Na dvoře krále Jahji - 4. a 5. kapitola
Autor: Rudolf Musil <info(at)ye.cz>, Téma: Život a zvyky, Vydáno dne: 03. 03. 2010Zákaz skvostů a hedvábných šatů. - Židé v Jemenu. - Vězení prince Aliho - V sanských mafrezích se mnoho klevetí. - Kat, bylinka, která po století balzamovala život země. - Skrytý poklad. - Záhadné kasty jemenského obyvatelstva. - Holič, štír a několik starých knih.
Sedm tisíc Židů v Saně tvoří zvláštní obec, naprosto oddělenou od světa moslimského; bydlí v postranní čtvrti, ohrazené zdí, a jsou podrobeni velmi přísným zákonům.
Předně jsou Židé povinni míti hlavu úplně, oholenu, pokrývali si ji černou čapkou, podobnou čapce některých našich starých kostelníků, a nechávat si růsti dva vrkoče vlasů kol uší, pejzy, které nosí nakroucené v délce asi jedné dlaně. Dále není Židům dovoleno oblékati se v hedvábné látky nebo v látky živých barev, jaké nosí Arabové. Nosí jakési dlouhé bavlněné, bíle a černě kostkované pláště s dlouhými rukávy, zapjaté u krku a u zápěstí. Jen při svých slavnostech, zvláště při svatbách, smějí nositi obleky veselých barev a zdobiti své ženy zlatými a stříbrnými náhrdelníky a šperky; nesmějí se však objevovati takto oblečeni na veřejnosti, nýbrž musí zůstati ve svých domech v ghettu. Židé nesmějí jezditi na koních, nýbrž jen na soumarech; na těch však nesměji seděti obkročmo, nýbrž oběma nohama na jedné straně jako ženy. Když pak Žid, jedoucí na soumaru, potká cestou Araba na koni, musí rychle seskočit na zem a pokračovat v cestě pěšky, dokud Arab nepřejede.
Židé musejí též vykonávat všecky práce, které Arabové pokládají za potupné, jako čistiti stoky a odstraňovat s cest a silnic zdechlá zvířata. Tak mi lidé vyprávěli, že jednou, když zdechl osel právě uprostřed Sany o velikonočních svátcích, kdy Židé vůbec nepracují, byla zdechlina ponechána celý týden na ulici a kazila vzduch, aniž jí někdo vůbec pohnul.
Židé musejí žiti ve své čtvrti, do které jsou povinni se uchylovat při západu slunce a z níž smějí vycházet teprve za ranního úsvitu, ale ve dne se mohou pohybovat volně po celém arabském městě, obstarávajíce si své věci. Téměř všechen obchod jest v jejich rukou, od drobného obchodu se starým šatstvem až do dovozu japonských výrobků z Adenu.
Zemi nesmějí opouštěti. Před několika lety se mnozí z nich chtěli přestěhovat do Palestiny, ale nedostali povolení k vystěhování. Jen několika židovským obchodníkům bývá výjimečně povolováno konati několik obchodních cest do Adenu, ale toto oprávnění platí vždy jen na patnáct dní. Po uplynutí této doby se musejí vrátit zpět do země pod pohrůžkou, že jim bude zabaven veškeren jejich majetek.
V uzavřeném obvodu královských paláců, v jednom z koutů tohoto náměstí stojí věz. Je to věž mohutná, postavená z kamene a bláta, kulatá, s malým domečkem nahoře; v dolní části zdiva jsou trhliny, takže by se člověk na první pohled domníval, že její stabilita není právě zabezpečena. Celkem je to stavba jako mnoho jiných v Saně a je těžko pochopiti ovzduší tajemství, jež ji obklopuje, a proč lidé, jdouce kolem, se téměř neodvažují pohlédnouti na její úzká, bíle orámovaná okénka.
