých předsudků, kde lid nedůvěřoval cizincům a jejich vědě, v níž většinou spatřoval umění ďáblovo. Naráželo se na nekonečné nesnáze, zaviněné nedostatkem léčiv, vědeckého materiálu a pomocného personálu.
Italští lékaři dovedli čeliti všem těmto nesnázím a překonali je; v Saně zřídili nemocnici, v Hodejdě a Taizu ambulatoria, v hlavním městě založili radiologický kabinet, z Massavy dováželi výrobky lékárnické, které se rozdílejí mezi obyvatelstvo, zřídili laboratoře pro lékařské rozbory a vycvičili mladé arabské asistenty. V současné době stojí v čele italské lékařské misse doktor Passera, zdatný odborník, který se těší plné důvěře imamově, jenž jej jmenoval svým osobním lékařem. Misse je složena z jedné lékařky, chirurga a lékárníka, kteří mají své sídlo v Saně, a ze dvou lékařů v Hodejdě a v Taizu. Na lidumilné práci těchto odhodlaných lékařů spočívá prestiž Itálie v království imama Jahji. Šerif Ibrahim Depui říkal, že je znaven, že již nesnese tenhle život. Naříkal si, že mu imam ještě nedal svolení k odjezdu do Adenu a k návratu do Evropy, o které prý žádá již několik týdnů. "Vaše pleť je zbronzovělá, zdravá," - říkal šerif Ibrahim - "ale podívejte se na mou kůži: je suchá a bledá jako pergamen; je to kůže mrtvoly, kůže, které organismus již nedodává výživy."
Skutečně, vosková a ledová kůže šerifa Ibrahima se opravdu podobala kůži mrtvého; musel jsem po každé překonávat jakýsi fysický odpor, když mi při setkání podával ruku. Také jeho oči již nejevily známek života, mimo řídké okamžiky, kdy se v nich zakmitl záblesk uskoku; celkem to byly dvě šedé pilulky, dvě zátky láhví od sodovky, zavřené jako v nějaké síti ve vráškovitých víčkách bez brv. Rovněž i bradka šerifa Ibrahima vypadala jako falešná, vytvořená z několika světlých voštin z kukuřičného klasu. Je nutno uznat, že šerif měl trochu pravdu, když si naříkal. Říkával: "Třicet roků života v Arábii mi strávilo všechny červené krvinky a nyní tyto poslední měsíce, které jsem prožil v Saně, mně dodaly; je mi mnohem lépe, dokonce i když jsem v Džiddě, přes tamní dusné vedro; suché podnebí v Saně nemohu snésti. Věřte mi, toto podnebí se pro nás Evropany nehodí."
"Jak to?" - ptal jsem se ho - "vy nejste Arab, pane Depui? Vždyť jste mi jednou vyprávěl, že vaši rodiče byli Marokánci ze staré arabské rodiny pocházející z Mekky." .
"Ale ano," řekl Šerif Ibrahim Depui, "jsem said, protože moje rodina pochází od Aliho a Fatimy, ale jsem Francouz - je suis latin comme vous, Monsieur," (Jsem Román jako vy, pane) říkával a v tom okamžiku jeho oči zašlehly zlobou a úsměv plný záludnosti mu kreslil nekonečně malé vrásky na zvadlé tváři.
Monsieur Depui, záložní plukovník ve francouzské armádě, připojil ke svému jménu ono "šerif Ibrahim" před mnoha lety, když se stal moslimem. Od té doby začal rozšiřovat pověst o arabském původu své rodiny; třebas všichni věděli, že se narodil ve Francii, a ačkoliv jeho vzhled i jméno byly čistě francouzské, říká se o něm, že úmyslně vytváří nejistotu kolem své osoby, a dělá prý vše možné pro zvětšení své záhadnosti.
Šerif Ibrahim Depui nosil na hlavě tarbuš z beránčí kůže jako všichni Evropané sídlící v Saně, ale svůj oblek sestavoval jako kompromis mezi Západem a Východem; nosil modrý oblek evropského střihu a přes něj oblékal bílý plášť z lehoučké velbloudí vlny. V dodržování zákona koránu dával najevo krajní neústupnost, větší než mnozí Arabové, vždy hotov tvářit se pohoršeným i v přítomnosti Evropanů, když slyšel, že některý moslim nezachovává přísně půst ramadanu nebo že přijal od někoho z nás sklenku whisky se sodou.
