Na dvoře krále Jahji - 7. kapitola

Raghib bej, Turek, který se zřekl Turecka - Midi, šejch Said a Šebva, tři trny v koruně Šťastné Arábie - Britské útoky na jemenské území - Imamův dopis anglickému králi.

Sandro Volta

Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen

SEDMÁ KAPITOLA

Raghib bej, Turek, který se zřekl Turecka - Midi, šejch Said a Šebva, tři trny v koruně Šťastné Arábie - Britské útoky na jemenské území - Imamův dopis anglickému králi.

S Raghibem bejem, jemenským ministrem zahraničí, jsme se občas navzájem navštěvovali. Chodil jsem do jeho vkusného domu, kde mě přijímal v salonku prvního poschodí, vybaveném evropským nábytkem; salonek se židlemi a vycpanými lenoškami, s fotografiemi příbuzných na stěnách byl naprosto odlišný od mafregu, kde přijímal arabské osobnosti. Návštěvy mi oplácel v domě, kde jsem v oné době bydlel; raději však pobesedoval při svačině pod loubím v zahradě.
Po každé se při tom vypilo po arabském zvyku několik šálků kávy, sladké limonády nebo několik sklenic malinového sirupu a vykouřilo velmi mnoho cigaret. Nabízel mi své egyptské cigarety, které jsem s radostí přijímal, a já jsem mu nabízel své americké cigarety, které mu působily kašel. Po každé jsme zůstávali pohromadě několik hodin, rozprávějíce přitom o všem možném. Vždyť Raghib bej je nejzajímavější osobou na imamově dvoře, alespoň pro mne, ježto při hovoru s ním jsem nepotřeboval tlumočníka. Raghib bej ve skutečnosti není Jemenita; je to bývalý turecký diplomat, který v roce 1918, kdy Turci museli opustit zemi, byl guvernérem v Hodejdě, zřekl se Turecka a vstoupil do služeb imamových. Jemenskou vládu tvoří několik ministrů: zdravotnictví, dopravy, veřejných prací a j.; všichni však mají velmi omezenou neb žádnou pravomoc; jsou to prostí úředníci, kteří bez imamova svolení nehnou listem papíru. Jen dva z nich jsou osobnosti opravdu význačné a svými radami často mívají vliv na panovníkova rozhodnutí: ministr vnitra a ministr zahraničí.
Kadi Abdallah, ministr vnitra, je starý jemenský horal, který stál po imamově boku odedávna, když se imam ještě protloukal Džebelem se svými ozbrojenými tlupami v drobné válce proti tureckým posádkám. Kadi Abdallah je čistý džebelský Jemenita, Arab jako všichni ti, které potkáváme, zahalené v beránčí kůži a s dýkou za pasem, v šedých vesnicích, skrytých v záhybech hor. Když přišel do Sany a stal se ministrem, zůstal tím, čím byl, když žil jako zbojník a kdy bojovat po boku imamově proti Turkům znamenalo vésti život loupežníka.
Když kadi Abdallah přišel ke dvoru, nestal se z něho dvořan, ale zůstal poctivým horalem prosté otevřené povahy, nepřístupný všem těm drobným pletichám, které se den co den odehrávají kolem trůnu orientálního vládce. Jako v dobách, které znamenaly stálé vystavování vlastní kůže do nebezpečí před hlavněmi tureckých pušek, kadi Abdallah zůstal vojákem i ve službách imama Jahji, odhodlán dát se kdykoli zabít za svého krále. Stačí několik minut rozmluvy, abychom dokonale poznali tohoto muže poctivé tváře, poněkud rozpačitého úsměvu, muže, který mluví málo, ale jenž dovede svým několika slovům dát rozhodný smysl a který vzbuzuje největší důvěru.