V této věži je vězněn princ Ali, muž, o kterém se v sanských mafrezích tím častěji důvěrně šeptá, čím více se lidé střeží pronésti jeho jméno na místech veřejných. V sanských mafrezích se nadělá mnoho klepů. Přísné dodržování zákona koránu přivodilo v hlavním městě Jemenu zákaz biografů, radia, gramofonů, tance, hudby, kaváren, divadel a jakéhokoli druhu představení a veřejných schůzek, takže život v Saně by se podobal pohřbu, kdyby nebylo mafregů. Mafregy jsou přijímací salony Jemenitů; mafreg je nejkrásnější místnost v každém arabském domě. Je obyčejně velmi rozsáhlý, podlahu má pokrytou koberci, stěny obílené sádrou, má velmi četné malé výklenky a je v něm mnoho stolečků a na nich nejrozmanitější ozdobné předměty: staré cínové konvice na kávu, baňatá bavorská sklenice na pivo, přišlá sem bůhví odkud, prázdné láhve od syrupu i s barevnými nálepkami. Mafreg bývá v zadní části domu v přízemí a má velké skleněné dveře, otevřené do zahrady. Před mafregy bohatších domů bývá vodotrysk, jenž osvěžuje vzduch a vytváří veselejší prostředí k hovorům hostů, pohodlně sedících na veliké pohovce, plné polštářů, která zabírá celou stěnu proti zaskleným dveřím.
Hodina mafregu je odpoledne: na pobesedování se chodí ke třetí hodině a pokračuje se v něm téměř až do osmi hodin večer. Kouři se nargilé, zapálené uprostřed pokoje, a přítomní si podávají špičku dýmky jeden druhému od úst k ústům; především se však v sanských mafrezíčh holduje žvýkání katu.
Kat je rostlinka s natrpklými listy, s účinky lehce smysly dráždícími, která má v životě Jemenu mimořádně velikou důležitost. O jejím původu se vypráví legenda podobna legendě o objevení kávy, podle které arabský pastýř jednou zpozoroval, že jeho velbloudi, kteří předtím přežvykovali jisté bylinky, potom se blaženě rozložili na zemi a nedali se přiměti k tomu, aby vstali, ať je sebe více šlehal, poněvadž necítili žádnou bolest. Ve skutečnosti kat pochází z Hararu, kde ho domorodci hojně užívají a dostal se do Jemenu v době habešské nadvlády. V každém případě tu jde o událost starou mnoho století, během kterých zevšeobecnělo užívání katu mezi Jemenity.
Kat se žvýká v sanských mafrezích denně. Pán domu nabídne pozvaným svazky svěžích listů a hosté si z nich vybírají nejútlejší lupínky, dávají si je do úst, kde z nich tvoří veliké knedlíky, až se jim tváře nadýmají. Tak se žvýká stále po několik hodin, občas se přitom pije dlouhý doušek vody, takže nakonec plivátka, stojící u nohou pohovky, bývají naplněna nazelenalými slinami.
Jaký účinek má kat? Okusil jsem ho několikráte a musím doznati, že jsem nepozoroval naprosto nic. Kat je velmi jemný omamný prostředek, a abychom mohli pocítit jeho účinky, bylo by nutno si naň dříve zvyknout. V užívám katu má jistě svůj původ netečnost Jemenitů a snad částečně i ta skutečnost, že tato země jediná na světě zůstala do dnešní doby takovou, jakou byla před tisíci lety.
Mezi jiným kat asi zeslabuje mužnou schopnost. Pohlavní pud Jemenitů se probouzí velmi záhy, jako u všech Arabů, a je velmi silný, avšak u těch, kteří přespříliš holdují užívání katu, po třicátém roce se značně zeslabuje. Imam, který v sedmdesáti letech ještě se svými čtrnáctiletými ženuškami plodí děti, neužívá katu kromě několika lístků, kterých někdy okusí, když prodlévá ve společnosti ministrů ve své pracovně.
Při žvýkání katu se v sanských mafrezích za blaženého odpoledního odpočinku velmi mnoho klevetí. Mluví se tam o cizinci, který posledně s imamovým dovolením přijel do Jemenu, a o záhadných pohnutkách jeho návštěvy. "Je pravda, že dříve než přijel do Jemenu, přistal v Adenu, kde měl dlouhé rozhovory s plukovníkem Lakem, šéfem politického úřadu britské kolonie?"
V zemi, kde není novin, kromě úředního věstníku, vycházejícího vždy za dva nebo za tři měsíce, každá událost dává podnět k nekonečným řečem.