Šerif Ibrahim Depui žil většinou v Džiddě v Saudské Arábii, kde byl belgickým honorárním konsulem, občas však podnikal cesty do Jemenu a ostatních zemí Arabského poloostrova: do Palestiny, Syrie a Iráku. I tyto zájezdy zvětšovaly podezření k jeho osobě.
Co tedy dělal pan Depui v Arábii? Pracoval snad tento záložní francouzský důstojník pro Deuxieme bureau? (pro špionážní oddělení generálního štábu). Je to možné, jako je možné i to, že prokazoval též nějaké služby informačním kancelářím druhých zemí, ale to jistě nebyla jeho hlavní činnost. Pan Depui byl zajímavý zjev, který kolem sebe vytvářel pověst dobrodruha, aby se jím jevil více, než jím skutečně byl. Chtěl ze sebe udělati jakéhosi plukovníka Lawrence a nyní setrvával v této roli, která mu umožňovala vydělat tolik, aby se svými příjmy dobře vystačil. Plukovník Depui hrál úlohu "tajného agenta", ale hrál ji proto, aby dodal vážnosti svému pravému povolání "agenta obchodního". V romantickém ovzduší záhadnosti, které kolem sebe vytvořil, dělal své obchody. Jako zástupce "Fabrique Nationale" v Lutychu prodával plukovník Depui v Arábii zbraně. Nezdá se ostatně, že dělá velké obchody, ale celá jeho předstíraná hra mu pomáhala urvati od jednotlivých sultánů nějaké objednávky a sehnat několik příkazů, které mu umožňovaly živobytí. Když si nyní stěžoval, že mu imam ještě nedal souhlas k odjezdu do Adenu, ve skutečnosti to znamenalo, že se imam dosud neodhodlal podepsat mu smlouvu na dodávku pušek. Až konečně jednoho krásného dne se mi šerif Ibrahim Depui poroučel, chystaje se odjeti do Hodejdy, aby tam vstoupil na loď; dověděl jsem se, že se mu konečně podařilo dostat objednávku, třebas ovšem na množství menší, než snad doufal.
Mezi cizinci, s kterými jsem se v Saně setkal, byl plukovník Depui nejzvláštnější, ale snad také nejneškodnější. Tradiční již přítomnost italských lékařů, techniků a obchodníků vyvolala mnoho žárlivosti a přilákala do Jemenu určitý počet lidí s úmysly ne příliš jasnými. Několika syrským, dánským a anglickým lékařům se od imama Jahji dostalo souhlasu, aby přišli pracovat s našimi, ale jejich činnost nesměřovala vždy k pouhému vykonávání odborné práce, jako tomu bylo u Italů, poněvadž vyšlo najevo, že mezi Angličany byli protestantští pastoři vůbec bez lékařského diplomu.
Také bolševici vyslali do Jemenu lékařskou missi, které stála v čele doktorka Fany Jaskolková, Polka provdaná za bolševika, ale ta historie skončila nevesele. Před několika lety Sovětský svaz zahájil činnost, jejímž účelem bylo velkorysé pronikání do arabských zemí. Zplnomocněný ministr, turkestánský moslim Abdul Kerim Hakimov, byl poslán do Džiddy k Ibn Saudovi se dvěma velvyslaneckými tajemníky, Sibiřanem Alim Fatachovem a Židem Michalem Litvínem. Lékařské a obchodní misse byly vyslány do Saudské Arábie a do Jemenu. V čele misse poslané do Džiddy byl doktor Mikuláš Steponkov, do Sany přišla doktorka Jaskolková a s nimi bylo hojně činovníků, kteří neustále cestovali z jedné země do druhé. Ve skutečnosti to byli vesměs agenti Čeky, z nichž každý měl hlavně ten úkol, aby pátral, co dělají druzí. Pravým šéfem této tlupy nebyl ministr, ale tajemník Fatachov, dělník, který prodělal svou služební dráhu v Moskvě ve službě Jagodově. Na počátku roku 1938 byl ministr Hakimov povolán zpět do Moskvy a "zneškodněn" zároveň s druhými diplomaty obviněnými z trockismu, Fatachov zůstal v Džiddě a byl pověřen vedením agendy.