Zcela jiného druhu je ministr zahraničí a jsme překvapeni, když se v této zemi setkáme s osobností, jako je jeho. Raghib bej je turecký diplomat, který prodělal svou služební dráhu v předních evropských hlavních městech; je zbytkem onoho starého diplomatického světa z předválečné doby, který dovedl udržeti až do roku 1914 beze změny tradice a jemnosti ve stylu vídeňského kongresu, onoho starého světa, kterému byla vzorem krajně uhlazená zchytralost knížete Metternicha a který sarajevské drama navždy odstranil. Mimo několik sešlých pensionovaných vyslanců a mimo memoiry Paléologovy nebo markýze Tittoniho zmizel tento svět ve všech zemích beze stopy a bylo zapotřebí přesně dvaceti let osamocenosti v hlavním městě Jemenu, aby se jedna jeho ukázka mohla udržet v činné službě.
Raghib bej je starý lišák, který mluví bezvadně francouzsky s určitou literární vybroušeností, francouzštinou diplomatického sboru kteréhokoli hlavního města, kde sice každý je jiné národnosti, ale všichni se snaží mluvit týmž přízvukem. Raghib bej je báječný, velmi vtipný společník, jehož rozhovory posluchače nikdy neunaví. Vhodný vtip mu přichází samovolně na jeho usměvavé rty a pro každý předmět rozmluvy má vždy pohotově nějakou příhodu, nějakou zajímavou osobní vzpomínku.
Když se mnou jednou rozprávěl o nesmírném přirozeném bohatství země, jehož není ani nejmenší měrou využíváno, vyprávěl mi, co zažil za první balkánské války na bulharské frontě. Vojsko statečně odolávalo nepřátelským útokům, dokud nenastal nedostatek potravin. Velitelství žádalo důrazně o dodání zásob, ale při naprostém nepořádku v dopravě nepřicházelo z Cařihradu nic. Konečně, když se vyhladovělí vojáci octli už na pokraji jakékoli možnosti lidského odporu, byl hlášen příjezd vlaku se zbožím. To byla záchrana pro mužstvo, které se znovu vzchopilo a odrazilo nový bulharský útok. Avšak příjezd vlaku byl rozčarováním; na dvířkách vagonů bylo napsáno: Střelivo". Bylo nemožné dále klásti odpor a bylo rozhodnuto ustoupit. Postavení v první linii bylo opuštěno a davy vojska se daly v nepořádku na pochod zpět do vnitra země. Ve zmatku kterýsi oddíl dělostřelectva začal pálit do vlaku se střelivem a rozbil jeden vagon: spousta chleba, zeleniny a zmrzlého masa se vysypala na koleje.
Tak je to s naší zemí; je zde všeho dost, ale nikdo neví, co vlastně máme. Máme poklady skryté v horách a žijeme uboze bez možnosti jich využít, protože se věc má jako s tím vlakem plným chleba, na kterém však omylem byly připevněny nálepky s nápisem: "Střelivo".
Raghib bej mluví s velkou úctou o imamovi, ale nedá si ujiti příležitost ironisovat uspořádání jemenského veřejného života. Někdy se usmívá i nad přísností zeidského náboženství; jednoho dne jsem u něho byl společně s italským lékařem a s jedním Francouzem, který přestoupil k islámu. Francouz až příliš horlivě hájil přesné dodržování předpisů koránu; Raghib bej mu velmi mile odporoval a najednou řekl:
"Mezi sebou si to můžeme otevřeně přiznat; jsme přece lidé s určitým vzděláním..."
Ostatně rád vtipkuje i o svých osobních nesnázích a o mnohých nepříjemnostech svého nynějšího života, tak odlišného od dřívějšího. Imam si velmi váží jeho spolu-práce, a z toho důvodu mu zřídka dává dovolenou; zejména mu nedovoluje cestovat do ciziny. Pouze jednou, bylo to v roce 1927, kdy se princ Mohamed jel podívat do Itálie, byl ministr zahraničí poslán s ním. Raghib bej měl v nepořádku zuby a chutě využil této příležitosti, aby si je v Římě dal ošetřit zubním lékařem, který mu měl zhotovit umělý chrup. Začal s návštěvami u lékaře. Staré zuby byly jeden po druhém vytahány, holé dásně, podle kterých se měl upravit tvar nového chrupu, se již hojily, když tu náhle došel od imama telegram: Ihned se vrátit do Jemenu". Nedalo se nic dělat; bylo nutno vstoupit na první parník, který měl odjeti. Od té doby je Raghib bej úplně bezzubý.