"Ali el-Vasir," řekne někdo, kdo dosud neotevřel úst kromě toho, když si je plnil lupeny, "Ali el-Vasir, emir z Taizu, který při návratu z pouti do Mekky našel své místo obsazeno dědičným princem Achmedem, bude se muset podle imamova rozhodnutí zdržovat ve svém rodném domě v el-Terru."
Mluví se o rodině Vasirů, ze které v minulosti pocházeli četní imamové, a o které se soudí, že by z ní mohli vzejiti velmi vážni nápadníci trůnu. Potom se přejde na jiný předmět rozmluvy.
"Do Hodejdy připlul řecký parník a přivezl letadlo, které, jak se zdá, mělo býti darem Angličanů jemenské vládě, avšak imam nedovolil stroj vylodit."
V sanských mafrezích se mluví tak trochu o všem možném, ale konec konců rozhovor končívá vždy u Seif el-Islam — "Mečů islámu" — čili u čtrnácti imamových synů a u prince Aliho, uvězněného ve věži Megam, kterého imam právě v oněch dnech pověřil zkoumáním všech nabídek přicházejících z ciziny, což je velmi důležitý úkol, asi jako kdyby jej byl jmenoval ministrem.
Vězení prince Aliho je prazvláštní. Vzešlo z domácí hádky v královské rodině. Dva z nejmladších imamových synů, princové Ibrahim a Ismail, mladíci, kterým se již znechutilo nudit se v Saně pod přísným otcovým dozorem, utekli jednoho krásného dne z domova a odjeli si na hody k šejkovi kterési odlehlé provincie. Imam pro ně poslal Aliho, avšak Alimu, který je o několik roků starší než ti dva, pohostinství šejkovo se tak zalíbilo, že nejen nepřemlouval bratry k odchodu, ale dokonce se k chásce přidal. Bylo nutno poslat nejstaršího syna, rázného, nepřístupného a poněkud drsného prince Achmeda, který udělal dobrodružství rázný konec a po dobrém či po zlém přivedl všechny tři vzpouzející se mladíky zpět do Sany. Imam, krajně rozhořčen, dal všechny tři zavřít do pevnosti.
Avšak Ali je nejpříjemnější a nejinteligentnější ze všech králových synů. Imam mu toho již tolik odpustil; imam věděl například, že Ali byl v přátelském poměru s několika cizinci, kterým se dostalo povolení žiti v Saně, a že po několik večerů pil v jejich domě anglickou whisky a francouzský koňak. K očím imamovým se jednou dostala fotografie, která zobrazovala Aliho na motocyklu; imam často zaslechl řeči, které obviňovaly Aliho, že příliš mnoho nedbá zákona koránu, který velmi přísně odsuzuje cizoložství. Ale imam to vždy přehlížel, až z toho vznikly řeči, že je k tomuto mladíkovi příliš shovívavý k veliké žárlivosti ostatních "Mečů islámu".
Jak ho tedy mohl nyní nechati zavřeného v pevnosti pohromadě s obyčejnými provinilci? Imam jej dal propustit z pevnosti, ve které nechal Ibrahima a Ismaila, a dal jej uvěznit ve věži, která tím, že je v obvodu Megamu, má ještě tu výhodu, že ho lze v ní lépe střežit.
Vězení prince Aliho je opravdu zvláštní. Žije ve věži se svými ženami a dětmi, žije tak, jak by mohl žíti ve svém domě. Ostatně i vězení Ibrahima a Ismaila je poněkud zvláštní. Jejich žalář v pevnosti je zajisté tvrdší než vězení ve věži Megamu, ale právě v těch dnech, kdy jsem byl v Saně. Oba dva se po prvé oženili: svatba se konala velice slavnostně v paláci imama Jahji za přítomnosti celé královské rodiny a po svatbě se oba princové vrátili do vězení i se svými mladistvými manželkami.
Zvláštní je vězení, ve kterém jsou královi synové, je zvláštní i postaveni, v němž žije Ali, spí ve vězení, ale každého rána z něho vychází a ubírá se do práce do svého úřadu, který se důležitostí rovná úřadu ministra. Šeptá se, že je stále ještě srdci vladařovu z jeho synů nejbližší, ale v nejistotě se nikdo neodvažuje před imamem vysloviti jeho jméno, nikdo se neodvažuje veřejně chválit tohoto nejsympatičtějšího, nejinteligentnějšího a nejoblíbenějšího ze všech králových synů. Lidé, procházejíce náměstím, neodvažuji se za strachu, že by si zadali, ani pohlédnouti k úzkým, bíle vroubeným okénkům, která se ve výši otvírají na věži Megamu v Saně.