V Jemenu si bolševici dali hodně práce. Že v Kominterně mohli pokládat tuto zemi za vhodnou k bolševickému pronikání, je ku podivu; snad doufali, že nachytají krajní chudinu. Vskutku sovětská misse hned začala dovážet velká množství zboží, které prodávala pod cenou a na úvěr. Do té doby ovládalo trh zboží japonské; i Japonci prodávali své výrobky za ceny neuvěřitelně nízké, avšak žádali, aby se hned platilo, kdežto bolševici nejenže prodávali zboží velmi lacino, ale spokojovali se i s pouhým slibem placení. V krátkém čase se jim podařilo japonský obchod vytlačit.
Imam ponechával věcem volný průchod. Když některý z jeho ministrů starostlivě před ním poukazoval na pletichy bolševiků, imam se obyčejně dal do smíchu a zavedl řeč na něco jiného. Zdálo se dokonce, že imam je spokojen s tímto obchodním obratem, který sovětská vláda vyvíjela v jeho státě a který v dovozu dosáhl hodnoty již mnoha set tisíc tolarů; kdo však lépe znal mazanost imama Jahji, jistě by byl v jeho úsměvu vyčetl: "chci z nich vyklepat, co se dá!". A vskutku došlo k zúčtování. Jednoho dne přijel do Jemenu Fatachov, zavřel krám, odjel zpět do Džiddy a vzal s sebou doktorku Jaskolkovou i s jejími spolupracovníky; v Jemenu zůstalo více než pět set tisíc tolarů nedobytných pohledávek. Totéž se stalo v Saudské Arábii. V Džiddě Fatachov zavřel vyslanectví 11. září 1932 a přiměl všechny činovníky, aby společně s ním vstoupili na loď a vydali se na zpáteční cestu do Sovětského svazu. Jedině lékaři Steponkovi se podařilo upláchnout; když musel jiti s ostatními na palubu, poštěstilo se mu skrýti se nepozorovaně v člunu a vrátit se na pevninu. Setkal jsem se s ním v Džiddě, kde se nyní usadil a o sovětech nechce ani slyšet. Co se potom stalo? Bylo těžko se něco dovědět. Ví se pouze, že po několika měsících došla z SSSR zpráva, že celá skupina i s katem Fatachovem byla v Moskvě postřílena.
Kromě onoho případu se Sovětským svazem, kde imam možná již od počátku vytušil svůj zisk, otvírají se brány této zakázané země cizinci velmi nesnadno; avšak mezi tuctem lidí, kterým se podařilo dostat se do Sany, jsou typy velmi zvláštní, jako na příklad Žid Dautzcher, který na otázku, kam patří, odpovídá, že jeho vlast je tam, kde se dá něco vydělat. V Saně již dělal Dautzcher všechno možné. Jednou navrhl, že zhotoví dělo, a sestrojil jakousi silnou železnou rouru, která při první zkoušce vybuchla zezadu a zabila askary, kteří ji obsluhovali. Jindy mu bylo zadáno vybudování artéských studní; byly z toho zbytečné výdaje mnoha tisíc tolarů za potrubí a jiný materiál, který jel Žid osobně do Evropy nakupovat, ale nakonec se mu nepodařilo načerpat ani sklenici vody.
Mezi příležitostnými imamovými hosty byl též anglický setník Seager, podřízený plukovníka Lakeho, šéfa politického úřadu v Adenu, který přicházíval do Jemenu často v úředním poslání, a jeho cesty spadaly ku podivu vždy ve stejnou dobu s nějakými novými přehmaty britských vojenských oddílů na hranicích protektorátu. Dále tu byl Francouz Barthou, který se vydával za zeměpisce a obyčejně byl doprovázen fotografem Clementem; bylo zvláštní, že tento učenec konal svá studia nejraději v pohraničních osadách, a zejména v místech většího strategického významu.
Pak jsou tu různí britští agenti, rozlezlí téměř všude, aby mohli pracovat mezi kmeny málo podřízenými ústřední vládě. Evropané mezi nimi nejsou, protože Intelligence Service raději svěřuje tyto úkoly Arabům z Pirátského pobřeží, z Hedžasu nebo ze Sýrie, kteří se snáze pohybují mezi domorodci nepozorováni. Hlavou všech je Salek Džafer, Ind z Adenu se sídlem v Hodejdě, jímž pohrdají sami Angličané, nazývajíce jej ironicky "the British Consul" ("britský konsul"). Imam se uprostřed všech těchto intrik pohybuje velmi obratně a nakonec se mu vždy podaří je zneškodnit. Nicméně je jisto, že mezi jeho hosty jsou i takoví, ve srovnání s nimiž se stává sympatickou osobou i šerif Ibrahim Depui, který vynaložil třicet roků života a zkazil si zdraví, aby ze sebe udělal operetního plukovníka Lawrence z Arábie.