Tato tyranie se strany imamovy, přestože pramení z imamovy příchylnosti k němu, přece jen nyní s pokračujícím věkem jej pomalu začíná tísnit, zejména od té doby, kdy se mu nezdařily plány, které měl se svým synem. Snil totiž, že se mu podaří udělati svého syna admirálem jemenského námořnictva. Raghib bej doufal, že dokáže přemluvit Jeho Veličenstvo, aby koupilo lodi a svěřilo velení nad nimi jeho synkovi. Z toho důvodu jej poslal do Livorna na námořnickou akademii; mladíkovi se však nechtělo studovat, odešel do Turecka, kde Atatürkův nástupce, otcův přítel z mládí, jej umístil v úřadě. Raghib bej by se nyní rád jel podívat, co jeho syn v Turecku dělá, a také by rád navštívil svou dcerku, která žije v Džibuti. Podařilo se mu totiž provdati své dvě dcery za dva imamovy syny; jedna z nich je skutečně ženou prince Gasima, ministra zdravotnictví, ale druhá, která se provdala za dědičného prince Achmeda, nežila se svým manželem ve shodě a nakonec se dala rozvést.
Tato událost způsobila Raghibu bejovi mnoho nepříjemností. Poněvadž imamovy rozvedené manželky se nesmějí v žádném případě znovu vdávati, nevědělo se, co se má státi s rozvedenou manželkou prince následníka. Raghib bej bránil houževnatě budoucnost své dcery, při čemž se znepřátelil s princem Achmedem, takže v poměru k němu z toho zůstal stále jistý chlad, avšak nakonec přec jen prosadil svou: dcera se směla vdát za arménského zubního lékaře a žije v Džibuti. Nyní, kdy se Raghib bej cítí stár, rád by se ještě shledal se svými dětmi, rozptýlenými po světě.
Snad mu také někdy napadne, že celý jeho život byl pochybený; možná, že přemýšlí o svém prazvláštním postavení ministra zahraničí státu, který neudržuje s cizinou diplomatických styků, ministra zahraničí bez vyslanectví, bez konsulátů, bez zplnomocněných zástupců, bez kohokoli jiného kromě něho samého. Možná, že někdy tento starý Turek uvažuje, zdali to nebyl omyl, že dal Turecku sbohem. V takových chvílích se cítí stár a želí svého pochybeného života. To však jsou jen krátké okamžiky sklíčenosti a náhradou je mu vědomí, že sloužil vladaři, který mu důvěřuje, že svými radami přispěl k vybudování mistrovského díla chytrosti, jakým je zahraniční politika jemenské vlády.
V době mého pobytu v Saně došlo k přemístění vojenských sil. Do Šejch Saidu byly vyslány vojenské oddíly a s nimi také moderní dělostřelectvo. Místo bylo rychle opevněno. Nešlo o oddíly příliš početné, tisíc askarů neb o něco málo více, tedy nic zvlášť dramatického, ale vysláním těchto lidí na hranici Adenského protektorátu projevoval Jemen vždy zmužileji svůj rozhodný postoj vzhledem k britskému impériu.