"Doktor S., syrský lékař, který jednou byl u imama, když onemocněl, tvrdí, že při proklepávání prsou Jeho Veličenstva zahlédl veliký klíč, který vladař měl pod košilí zavěšený na krku. Klíč od pokladu..."
Tuto pověst jsem zaslechl již vícekráte při klepech v mafrezích. Poklady imama Jahji, to je thema, které se velmi často opakuje v rozprávkách lidu, thema, o kterém nikdo nedovede říci nic přesného, ale všichni o něm tajuplně hovoří. Říká se, že imam je velmi bohatý, že své bohatství skrývá na tajných a nepřístupných místech, že i jeho předchůdci byli velmi bohatí a že po sobě zanechali nesmírné skryté poklady. Podle lidového vyprávění, když je imam blízek smrti, dává zavolati k svému lůžku svého pravděpodobného nástupce a odhaluje mu tajemství těchto pokladů. Takovým způsobem se každý nový imam hned stává majitelem báječných bohatství, která se hromadila po staletí a která rok od roku stále vzrůstají.
Je nesnadno zjistit, co je na těch řečech pravdy; z valné části jsou asi výtvorem lidské obrazotvornosti a jejich nepravděpodobnost se dá lehce odhalit, když se uváží, že podle zeidského zákona jemenský trůn není dědičný, nýbrž volitelný. Jemenský trůn je volitelný mezi saidy, kteří mají čtrnáct předepsaných osobních schopností, z nichž jednou v minulých dobách bývala schopnost dobýti si vlády mocí. Za těchto okolností nelze pochopiti, jak by umírající imam mohl budoucímu předati klíče od pokladu; mimo to, i kdyby tato možnost byla, jak je možno věřit, že by se Arab, krajně nedůvěřivý Arab, zbavoval tak velikého majetku, důvěřuje lékařskému nálezu, aniž počítal s tím, že dokud trvá život, je i naděje?
Mnohé z těchto řečí, jak jsem již řekl, jsou plodem lidové obrazotvornosti. Tak zpráva o klíči zavěšeném na krku pod košili je jistě nepravdivá, poněvadž je mi dobře známo, že žádný syrský lékař imama nikdy nenavštívil. Nepravdivé je asi všecko, co se šeptá o horách plných zlata. Je to stará záliba lidu této země, záliba v řečech o ukrytých pokladech, stará asi stejně jako legenda o nenalezitelném pokladu královny ze Sáby. Je ovšem jisté, že imam je bohat, a poněvadž v Jemenu nejsou banky nebo jiné možnosti uložení neb investováni, musí imam své bohatství někde ukrývati. Toto bohatství vzniklo tím, že není rozdílu mezi financemi státními a soukromým majetkem vladařovým. Vše, co Jemen má, je majetkem krále Jahji a on se sám osobně stará o jeho správu.
Hospodářské možnosti země nejsou veliké; daly by se značně zvětšiti, kdyby se hranice otevřely cizímu podnikání a kapitálu, ale to právě až dosud imam vždycky zmařil; ví totiž dobře, že není jiné cesty k záchraně nezávislosti a starobylé kultury jeho lidu. Za dnešních okolností Jemen, kde životní náklady jsou neuvěřitelně nízké, má tolik, kolik stačí, aby jemenské obyvatelstvo mohlo žiti tak, jak dosud stále žilo, a nikdo si nepřeje, aby se poměry změnily.
Hospodářský rozpočet Jemenu je skromný, ale aktivní. Vyváží se půl milionu kilogramů koží, pět milionů kilogramů kávy a několik tisíc pytlů durrhy; celkem činí vývoz asi pět milionů tolarů ročně; naproti tomu se dovážejí výrobky menší ceny, celkem asi za tři a půl milionu tolarů. Je to obchodní obrat velmi skromný, ale příznivý, a pokud trvá moudrá správa imama Jahji, není třeba se obávat nebezpečných překvapení.