Sandro Volta
Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen
OSMÁ KAPITOLA
Imam posílal do obleženého města každého rána koš potravin - Karavana potřebovala čtrnáct měsíců na cestu dvou set kilometrů - Italští lékaři na imamově dvoře - Operetní plukovník Lawrence - Dobrodružství lékařky s koncem na popravišti. Asi před třiceti roky byla Sana obležena tlupami imama Jahji. Sana byla obléhána a turecká posádka, sevřená za městskými hradbami, byla v nebezpečí, že bude vyhladověna. Začalo se nedostávat potravin. Skoro všichni mezci, koně a nakonec i soumaři byli již pobiti, zelenina chyběla již několik týdnů a ve skladištích intendance zbývalo jen několik set pytlů poškozené mouky. Dostati nové zásoby z Hodejdy nebylo možno, protože všechna horská údolí byla střežena jemenskými oddíly. Ale každého rána přicházel od řad oblehatelů oslík, vedený na oprati jedním askarem, mávajícím bílým praporkem; oslík s košem na zádech se ubíral k Saladinovým hradbám, a když přišel k předním strážím, askar sundal koš a odevzdal jej tureckým strážím. Byla v něm půlka kůzlete, vejce, máslo, kornout cukru a kávy, sezónní zelenina, čerstvé ovoce a někdy i pěkné hrozny vína z vinic v Rhodě; tyto zásoby posílal imam pravidelně Italovi Caprottimu, aby ho ušetřil útrap obležení.Ludvík a Josef Caprottiové byli první dva cizinci, kteří se usadili v Saně; Ludvík, který tam přišel jako správce filiálky obchodního domu Perera, existujícího v Hodejdě již od roku 1880, zemřel v Hodejdě velmi mlád. Josef však tam zůstal po mnoho let až do roku 1920, kdy, jsa již stár a znaven životními osudy, vrátil se do Itálie. Podle zvyku velmi rozšířeného mezi lidem v Jemenu ještě dnes, kdo řekne Ital, míní tím lékaře, inženýra, agronoma, míní tím vše, co převyšuje základní vědomosti domorodců a náleží k vědění obvyklému u Evropanů; tento zvyk pochází již z dob Josefa Caprottiho.
Byl to prostý lombardský obchodník bez vyšších studií, bez technických prostředků, který se s bratrem vystěhoval za štěstím do Arábie; časem ho napadlo mnoho věcí, které se mohly podniknout v zemi, kde až dosud kromě drsných tureckých vojáků nebyl žádný cizinec. Naučil Araby léčení nejobvyklejších nemocí, objednal semena, aby zlepšil pěstování plodin, sestavil pece k pálení cihel, zhotovil první mechanické přístroje. Zavedl v zemi první styk se západní kulturou.
Imam, tak nedůvěřivý ke všemu, co přichází z ciziny, měl ke Caprottimu velikou důvěru a snad již tehdy vznikla přízeň, kterou vladař vždy choval k Itálii. Jisto je, že z podnětu Caprottiho došlo k zavedení obchodních styků mezi Jemenem a kolonií Eritreou, kterou tehdy spravoval Ferdinand Martini, neboli že Itálie vděčí Caprottimu za počátek obchodních styků, které později trvale napomáhaly ke vzrůstu italského vlivu v této spřátelené zemi. Mezi Araby se jméno Caprotti ještě dnes těší velké vážnosti, která, jak se zdá, léty spíše ještě vzrůstá. Čas z něho dělá jakousi legendární osobu a nebylo by divu, kdyby se za několik století o něm ještě mluvilo jako o zázračné bytosti, jako Číňané stále ještě mluví o Marku Polovi, který je v některých pagodách uctíván vedle Buddhy.