Přestože Jemen je jediným státem na světě, který neudržuje diplomatických styků s ostatními státy, nevysílá do ciziny zplnomocněné ministry, nepřijímá zplnomocněnce na svém území, přece jen má též své mezinárodní potíže. Při svých rozpravách s Raghibem bejem jsem měl možnost učiniti si o tom představu. "Jemen," slyšel jsem jej častěji opakovat, "je země, která za svoji nezávislost vděčí soupeření evropských mocností Anglie a Itálie v Rudém moři. Toto postavení trvá od konce tureckého panství v Arábii a bylo utvrzeno tak zvanou velikonoční smlouvou, kterou se vlády italská a britská zavázaly respektovat nezávislost a celistvost této země a kterou zároveň potvrdily, že je v jejich společném zájmu, aby je respektovaly i ostatní mocnosti."
Za tohoto stavu věcí bylo možno usuzovat, že se Jemen nemusí ničeho obávat; přesto však jsem se přesvědčil, jak nutná byla mazanost imama Jahji,aby svou zemi uchránil před potížemi, do kterých ji její sousedé tolikráte chtěli zatáhnouti. Zmínil jsem se již o válce v roce 1934, kdy Saudská Arábie napadla Tihamah čili celou pobřežní rovinu Jemenu a obsadila i přístav Hodejdu. Tehdy král Jahja zvolil zvláštní taktiku, která přinesla velmi dobré výsledky. V rovině se motorisovaným sborům Ibn Sauda vůbec nepostavil na odpor a stáhl své askary do hor, kde si byl jist, že bude moci nepřítele tvrdě porazit.
Když saudští beduíni za vedení prince Fejsala přitáhli do Hodejdy, věřilo se, že císař pouště dosáhl vrcholu na své dobyvatelské dráze, věřilo se, že imam Jahja bude sesazen a že Ibn Saud se vbrzku stane jediným, nesporným pánem celé Arábie; "the lord of Arabia" bylo možno čisti v anglických novinách. A on místo toho snad nikdy nebyl v zamotanější situaci než právě tehdy.
Vždyť pokračovat ve válce v úžlabinách Džebelu bylo by bývalo šílenstvím, bylo by znamenalo vhodit celou svou vážnost do hry na kartu velmi nebezpečného vojenského dobrodružství. Podržeti ve své moci jedině Tihamah, pouhý pustý Tihamah, bez místních pomocných pramenů a bez možnosti zříditi trvalé strategické základny, bylo by bývalo ještě nebezpečnější, ježto by to vyžadovalo udržovat silný okupační sbor v zemi, která by nikdy nebyla s to opatřit jeho potřeby a kde by jeho týl byl stále ohrožen nepřátelským vojskem, velmi dobře chráněným horami.
Tehdy Ibn Saud se vzdal války proti Jemenu a podepsal v Taifu mírovou smlouvu bez poražených a bez vítězů. Saudský král si sliboval, že touto smlouvou získá diplomatickou cestou vítězství, kterého nemohl dosíci zbraněmi. Vedle obvyklých mírumilovných prohlášení bylo tam možno čisti věty tohoto druhu: "Obě vysoké smluvní strany, spojené svazky moslimského bratrství a arabského plemene, prohlašují, že oba jejich národy jsou národem jediným, že nepřejí nikomu zla, že usilují o povznesení životních podmínek svého národa pod záštitou klidu a míru a že budou všemožně pracovat pro dobro obou svých zemí a svého národa, aniž tím budou míti nějaké nepřátelství k někomu třetímu."
Výraz "dvě země a jediný národ" byl prohnaný výmysl Napoleona pouště, kterému jej našeptal jeho britský rádce Philby, nejčilejší agent Intelligence Service v Arábii. Samo potvrzení této zásady mohlo býti důležitějším vítězstvím než připojení některého území, mohlo přivoditi takový vývoj, který by pomalu zatlačil Jemen pod ochranu jeho mocného souseda. Že se tak nestalo, je jedině zásluhou velké chytrosti imama Jahji, který dovedl z taifské mírové smlouvy udělat neurčité prohlášení islámské solidarity bez věcných důsledků.