Rozpočet tak nízký nesnese ovšem nákladu na skutečnou a opravdovou státní organisaci, nemůže si dovoliti rozhazování peněz na byrokracii, hodnostáře a na zástupy úřednictva. Takový rozpočet, jaký mají v Jemenu, potřebuje správu ták řečenou domácí, kde se počítá i se soldy. A to právě dělá imam, pramálo se staraje, že si tím stále více získává pověst lakomce. Jeho rukama prochází vše až po bezvýznamné účty, znějící na tři neb čtyři tolary, a vše se platí z jeho osobních fondů. Nemá jiných spolupracovníků než ministry, jichž pravomoc je krajně omezená, a několik tuctů písařů. Platy se pohybují mezi maximem dvou set tolarů měsíčně, které dostávají ministři, a minimem asi dvaceti tolarů pro písaře. Dále jsou výdaje na vojsko, ale i ty jsou upraveny s velikou šetrnosti. Askarové dostávají šest tolarů měsíčně a jsou povinni sloužiti celý život; chce-li někdo z nich opustiti vojenskou službu a vrátit se do občanského života, musí imamovi vrátit souhrn všech platů, které dostal od počátku své služební dráhy. Důstojníci mají plat o něco málo větší; jsou to většinou Turci, kteří po odchodu osmanských posádek se rozhodli raději zůstat v zemi.
Při této správní soustavě je přirozené, že imam má úspory a neustále rozmnožuje bohatství, ale mýlil by se, kdo by se domníval, že skrblí na lidu pro své osobní zájmy. Nedá dojiti k tomu, aby lidu chybělo něco, čeho vyžadují potřeby jeho tradičního života, ale zabraňuje nebezpečnému pronikání západnictví; jeho osobní majetek nakonec je majetkem celého národa, který sám jen rozumně spravuje v zájmu všech.
Kde jsou však ty skryté poklady? Podle řečí lidu každá hora je vycpána zlatem; podle řeči lidu v podzemí všech královských paláců prý se hromadí báječné bohatství. Nad městem Sanou se pne hora Negum. na jejímž vrcholku jsou trosky staré pevnosti, kterou vybudovali Turci, aby odtud ovládali město; nyní je přístup na Negum přísně zakázán a to stačí, aby se mezi lidem vyprávělo, že v útrobách hory Negum jsou pytle peněz; ve skutečnosti se staré pevnosti užívá jako arsenálu a jsou tam uskladněny zbraně a náboje, koupené v cizině.
Asi třicet kilometrů od hlavního města ve Vadi, ležícím v Siré krajině uprostřed skvělých vinic, je skála, na které královská rodina má od dávných dob starý zámek. Jeden z imamových předchůdců tam byl jednou v noci za záhadných okolností zavražděn; od té doby tam nikdo nebydlel a zdi se časem pomalu rozpadaly. V posledních letech imam dal celou stavbu opravit a rozšířit a nyní tam každoročně jezdí na venkovský pobyt v době vinobraní, aby tam prodělával kuru vinných hroznů. Ihned se rychle rozšířila pověst, že imam přemístil své poklady do podzemí skály ve Vadi, kam vedou tajné padací dveře, skryté pod koberci jeho ložnice.
Byl jsem také ve Vadi a vadijský zámek, velmi jemná věžička na vrcholu holé skály uprostřed zlatožlutých vinic, připadal mi jako svrchovaný zázrak v této pohádkové krajině. A skrytý poklad? Myšlenka, že by čarovný zámek spočíval na hoře naplněné zlatem a drahokamy, opravdu se mi líbila; kdyby to byla pohádka, byla by krásná; pohádka důstojná vpravdě pohádkového zjevu, který se přede mnou vynořil, kdykoli jsem při východu z meruňkového sadu náhle spatřil imamův zámek, klenoucí se k čistému nebi. Jednoho dne jsem si všiml, že se potřebuji dát ostříhat; náhle však mi napadlo, že se to asi nedá provést. Na ulicích města všude jsem viděl vesměs lidi s dlouhým, nestřihaným vlasem i vousem. Ne že by na Jemenitech bylo vidět nedbalost o jejich vlasy a vousy; naopak, někteří je dokonce měli červeně nabarveny hennou, jiní temně-modře indigovým práškem, mnozí měli řasy očních víček namalovány fialově, ale zdálo se mi, že do těchto hřiv nikdy nevjely nůžky; zdálo se mi, že je nemožno, aby se v celém městě mohl udržet jediný holič. Avšak holiči tam byli a Hasam se nabídl, že mi jednoho přivede do domu.
