Na dvoře krále Jahji - 6. kapitola

V imamově harému. - Sedmdesát žen zavřených v "Domě díkůvzdáni". - Harém bez eunuchů. - Perské koberce a prázdné plechovky od benzinu. - Kouzelný šípkový proutek. - Dvorní ples.

Sandro Volta

Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen

ŠESTÁ KAPITOLA

V imamově harému. - Sedmdesát žen zavřených v "Domě díkůvzdáni". - Harém bez eunuchů. - Perské koberce a prázdné plechovky od benzinu. - Kouzelný šípkový proutek. - Dvorní ples.

Královna odešla do druhé komnaty a vrátila se s cínovým džbánkem plným vody, s umyvadlem a ručníkem. Přinesla též kousek mýdla a podala je doktorce, která se přišla podívat na její děťátko, aby si umyla ruce. Potom vzala královna s podnosu suché granátové jablko, uchopila je do zubů, aby rozlomila slupku a podala jí je. "Královna?" ptal jsem se. ,,Je tedy na imamově dvoře královna?"
Ne, to nebyl správný výraz. V Jemenu není královen; jsou tam jen imamovy manželky, které žijí odloučeny v harému, a žádná z nich nemá práva činiti si nárok na hodnost královskou. Paní, která mi to vyprávěla, řekla to tak pro pohodlnost výrazu a snad trochu také proto, že se jí zdálo, že slovem královna dodá svému vyprávění více důležitosti.
Imamův harém! Ode dne svého příchodu do Sany, po každé, když jsem šel kolem "Domu díkůvzdání", nemohl jsem se nikdy zdržet, abych nepozvedl zrak a nepohlédl na jeho okna. Ne proto, že "Dům díkůvzdání" je jedním z nejhezčích paláců hlavního města; je to jistě zcela moderní budova evropského stylu se zdmi stavěnými z kvádrů podle pravidel olovnice,' s pravidelným půdorysem na rozdíl od všech ostatních paláců v Saně, které se podobají snům, jež kouzlo proměnilo ve skutečnost. Nikoli, nevábil mě vnější vzhled této stavby, která dokonce patří k méně charakteristickým budovám města, ani naděje, že uvidím zablýsknout se hluboce černé oči arabské krásky; všechna okna jsou zavřena okenicemi, nebo zastřena hustými perskými koberci. Všechen můj zájem o tuto velikou šedou budovu o šesti poschodích vycházel z jednoduché věty, kterou jsem zaslechl hned prvního dne: "Tohle je imamův harém!"
Bylo to tajemství skryté mezi oněmi čtyřmi zdmi, tajemství, jež mě dráždilo a zajímalo více než jakékoli intriky u dvora, tajemství, v jehož proniknutí jsem naprosto nemohl doufat a které přece mě udržovalo v největším napětí tak, že se vskutku stávalo opravdovou posedlostí. Až konečně se mi jednoho dne poštěstilo proniknout do tajemství harému a odhalit jeho vnitřní život.
Bylo to při partii tennisu. Nechť čtenář neočekává žádnou romantickou historku, nechť nečeká, že uslyší, jak jsem podplatil stráže, umlčel několik eunuchů a tak se dostal do harému zahalen hustými závoji a dokonce snad přestrojen za odalisku (otrokyně v sultánově paláci v Osmanské říši, která sloužila sultánovým ženám v harému – pozn. red.). Historka je mnohem jednodušší: bylo to při partii tennisu.
Jednou týdně, v pátek, což je u moslimů sváteční den, kdy nikdo nepracuje, všichni Evropané usedlí v Saně se scházejí u italské lékařské misse, která má v zahradě velmi pěkné tennisové hřiště. Mezi sanskými Evropany jsou též ženy, a to tři lékařky: Italka, Dánka a Angličanka, které při svém povolání smějí vstupovati do harému, aby navštívily vladařovy ženy a děti, když onemocní. Nuže, v rozmluvě s těmito dámami jsem se dověděl o tom, jak vypadá život v "Domě díkůvzdání".
V imamově harému bydlí asi sedmdesát žen, ale všechny nejsou ovšem manželkami Jeho Veličenstva, poněvadž, i když je pravda, že král téměř každý rok uzavírá nový sňatek, za každou manželku, kterou si vezme, zapudí jednu dosavadní, jsa poslušen zákona koránu, který předpisuje, že nikdo nemá míti více manželek než čtyři. Zapuzené manželky musejí opustiti harém a uchylují se do domu, který imam každé z nich daruje; v těch domech dokončí svůj život, většinou velmi smutně: v osamělosti a bez možnosti se znovu provdati. Oněch sedmdesát žen nejsou tedy jen manželky, ale také dcery, snachy, vnučky, služebné a otrokyně.
V harému není eunuchů; v některých bohatých arabských rodinách se ještě leckde vyskytne nějaký starý eunuch, ale u dvora vymizeli již dávno. Místo nich jsou tam hošíci od osmi do dvanácti let, jejichž úkolem je především oznamovat vstup cizích osob do harému. Když někdo projde branou "Domu díkůvzdání", hošíci se pustí do běhu po schodech a chodbách, volajíce: "Alláh, Alláh, Alláh . . .", načež následuje pobíhání utíkajících žen, šum střevíců, přirážení dveří a každá z nich se zavírá ve své komnatě.