Smlouva taifská stanovila mezi jiným, že "každá z obou smluvních stran prohlašuje, že je ochotna dovolit svým zástupcům a vyslancům v cizině zastupovati druhou stranu v každé záležitosti a v každé době, kdykoli druhá strana si to přeje"; avšak Jemen, který nemá v cizině žádných představitelů ani vyslanců, dobře si vždy rozmyslil použít saudských služeb. Kdyby tak byl učinil, jeho svrchovanost by tím byla bývala osudně postižena přes to, že znění smlouvy výslovně uvádí, že "tento článek nijak neváže volnost některé z obou stran v jakémkoli jejím právu a nemůže být vykládán v tom smyslu, že by některá z nich mohla býti zrušena neb i jen zmenšena."
Po časovém odstupu šesti let je možno dnes tvrdit, že pravým vítězem ve válce z roku 1934 nebyl Napoleon pouště, ale imam Jahja, který tím, že nejprve se vyhnul utkání svého vojska s nepřítelem a potom odňal úkladům taifské smlouvy jejich účinnost, dokázal zachrániti úplnou nezávislost svého státu. V době dešťů vyvolávají Saudští každoročně nějaké pohraniční příhody v oblasti bystřiny Midi, snad v naději, že se jim přece jednou podaří začíti zápas znovu, ale taktice imamově, která je i nadále taktikou trpného odporu, daří se případy lokalisovat; jsou to ostatně případy nepatrného dosahu.
Po uspořádání poměrů na straně Saudově měl Jemen co činiti se svým druhým nepohodlným sousedem, s Britskou říší. Jižní hranice Jemenu byla určena Turky a Angličany dohodou z roku 1905, která nebyla nikdy uveřejněna ani provedena, a Angličané se vždy starali o to, aby imamovi na této hranici působili nepříjemnosti bud' tím, že vysílali agenty, aby "pracovali" mezi pohraničními kmeny, nebo tím, že se pokoušeli znenáhla pohlcovat oblasti jemenského území a za tím účelem ustavičně přemisťovali hranice Adenského protektorátu.
V roce 1928 obsadili území Dhali, vypudivše odtamtud imamovy askary, a aby svému činu dodali důrazu, jejich letectvo bombardovalo důležitá jemenská střediska Taiz a Katabu. V roce 1934 Velká Britannie využila nesnází, ve kterých se imam octl válkou s Ibn Saudem, a přiměla jemenskou vládu, aby potvrdila dohodu, kterou uznala hotový stav věcí.
Velikonoční smlouva zdánlivě chránila Jemen před hlodavčí činností adenských Angličanů, avšak zatím co Itálie tuto smlouvu úzkostlivě dodržovala, řídíc se jen svým starým přátelstvím k Jemenu a poctivým duchem spolupráce, nebylo tomu tak se strany Velké Britannie. Šejch Said bylo místo, kterého se Angličané nedovedli zříci.
Šejch Said leží v týlu ostrova Perimu a je klíčem k průlivu Bab el-Mandeb; jeho držení stačí k uzavření celého Rudého moře, znehodnocuje zároveň význam opevnění, která Velká Britannie vybudovala na Perimu, a ohrožuje přímo základnu adenskou.
Britské plány se Šejch Saidem byly tedy více než proti Jemenu obráceny proti Itálii a spadaly do obkličovací politiky londýnské vlády. Anglie, která nemohla jednati přímo, jsouc brzděna velikonoční smlouvou, podnítila vládu francouzskou, která v poslední době uplatňovala nároky na stará práva na Šejch Said. Není pochyby, že podnět vyšel se strany britské a není pochyby, že tu šlo o porušení velikonoční smlouvy, ježto třetí článek třetího dodatku říkal jasně: "Obě strany uznávají, že vedle závazků, které každá z nich přejímá v důsledcích výše zmíněných článků prvního a druhého, je v jejich společném zájmu, aby žádná jiná mocnost nenabyla neb se nesnažila nabýti svrchovanosti neb jakéhokoli výhradního postavení politické povahy v kterémkoli území, které nyní patří Saudské Arábii nebo Jemenu, nebo kterého ten či onen z těchto států v budoucnosti nabude." Anglie byla tedy povinna stejně jako Itálie postavit se proti nespravedlivému nároku svého francouzského spojence.