Hasam byl mladík, který studoval v Itálii. V Saně bylo asi dvacet jemenských jinochů, kteří studovali v Itálii jako hosté naší vlády. Byli v Římě, v Neapoli a strávili několik měsíců v Portoferraiu, aby se naučili, jazyku a získali rozmanité poznatky z lékařství, z matematiky a jiných oborů. Po návratu do vlasti jeden dělal listonoše, druhý byl na radiové stanici, někteří pracovali v továrně na střelivo a většinou byli zaměstnáni jako ošetřovatelé u italských lékařů v nemocnici. Hasam. který byl z nich nejbystřejší a mluvil dosti dobře italsky, často mě doprovázel po městě a dělal mi tlumočníka.
Holič tedy přišel doprovázen Hasamem a stříhání začalo. Holič však velmi rád povídal a ihned se dal do hovoru, pramálo se zajímaje o to, zdali mu rozumím. Musel jsem tedy zavolat zpět Hasama, který se již chystal k odchodu, a požádat ho, aby zůstal v pokoji a překládal, co holič vypravoval.
Ten mluvil o jemenských holičích a stěžoval si trpce na jejich ubohé postavení, ježto patří k jedné z nejnižších kast v zemi.
"Kasty?" ptal jsem se Hasama. "O jakých kastách se mluví?" Věděl jsem, že mezi jemenským obyvatelstvem existují tři veliké rozdíly: na jedné straně saidové čili osoby privilegované, šlechtici, na druhé straně Židé, čili osoby nižší, všemi opovrhované, donucené žíti na okraji společenského zřízení a mezi těmito dvěma krajními skupinami veliké množství Arabů. Nikdy jsem však nic neslyšel o kastách, týkalo se to tedy té okolnosti, že není saidem, když si stěžoval na nízké postavení své kasty?
Ne, to holič nemyslil. Mimo výsady saidů a omezení, jimž podléhají Židé, jemenské obyvatelstvo je skutečně rozděleno v kasty. Tak vyšly najevo netušené rozdíly mezi těmi, kdo provozují jedno zaměstnání, a těmi, kdo provozují jiné. Vyšla najevo věc nedosti jasná a při vyprávění o ní bylo leccos zamlčováno, leccos si odporovalo a mnoho bylo nejasného. Věc příliš záhadná, kterou vyprávění místo objasnění ještě více mátlo.
Nakonec jsem se přesvědčil, že holič neměl vůbec jistoty o zprávách, které mi dával, ale nejzajímavější je, že když jsem se později na tuto věc dotazoval jiných Jemenitů, všichni mi odpovídali neurčitě, nepřesné a jejich odpovědi si často navzájem odporovaly. Určitě se mi podařilo zjistit pouze toto: V Jemenu je provozování různých řemesel řízeno skutečným a opravdovým korporativním zřízením, jež svým rázem se podobá našim středověkým cechům. Řemesla jsou dědičná a jejich tajemství přecházejí s otců na syny. Všichni, kdo příslušejí k určitému řemeslu, tvoří ještě více než ve středověkém cechu skutečnou a opravdovou kastu natolik, že není přípustné ani manželství mezi dětmi těch, kdo jsou různého povolání. Tak se na příklad řezník nesmí oženiti s dcerou krejčího.
Velmi zajímavé je odstupňování kast v poměru k řemeslům, která představují. Je těžko postihnout, podle jakých měřítek se toto odstupňování děje, poněvadž však mezi nejnižšími kastami je kasta řezníků a holičů, kdežto umělečtí řemeslníci patří ke kastám vyšším, je nasnadě domněnka, že se odstupňování děje podle úsudku o tvůrčí činnosti konané práce.