Po bratřích Caprottiových přišel do Jemenu jiný Ital a vytvořil tam vše, co v zemi je z moderní techniky. Byl to Romulo Cipressi. V roce 1925 se imam rozhodl, že zřídí v Saně továrnu na střelivo a že ji svěří italským technikům; byl vybrán Cipressi, který pracoval v boloňském pyrotechniku, a bylo mu současně uloženo, aby obstaral potřebné zařízení a přivezl je do Jemenu. Cipressi přijel se svým nákladem materiálu do Hodejdy 20. února 1926 a ihned začaly jeho romantické osudy. Budiž uvedeno jen tolik, že práce s vyloděním v přístavu bez jakéhokoliv zařízení, kde lodi musejí přistati pět mil od pobřeží, trvaly do 5. června. Potom začal pochod Tihamahem a horami a doprava ohromných beden se zařízením do Sany; byla to vzdálenost o něco větší než dvě stě kilometrů, ale karavana na to potřebovala čtrnáct měsíců. Vždyť v té době nebylo mezi hlavním městem a přístavem žádné silnice kromě zbytků staré turecké cesty, úplně zanedbané, jíž se dalo použít pouze na krátké trati na náhorní rovině. Lehký materiál byl naložen na velbloudy, kdežto těžší připadl na starost lidským pažím. Cesta trvala čtrnáct měsíců a šlo se po nemožných horských stezkách, při čemž bylo nutno překonávat výškové rozdíly, které na některých místech dosahují 3500 metrů.
Dne 24. července 1927 došel veškerý materiál do Sany a ihned se přikročilo k zařizování závodu. Počátkem roku 1928 Cipressi předložil imamovi první střelivo jemenské výroby. Od té doby byly Romulovi Cipressimu svěřovány všechny technické státní práce. Továrnu rozšířil tak, že dnes kromě výroby střeliva má pro každou mechanickou práci zvláštní oddělení, jež všechna jsou řízena italskými vrchními techniky. Z nařízení imamova zbudoval Cipressi thermoelektrické pumpy, které dodávají městu Rhoda asi dva tisíce litrů vody za minutu. Později, když za srážky s Adenským protektorátem anglické letectvo bombardovalo některá nechráněná jemenská střediska, Cipressi přeměnil dvě Škodovy baterie v protiletecké a díky těmto dvanácti starým dělům, jež italský dělník znovu upravil, stalo se, že se britská převaha nerozšířila i na hlavní město.
Ale hlavní dílo Romula Cipressiho je vytyčení silnice, která nyní vede z Hodejdy do Sany. Je to silnice velmi prostá, vystavěná úplně zdarma prací ubohých Kabilů, silnice, o jejíž udržování se nikdo nestará a jejíž dopravní poměry se znovu octly v úžasně špatném stavu, ale je nutno jí projeti, abychom mohli odhadnouti nesnáze, kterým musel čeliti její osnovatel, a oceniti geniálnost, která mu je pomohla rozřešit. Aby provedl reliéfní mapování, musel Cipressi po pět měsíců prodlévat uprostřed divokých hor mezi obyvatelstvem, které před ním nevidělo žádného cizince. Když splnil své poslání v Jemenu, Romulo Cipressi se vrátil do Itálie skromně, jako odešel, bez zisku a bez poct. Nyní je vedoucím dělníkem v boloňském pyrotechniku, kde koná svou službu od roku 1910 kromě oné arabské přestávky.
Jako v díle Cipressiově pokračují čtyři dělníci, kteří řídí jednotlivé díly továrny v Saně (mechanik, slevač, radiotechnik a umělecký truhlář), tak v díle bratří Caprottiů pokračuje Italská koloniální společnost a S. A.N.E., dva italské podniky, které zaujímají přední místo v zahraničním jemenském obchodě. Koloniální společnost zastupuje v Hodejdě pan Lanzani, nejstarší z cizinců usedlých v Jemenu, který má za sebou v končinách kolem Rudého moře pětatřicet let života, během kterých byl jen jednou na dovolené v Evropě. Společnost S. A. N, E, v Saně řídí pan Favetti, který přišel do země nedávno, avšak je to muž iniciativní a podnikavý. Oba mají zásluhu o důležitou obchodní činnost vývozní i dovozní, která poutá Jemen k Itálii, a zejména k území habešskému.
Když se však v Jemenu mluví o Italech, rozumí se tím hlavně lékaři, V první přátelské smlouvě, podepsané v Saně v září 1927 jeho Excelencí Gasparinim, imam svěřil italským lékařům státní zdravotní službu. Byl to úkol krajně ožehavý. Šlo o provozování tohoto povolání v zemi odvěkých předsudků, kde lid nedůvěřoval cizincům a jejich vědě, v níž většinou spatřoval umění ďáblovo. Naráželo se na nekonečné nesnáze, zaviněné nedostatkem léčiv, vědeckého materiálu a pomocného personálu.