V každém případě imam neztrácel čas a právě za mého pobytu v Jemenu se postaral o posílení Šejch Saidu tím, že tam poslal vojenské posily. Jemenské oddíly vyslané do Šejch Saidu nebyly početné, asi tisíc askarů nebo o něco málo více, ale stačily na to, aby zabránily jakémukoli překvapujícímu úderu; bylo jich dost k tomu, aby s případným útočníkem svedly bitvu a zadržely ho až do zakročení mocností přímo zainteresovaných, zejména až do zákroku Itálie, která má v Rudém moři veliké zájmy a která z Asabu ovládá situaci.
Již v prvních dnech po svém příchodu do Jemenu jsem byl svědkem jiného anglického přehmatu. Jednoho rána jsem v Hodejdě zaslechl nejasně a z dálky bzukot, který rychle zesílil - byl to hukot motoru. Přistoupil jsem k oknu a spatřil jsem velké bombardovací letadlo, jež letělo nad městem ve výši asi osmi set metrů; jeho stín běžel v onom okamžiku mezi moslimskými hrobkami rozsetými na rozlehlém prostranství před domem, v němž jsem bydlel. Bylo mi divné, že při přeletu stroje pouze já jsem pocítil zvědavost; v druhých domech nebylo vidět nikoho u okna a z lidí, kteří přecházeli náměstím, jen někteří pohlédli do výše, kdežto většina šla klidně dále po svém, aniž si případu všímala.
Věděl jsem, že Jemen nemá letectva a že jeho územím nevedou letecké linky. Měla se tedy podívaná na "létací stroj" jeviti obyvatelstvu novou a zázračnou. Jak to, že nikdo nad tím nežasl? Stálo mi za námahu vydat se na obchůzku a sbírat zprávy pro vysvětlení této záhady. Dověděl jsem se, že letadla podobná tomu, které jsem viděl, od několika měsíců přeletovala přes Hodejdu každý týden; přilétala od severu, přeletovala pobřeží jemenské po jeho celé délce a létala dále nad území Adenského protektorátu. Byla to výzvědná a bombardovací letadla, patřící k britskému válečnému letectvu, která vzlétala s vojenského letiště, jež Angličané zřídili na ostrově Kamaranu, a přistávala v Adenu. Jejich dráha, která s prodloužením o několik desítek kilometrů by byla mohla vésti nad mořem, šla místo toho úplně nad pevninou a měnila se každý týden tak, aby do pozorované oblasti zabírala co nejrozsáhlejší pás jemenského území.
Dověděl jsem se dále, že tato letadla byla vyzbrojena velmi dokonalými fotografickými přístroji s dálkovými objektivy, kterými zhotovovala plány hlavních strategických míst na pobřeží, a nad některým z těchto míst letěla velmi nízko. Přiházelo se také, že letadla při velmi značné zajížďce si namířila přes Velkou a Malou Haniš a přes Džebel Zukur, což jsou tři ostrovy, na kterých italsko-britská smlouva ze dne 16. dubna 1938 přiřkla výsadní postavení Itálii, a také zde prováděla plánování a pozorování.
Je jasné, že těmito týdenními lety Anglie zamýšlela míti neustále pod vlastním dozorem celé jemenské pobřeží tak, aby je v případě srážky mohla obsadit vojensky co nejsnadněji v několika hodinách. Anglie se domnívala, že tímto způsobem vlastně již uzavřela jižní Rudé moře na újmu Itálie.