Pro úpravu poměrů jednotlivců v rámci kasty jakož i vzájemných vztahů mezi různými kastami, není žádných zákonů. Vše se řídí prastarými tradicemi, či spíše svědomím jednoho každého a jakýmsi názorem uzrálým v lidu v důsledku prastarého zvyku. Tím vzniká nejasnost v celé této otázce a nepřesnost informací, kterých se mi dostalo i od těch, jichž se věc týká.
Tento stav trvá od pradávna, již od dob před vznikem islámu v Arábii; zdá se dokonce, že možná pochází až z období sabejského a tvořil by tedy nejstarší formu sociální organisace práce, která se udržela po několik tisíciletí. Avšak, opakuji, jedná se o organisaci založenou na prvcích téměř nezvažitelných a skutečnost, že není podložena žádným zákonem, způsobuje, že její pravidla při provádění neustále kolísají. Nicméně stížnosti mého holiče a jiných dělníků, s nimiž jsem později o věci mluvil, nespokojených, že náležejí k nižším kastám, ukazují, že kastovní různost je zde skutečností.
Tento žehravý a povídavý holič byl dosti zajímavý typ a udržoval jsem s ním styky, i když jsem již nepotřeboval jeho odborných výkonů. Až jednou náhoda mi odňala důvěru v jeho tlachy: sdělil mi, že se mu podařilo nashromáždit četné staré rukopisy, z nichž některé, jak prý se zdá mají velikou cenu. Tvrdil, že kdysi prodal několik z těchto svazků jakémusi německému profesorovi, který asi před deseti lety navštívil Jemen, a že prý se později dověděl, že tyto svazky, velmi vzácné a snad jediné na světě, dostaly se do jedné proslulé německé knihovny.
Podle jeho tvrzení byly mezi knihami, které měl, některé dokonce ještě cennější, než ty, které koupil onen profesor; a vskutku mi ukazoval několik arabských rukopisů, které zdánlivě vypadaly jako skutečně velmi staré. Jejich vzhled naprosto nebyl vábný, byly pomačkané, ohlodané od myší a červů, se shnilou vazbou, prosáklé špínou, z níž šel hnusný zápach; podle holičova tvrzení obsahovaly vyprávění o tajemných příhodách ztracených v temnu času, o nichž dnes již nikdo nemá zpráv. Celá historie tisíciletého trvání Jemenu, neznámá i samým Jemenitům, byla prý obsažena na těchto stránkách.
Ačkoli jsem dalek vší vášně sbírat knihy, přece by se bylo výmluvnému holiči již málem podařilo mě přemluviti k tomu, abych knihy koupil; když jsem však v jedné z nich listoval, vyběhl náhle z vazby maličký štírek a začal se vztyčeným ocáskem pobíhat po titulním listě. Svízele, před kterými jsem se v této zvláštní zemi musil míti na pozoru, byly již tak velké, že se mi naprosto nechtělo zvětšovat je tím, že bych svá zavazadla plnil věcmi, ze kterých vylézala, jak zde bylo možno vidět, jedovatá zvířátka.
A neměl jsem čeho litovat, poněvadž o několik dní později jsem našel v jednom vetešnictví v ghettu tytéž vzácné svazky a židovský obchodník mi je nabízel za cenu desetkráte nižší, než jakou na mně žádal můj známý holič.
Sandro Volta
Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen
ČTVRTÁ KAPITOLA
Zákaz skvostů a hedvábných šatů. - Židé v Jemenu. Jednoho dne mě můj židovský sluha Jahja pozval do svého domu na víno. V Jemenu se velmi přísně zachovává zákon koránu zapovídající pití vína. Dokonce i těm několika málo cizincům, kteří nejsou moslimského náboženství a jimž bylo dovoleno žiti v zemi, jest zakázáno dávati si posílati alkoholické nápoje z ciziny, vyjma řídké případy, že imam udělí povolení k dovozu několika beden lahví k užívání přísně osobnímu a pod vyhrůžkou okamžitého vypovězení, kdyby vyšlo najevo, že některý Arab požil dovezených nápojů. Pouze Židům je dovoleno vyráběti víno z hroznů doma vypěstovaných a píti je ve vlastních domech, ale běda, kdyby je dali okusiti některému moslimovi. Běda jim, kdyby byli přistiženi s lahví vína mimo zdi ghetta.Sedm tisíc Židů v Saně tvoří zvláštní obec, naprosto oddělenou od světa moslimského; bydlí v postranní čtvrti, ohrazené zdí, a jsou podrobeni velmi přísným zákonům.