Italští lékaři dovedli čeliti všem těmto nesnázím a překonali je; v Saně zřídili nemocnici, v Hodejdě a Taizu ambulatoria, v hlavním městě založili radiologický kabinet, z Massavy dováželi výrobky lékárnické, které se rozdílejí mezi obyvatelstvo, zřídili laboratoře pro lékařské rozbory a vycvičili mladé arabské asistenty. V současné době stojí v čele italské lékařské misse doktor Passera, zdatný odborník, který se těší plné důvěře imamově, jenž jej jmenoval svým osobním lékařem. Misse je složena z jedné lékařky, chirurga a lékárníka, kteří mají své sídlo v Saně, a ze dvou lékařů v Hodejdě a v Taizu. Na lidumilné práci těchto odhodlaných lékařů spočívá prestiž Itálie v království imama Jahji. Šerif Ibrahim Depui říkal, že je znaven, že již nesnese tenhle život. Naříkal si, že mu imam ještě nedal svolení k odjezdu do Adenu a k návratu do Evropy, o které prý žádá již několik týdnů. "Vaše pleť je zbronzovělá, zdravá," - říkal šerif Ibrahim - "ale podívejte se na mou kůži: je suchá a bledá jako pergamen; je to kůže mrtvoly, kůže, které organismus již nedodává výživy."
Skutečně, vosková a ledová kůže šerifa Ibrahima se opravdu podobala kůži mrtvého; musel jsem po každé překonávat jakýsi fysický odpor, když mi při setkání podával ruku. Také jeho oči již nejevily známek života, mimo řídké okamžiky, kdy se v nich zakmitl záblesk uskoku; celkem to byly dvě šedé pilulky, dvě zátky láhví od sodovky, zavřené jako v nějaké síti ve vráškovitých víčkách bez brv. Rovněž i bradka šerifa Ibrahima vypadala jako falešná, vytvořená z několika světlých voštin z kukuřičného klasu. Je nutno uznat, že šerif měl trochu pravdu, když si naříkal. Říkával: "Třicet roků života v Arábii mi strávilo všechny červené krvinky a nyní tyto poslední měsíce, které jsem prožil v Saně, mně dodaly; je mi mnohem lépe, dokonce i když jsem v Džiddě, přes tamní dusné vedro; suché podnebí v Saně nemohu snésti. Věřte mi, toto podnebí se pro nás Evropany nehodí."
"Jak to?" - ptal jsem se ho - "vy nejste Arab, pane Depui? Vždyť jste mi jednou vyprávěl, že vaši rodiče byli Marokánci ze staré arabské rodiny pocházející z Mekky." .
"Ale ano," řekl Šerif Ibrahim Depui, "jsem said, protože moje rodina pochází od Aliho a Fatimy, ale jsem Francouz - je suis latin comme vous, Monsieur," (Jsem Román jako vy, pane) říkával a v tom okamžiku jeho oči zašlehly zlobou a úsměv plný záludnosti mu kreslil nekonečně malé vrásky na zvadlé tváři.
Monsieur Depui, záložní plukovník ve francouzské armádě, připojil ke svému jménu ono "šerif Ibrahim" před mnoha lety, když se stal moslimem. Od té doby začal rozšiřovat pověst o arabském původu své rodiny; třebas všichni věděli, že se narodil ve Francii, a ačkoliv jeho vzhled i jméno byly čistě francouzské, říká se o něm, že úmyslně vytváří nejistotu kolem své osoby, a dělá prý vše možné pro zvětšení své záhadnosti.
Šerif Ibrahim Depui nosil na hlavě tarbuš z beránčí kůže jako všichni Evropané sídlící v Saně, ale svůj oblek sestavoval jako kompromis mezi Západem a Východem; nosil modrý oblek evropského střihu a přes něj oblékal bílý plášť z lehoučké velbloudí vlny. V dodržování zákona koránu dával najevo krajní neústupnost, větší než mnozí Arabové, vždy hotov tvářit se pohoršeným i v přítomnosti Evropanů, když slyšel, že některý moslim nezachovává přísně půst ramadanu nebo že přijal od někoho z nás sklenku whisky se sodou.
Šerif Ibrahim Depui žil většinou v Džiddě v Saudské Arábii, kde byl belgickým honorárním konsulem, občas však podnikal cesty do Jemenu a ostatních zemí Arabského poloostrova: do Palestiny, Syrie a Iráku. I tyto zájezdy zvětšovaly podezření k jeho osobě.