Nové porušení velikonoční smlouvy s britské strany bylo zcela zřejmé. Již zřízení letecké základny na ostrově Kamaranu bylo velmi vážným porušením oné smlouvy, která ve čtvrtém článku třetího dodatku stanovila doslovně: "Co se týče oněch ostrovů v Rudém moři, nad nimiž se Turecko zřeklo svých práv článkem 16. mírové smlouvy podepsané v Lausanne 24. července 1923 a které nejsou pojaty do Saudské Arábie a do Jemenu, žádná z obou stran: a) nevybuduje vlastní svrchovanost, b) ne-zřídí opevnění nebo obranná opatření na žádném z řečených ostrovů nebo v jejich okruhu. Bylo smluveno, že žádná z obou stran nebude činiti námitek proti přítomnosti britských činovníků na Kamaranu za účelem zabezpečení zdravotní služby při poutích do Mekky."
Zde tedy je vidět, jak britská "dobrá víra" vyložila účel "zabezpečiti zdravotní službu při poutích do Mekky"! A to ještě nepřikládám důležitosti zprávám sděleným mi četnými Araby, podle nichž anglická letadla jsou ve spojení s agenty pověstného britského konsula Saleka Džafera, Inda z Adenu, sídlícího v Hodejdě, šéfa britské špionáže v jemenském Tihamahu; tvrdili, že viděli dávat záhadná znamení na opuštěných místech pobřeží; je však možné, že šlo pouze o příliš plodnou obrazotvornost.
Porušování velikonoční smlouvy se strany Britů na úkor Jemenu neustávalo. Využívajíce skutečnosti, že východní hranice země v poušti Roba el-Chali, obývané kočovnými kmeny, nejsou přesně vytčeny a že tato oblast se snadněji vymyká kontrole, úřady Adenského protektorátu stále pokračovaly v pozvolném pronikání, jehož cílem bylo přisvojovat si stále nové části jemenského území. K východu se svrchovanost imamova rozprostírá na velmi rozsáhlá území, která na některých místech se táhnou směrem k Indickému oceánu. Angličané z Adenu se pokoušeli tuto svrchovanost zničit, usilujíce o rozšíření vlastního vlivu přes Hadramaut a Beihan až k hranicím Saudské Arábie.
Takovým způsobem měl být Jemen nakonec sevřen kruhem více méně přímého britského vlivu. Na tomto anglickém plánu pracovali četní agenti, podřízení plukovníkovi Lakemu, šéfu politického úřadu v Adenu. Jeho rozvoj se dál soustavně pod rouškou zákonnosti; byli podpláceni někteří náčelníci kočovných kmenů, kteří se pak dávali pohnouti k formálnímu prohlášení své podřízenosti britské vládě. Nedávno však došlo k příhodě, ve které Angličané jednali s nepokrytou hrubostí, aniž se snažili zachovat vnější zdání. Bylo to obsazení Šebvy britskými úředníky a vojskem, které tam dopravili letadly.
Šebva, jemenské středisko na východ od Maribu, kde leží zříceniny města královny ze Sáby, je pro náhorní rovinu tím, čím je Šejch Said pro pobřeží Rudého moře.
Jako Šejch Said je klíčem k Bab el-Mandebu, tak je Šebva klíčem k Džebelu a kdo ji má ve své moci, má na dosah ruky i samou Sanu.
Šebva tedy má pro obranu Jemenu základní strategický význam a imam by nikdy nebyl mohl souhlasiti s tím, aby se tam Angličané trvale usadili. Také ihned vypravil vojenský oddíl a dosáhl toho, že uchvatitelé odtáhli ještě před příchodem jeho askarů do obsazeného města.
Midi, Šejch Said, Šebva. To tedy jsou tři trny ve slabinách jemenské nezávislosti. Saudie, Francie a Anglie se tam postupně pokusily o výpad, ale ve skutečnosti to byly ve všech třech případech pletichy vyvolané britskými zájmy. Imam dovedl po každé čeliti ohrožení a podařilo by se mu to při jeho velké politické obratnosti i v budoucnu, poněvadž ví, že může bezpečně počítat s podporou přátelské velmoci, totiž Itálie.