Vnitřek harému nemá takové nádhery, jak bychom snad očekávali. Je tam několik pokojů s podlahou pokrytou drahocennými perskými koberci, v několika místnostech jsou stohy krásných hedvábných polštářů, ale chybí tam nábytek, který nahrazují prázdné plechovky od benzinu, jichž se užívá jako stolků, aniž někomu napadne zamaskovati je trochou nátěru nebo je přikryti kusem látky. Jsou ponechány ve svém původním stavu s dobře viditelnou nápadnou značkou Standard Oil Co.
Společné žití tolika žen s příslušnými dcerkami působí veliký hluk; spíše než do orientálního královského dvora řekli bychom, že jsme vešli do velmi zalidněné skupiny domů na periferii. Tu jedna malá princezna s rukama až po lokty ponořenýma do mýdlové pěny si pere šaty, o kus dále se perou dvě usmrkané děti a vznikne z toho hádka mezi maminkami, které zakročily, aby je od sebe oddělily. Pláč, křik, výprasky a nadávky; něco zcela jiného než vznešenost, kterou bychom si představovali.
"Jsou však v harému krásné ženy?"
"Mladší jsou velice krásné. Jsou tam nezralé čtrnáctileté krásky, útloučké holčičky s velkýma, teplýma černýma očima. Avšak arabské ženy rychle odkvétají a v dvaceti letech jsou již staré. A potom život, který vedou; stále uzavřené v domě, stále rozložené na polštářích, při čemž celý den cucají karamely a pijí sladký syrup. Ne, většinou nejsou krásné; tloustnou a příliš rychle pozbývají půvabu. Ostatně pro nás není snadné posoudit jejich krásu, upravují se takovým způsobem, že nám je to nepochopitelné. Mají nejen nehty načerveněné anilinem, dlaně na rukou a chodidla na nohou natřené hennou, nýbrž i kolem očí mají kruhy namalované indigem, tváře, plece a paže mají pokryty bílými, černými, červenými, podivnými a nestvůrnými znameními, která na jejich hnědé pleti vytvářejí složité obrazce.
Jednomu se dvorní dámy ještě nenaučily: tajům líčidla. Když líčidlo jedenkráte odkryly v tašce jedné doktorky, zmocnily se ho, jako kdyby šlo o kouzelnou tyčinku, a pustily se jedna po druhé s dětinskou radostí do barvení úst. Za několik dnů nato jedna princeznička předstírala nemoc žaludku, a když byla s doktorkou o samotě ve svém pokoji, zapřísahala ji, aby jí opatřila tyčinku rouge. Také obleky dam ze Západu budí v harému velikou pozornost a zejména prádlo, lehké prádlo plátěné a hedvábné, zdobené krajkami. Přihodilo se několikráte, že princezny prosily doktorku, aby se svlekla, aby si mohly zkusiti její šaty, její maličké kalhotky a její průsvitnou podprsenku. Princezny se šatí velmi bohatě, mají nádherné hedvábné látky a brokáty tkané v Indii, v Cíně, skvělé závoje, zlaté a stříbrné šperky posázené drahokamy, ale jejich spodní prádlo je hrubé a nevkusné, zhotovené z drsné a laciné japonské bavlny.
V harému se přijímají návštěvy ostatních arabských žen z hlavního města. Jako muži tráví celé odpoledne povídáním v mafrezích, tak se ženy scházejí ve svých pokojích na klevety, které trvají celé dny. Při volbě svých manželek imam nemá žádných předsudků rodových nebo společenských; platí pouze mládí a krása. A tak jsou mezi ženami harému některé velmi nízkého původu, ale ve vzdělání se jedna vyrovná druhé, protože arabským dívkám se nedostává, ať patří ke kterékoli rodině, ani toho základního vzdělání v koránu, kterého se dostává chlapcům. Rozhovory v harému jsou proto pranízké úrovně; nejvíce se mluví o věcech lásky, o velmi důvěrných událostech života manželského, o látkách a někdy také o dětech.
Při schůzkách v harému se pije limonáda a malinový syrup a jí se nekonečně mnoho sladkostí. Jí se též mnoho ovoce, zvláště velmi sladké hrozny cibeby (bobule hroznu napadená ušlechtilou plísní – pozn. red) z královských vinic ve Vadi a granátová jablka, která se suší a dostávají výtečnou chuť. Někdy je v harému slavnost. Za mého pobytu v Saně se tam konaly svatby princů Ibrahima a Ismaila, při nichž byly představeny dvě mladistvé nevěsty. Bylo pozváno na sta dam a zábava trvala pozdě do noci. Začalo se večeří: ohromné hrnky, podnosy, misky s ovocem byly položeny v řadě na zemi a okolo nich usedly ženy, skrčeny na kobercích. Jedlo se po arabském způsobu, t. j. bez příboru, takže musely ponořovat prsty do omáček na společných mísách, aby si vylovily vyhlédnuté sousto.
Po večeři se tančilo. Tančilo se ovšem bez hudby, protože hudba je v království imama Jahji přísně zakázána. Zeny se vždy uchopily za ruce a kráčely od jednoho konce sálu ke druhému, snažíce se dodati určitého půvabu svým pohybům, které se však neřídily žádným rytmem.
Slavnost skončila, když se právě jedné z mladičkých nevěst udělalo špatně, protože snědla příliš mnoho sladkostí.