Co tedy dělal pan Depui v Arábii? Pracoval snad tento záložní francouzský důstojník pro Deuxieme bureau? (pro špionážní oddělení generálního štábu). Je to možné, jako je možné i to, že prokazoval též nějaké služby informačním kancelářím druhých zemí, ale to jistě nebyla jeho hlavní činnost. Pan Depui byl zajímavý zjev, který kolem sebe vytvářel pověst dobrodruha, aby se jím jevil více, než jím skutečně byl. Chtěl ze sebe udělati jakéhosi plukovníka Lawrence a nyní setrvával v této roli, která mu umožňovala vydělat tolik, aby se svými příjmy dobře vystačil. Plukovník Depui hrál úlohu "tajného agenta", ale hrál ji proto, aby dodal vážnosti svému pravému povolání "agenta obchodního". V romantickém ovzduší záhadnosti, které kolem sebe vytvořil, dělal své obchody. Jako zástupce "Fabrique Nationale" v Lutychu prodával plukovník Depui v Arábii zbraně. Nezdá se ostatně, že dělá velké obchody, ale celá jeho předstíraná hra mu pomáhala urvati od jednotlivých sultánů nějaké objednávky a sehnat několik příkazů, které mu umožňovaly živobytí. Když si nyní stěžoval, že mu imam ještě nedal souhlas k odjezdu do Adenu, ve skutečnosti to znamenalo, že se imam dosud neodhodlal podepsat mu smlouvu na dodávku pušek. Až konečně jednoho krásného dne se mi šerif Ibrahim Depui poroučel, chystaje se odjeti do Hodejdy, aby tam vstoupil na loď; dověděl jsem se, že se mu konečně podařilo dostat objednávku, třebas ovšem na množství menší, než snad doufal.
Mezi cizinci, s kterými jsem se v Saně setkal, byl plukovník Depui nejzvláštnější, ale snad také nejneškodnější. Tradiční již přítomnost italských lékařů, techniků a obchodníků vyvolala mnoho žárlivosti a přilákala do Jemenu určitý počet lidí s úmysly ne příliš jasnými. Několika syrským, dánským a anglickým lékařům se od imama Jahji dostalo souhlasu, aby přišli pracovat s našimi, ale jejich činnost nesměřovala vždy k pouhému vykonávání odborné práce, jako tomu bylo u Italů, poněvadž vyšlo najevo, že mezi Angličany byli protestantští pastoři vůbec bez lékařského diplomu.
Také bolševici vyslali do Jemenu lékařskou missi, které stála v čele doktorka Fany Jaskolková, Polka provdaná za bolševika, ale ta historie skončila nevesele. Před několika lety Sovětský svaz zahájil činnost, jejímž účelem bylo velkorysé pronikání do arabských zemí. Zplnomocněný ministr, turkestánský moslim Abdul Kerim Hakimov, byl poslán do Džiddy k Ibn Saudovi se dvěma velvyslaneckými tajemníky, Sibiřanem Alim Fatachovem a Židem Michalem Litvínem. Lékařské a obchodní misse byly vyslány do Saudské Arábie a do Jemenu. V čele misse poslané do Džiddy byl doktor Mikuláš Steponkov, do Sany přišla doktorka Jaskolková a s nimi bylo hojně činovníků, kteří neustále cestovali z jedné země do druhé. Ve skutečnosti to byli vesměs agenti Čeky, z nichž každý měl hlavně ten úkol, aby pátral, co dělají druzí. Pravým šéfem této tlupy nebyl ministr, ale tajemník Fatachov, dělník, který prodělal svou služební dráhu v Moskvě ve službě Jagodově. Na počátku roku 1938 byl ministr Hakimov povolán zpět do Moskvy a "zneškodněn" zároveň s druhými diplomaty obviněnými z trockismu, Fatachov zůstal v Džiddě a byl pověřen vedením agendy.
V Jemenu si bolševici dali hodně práce. Že v Kominterně mohli pokládat tuto zemi za vhodnou k bolševickému pronikání, je ku podivu; snad doufali, že nachytají krajní chudinu. Vskutku sovětská misse hned začala dovážet velká množství zboží, které prodávala pod cenou a na úvěr. Do té doby ovládalo trh zboží japonské; i Japonci prodávali své výrobky za ceny neuvěřitelně nízké, avšak žádali, aby se hned platilo, kdežto bolševici nejenže prodávali zboží velmi lacino, ale spokojovali se i s pouhým slibem placení. V krátkém čase se jim podařilo japonský obchod vytlačit.