Zprávy o násilnickém pokusu Angličanů u Šebvy, které jsem zaslal do Gazetta del Popolo, došly velikého ohlasu ve všem evropském tisku. Německé noviny uveřejnily mé dopisy a vytýkaly londýnské vládě, že nedbá velikonoční smlouvy a provádí politiku obklíčení mocností Osy. Britská vláda moje zprávy ihned popřela, avšak jemenský ministr zahraničí rychle telegrafoval do Londýna a potvrdil je v plném rozsahu. Anglický rozhlas, který ve svých zprávách v arabském jazyce hlásil popření, zamlčel potvrzení, které mu telegraficky zaslal Raghib bej; ředitel vysílací stanice v Daventry prohlásil na ospravedlnění svého postupu v Daily Express, že pokládal telegram jemenského ministra zahraničí za sdělení soukromého posluchače a že nepovažoval za svou povinnost rozhlasem rozšiřovat stanovisko neznámé osoby.
Když i potom anglické časopisy a radiové stanice dále rozšiřovaly klamné zprávy a dokonce tvrdily, že Šebva leží v oblasti podřízené britskému protektorátu, sám imam zaslal anglickému králi tento dopis: "Již dříve", napsal imam Jahja "jsem prohlásil Vašemu Veličenstvu, že Šebva a okolí neměly nikdy žádných styků se sousedními zeměmi. Dále jsem při té příležitosti žádal Vaše Veličenstvo o laskavé prohlédnutí protokolů a článků, týkajících se těchto otázek, jakož i těch, které se týkají Adenu, aby bylo možno lépe posouditi to, co se nedávno přihodilo v tomto úseku mezi Adenem a Jemenem. Nynější prohlašování Šebvy a okolí za součást území náležejícího k Adenu znamená, že byla porušena úmluva a že bylo jednáno docela proti skutečné pravdě, pro kterýžto důvod moje vláda musí formálně protestovat proti tomu, co se přihodilo, ježto není možné, aby Jemen zůstal lhostejný a klidný k podobnému činu, jakož i proti jakémukoli jinému činu, který by odporoval základům práva nebo neodpovídal skutečnosti a pravdě v plném smyslu toho slova."
Imam Jahja připomněl, že Šebva je jemenská od té doby, co svět světem stojí, že jeden z jemenských králů tam dal postaviti opevnění před více než tisíci lety a že ani Turci, ani kdo jiný tam nikdy nepronikl a nedostal tuto oblast do své správy. A pokračoval dále: "V roce 1914, po vypuknutí světové války, Anglie se octla v boji proti říši osmanské, načež v těchto zemích nezůstala po Turecku žádná stopa. Je přípustno, Vaše Veličenstvo, nedbati mezinárodních občanských pravidel a užívati násilí a přesily, obsazovat území neodvislého království pod záminkou, že tato území byla v roce 1914 předána někým třetím a odnímat je mé zákonité moci? Národ jemenský zná dobře svou zemi, hranice svého státu i své přátele. Žádný Jemenita se nemůže spřátelit s tím, aby vlast jeho dědů, kterou vždy hájil svou krví, byla předána někomu jinému."
Když jsme jednoho dne mluvili o Šebvě, řekl mi Raghib bej ve svém salonku v Saně:
"U nás v Turecku se vypravuje, že lev, ovce a velbloud se kdysi dohodli, že půjdou společně na lov a že si rozdělí kořist. Ulovili gazelu a lev ji rozdělil na tři díly. "Tenhle díl je můj a sním si jej," řekl lev a vzal si první kus. "Tenhle druhý si vezmu za to, že jsem to rozdělil. A je-li tu někdo, kdo má odvahu upírat mi třetí, ať se přihlásí." Raghib bej rozepjal paže a pohlédnuv ke stropu řekl: "Důvody Anglie v záležitosti Šebvy jsou stejné jako důvody lva v naší turecké bajce."