Imam ponechával věcem volný průchod. Když některý z jeho ministrů starostlivě před ním poukazoval na pletichy bolševiků, imam se obyčejně dal do smíchu a zavedl řeč na něco jiného. Zdálo se dokonce, že imam je spokojen s tímto obchodním obratem, který sovětská vláda vyvíjela v jeho státě a který v dovozu dosáhl hodnoty již mnoha set tisíc tolarů; kdo však lépe znal mazanost imama Jahji, jistě by byl v jeho úsměvu vyčetl: "chci z nich vyklepat, co se dá!". A vskutku došlo k zúčtování. Jednoho dne přijel do Jemenu Fatachov, zavřel krám, odjel zpět do Džiddy a vzal s sebou doktorku Jaskolkovou i s jejími spolupracovníky; v Jemenu zůstalo více než pět set tisíc tolarů nedobytných pohledávek. Totéž se stalo v Saudské Arábii. V Džiddě Fatachov zavřel vyslanectví 11. září 1932 a přiměl všechny činovníky, aby společně s ním vstoupili na loď a vydali se na zpáteční cestu do Sovětského svazu. Jedině lékaři Steponkovi se podařilo upláchnout; když musel jiti s ostatními na palubu, poštěstilo se mu skrýti se nepozorovaně v člunu a vrátit se na pevninu. Setkal jsem se s ním v Džiddě, kde se nyní usadil a o sovětech nechce ani slyšet. Co se potom stalo? Bylo těžko se něco dovědět. Ví se pouze, že po několika měsících došla z SSSR zpráva, že celá skupina i s katem Fatachovem byla v Moskvě postřílena.
Kromě onoho případu se Sovětským svazem, kde imam možná již od počátku vytušil svůj zisk, otvírají se brány této zakázané země cizinci velmi nesnadno; avšak mezi tuctem lidí, kterým se podařilo dostat se do Sany, jsou typy velmi zvláštní, jako na příklad Žid Dautzcher, který na otázku, kam patří, odpovídá, že jeho vlast je tam, kde se dá něco vydělat. V Saně již dělal Dautzcher všechno možné. Jednou navrhl, že zhotoví dělo, a sestrojil jakousi silnou železnou rouru, která při první zkoušce vybuchla zezadu a zabila askary, kteří ji obsluhovali. Jindy mu bylo zadáno vybudování artéských studní; byly z toho zbytečné výdaje mnoha tisíc tolarů za potrubí a jiný materiál, který jel Žid osobně do Evropy nakupovat, ale nakonec se mu nepodařilo načerpat ani sklenici vody.
Mezi příležitostnými imamovými hosty byl též anglický setník Seager, podřízený plukovníka Lakeho, šéfa politického úřadu v Adenu, který přicházíval do Jemenu často v úředním poslání, a jeho cesty spadaly ku podivu vždy ve stejnou dobu s nějakými novými přehmaty britských vojenských oddílů na hranicích protektorátu. Dále tu byl Francouz Barthou, který se vydával za zeměpisce a obyčejně byl doprovázen fotografem Clementem; bylo zvláštní, že tento učenec konal svá studia nejraději v pohraničních osadách, a zejména v místech většího strategického významu.
Pak jsou tu různí britští agenti, rozlezlí téměř všude, aby mohli pracovat mezi kmeny málo podřízenými ústřední vládě. Evropané mezi nimi nejsou, protože Intelligence Service raději svěřuje tyto úkoly Arabům z Pirátského pobřeží, z Hedžasu nebo ze Sýrie, kteří se snáze pohybují mezi domorodci nepozorováni. Hlavou všech je Salek Džafer, Ind z Adenu se sídlem v Hodejdě, jímž pohrdají sami Angličané, nazývajíce jej ironicky "the British Consul" ("britský konsul"). Imam se uprostřed všech těchto intrik pohybuje velmi obratně a nakonec se mu vždy podaří je zneškodnit. Nicméně je jisto, že mezi jeho hosty jsou i takoví, ve srovnání s nimiž se stává sympatickou osobou i šerif Ibrahim Depui, který vynaložil třicet roků života a zkazil si zdraví, aby ze sebe udělal operetního plukovníka Lawrence z Arábie.