Předně jsou Židé povinni míti hlavu úplně, oholenu, pokrývali si ji černou čapkou, podobnou čapce některých našich starých kostelníků, a nechávat si růsti dva vrkoče vlasů kol uší, pejzy, které nosí nakroucené v délce asi jedné dlaně. Dále není Židům dovoleno oblékati se v hedvábné látky nebo v látky živých barev, jaké nosí Arabové. Nosí jakési dlouhé bavlněné, bíle a černě kostkované pláště s dlouhými rukávy, zapjaté u krku a u zápěstí. Jen při svých slavnostech, zvláště při svatbách, smějí nositi obleky veselých barev a zdobiti své ženy zlatými a stříbrnými náhrdelníky a šperky; nesmějí se však objevovati takto oblečeni na veřejnosti, nýbrž musí zůstati ve svých domech v ghettu. Židé nesmějí jezditi na koních, nýbrž jen na soumarech; na těch však nesměji seděti obkročmo, nýbrž oběma nohama na jedné straně jako ženy. Když pak Žid, jedoucí na soumaru, potká cestou Araba na koni, musí rychle seskočit na zem a pokračovat v cestě pěšky, dokud Arab nepřejede.
Židé musejí též vykonávat všecky práce, které Arabové pokládají za potupné, jako čistiti stoky a odstraňovat s cest a silnic zdechlá zvířata. Tak mi lidé vyprávěli, že jednou, když zdechl osel právě uprostřed Sany o velikonočních svátcích, kdy Židé vůbec nepracují, byla zdechlina ponechána celý týden na ulici a kazila vzduch, aniž jí někdo vůbec pohnul.
Židé musejí žiti ve své čtvrti, do které jsou povinni se uchylovat při západu slunce a z níž smějí vycházet teprve za ranního úsvitu, ale ve dne se mohou pohybovat volně po celém arabském městě, obstarávajíce si své věci. Téměř všechen obchod jest v jejich rukou, od drobného obchodu se starým šatstvem až do dovozu japonských výrobků z Adenu.
Zemi nesmějí opouštěti. Před několika lety se mnozí z nich chtěli přestěhovat do Palestiny, ale nedostali povolení k vystěhování. Jen několika židovským obchodníkům bývá výjimečně povolováno konati několik obchodních cest do Adenu, ale toto oprávnění platí vždy jen na patnáct dní. Po uplynutí této doby se musejí vrátit zpět do země pod pohrůžkou, že jim bude zabaven veškeren jejich majetek.
PÁTÁ KAPITOLA
Vězení prince Aliho - V sanských mafrezích se mnoho klevetí. - Kat, bylinka, která po století balzamovala život země. - Skrytý poklad. - Záhadné kasty jemenského obyvatelstva. - Holič, štír a několik starých knih. Když projdeme Saladinovými hradbami, octneme se na poměrně rozsáhlém náměstí, v jehož středu je studna, kolem níž jest stále spousta lidí, přicházejících s hliněnými nádobami pro vodu. Po levé straně se vypíná veliká mešita, kterou imam dal postaviti po osvobozeni hlavního města od Turků; vedle ní je Megam čili královský palác krále Jahji.V uzavřeném obvodu královských paláců, v jednom z koutů tohoto náměstí stojí věz. Je to věž mohutná, postavená z kamene a bláta, kulatá, s malým domečkem nahoře; v dolní části zdiva jsou trhliny, takže by se člověk na první pohled domníval, že její stabilita není právě zabezpečena. Celkem je to stavba jako mnoho jiných v Saně a je těžko pochopiti ovzduší tajemství, jež ji obklopuje, a proč lidé, jdouce kolem, se téměř neodvažují pohlédnouti na její úzká, bíle orámovaná okénka.
V této věži je vězněn princ Ali, muž, o kterém se v sanských mafrezích tím častěji důvěrně šeptá, čím více se lidé střeží pronésti jeho jméno na místech veřejných. V sanských mafrezích se nadělá mnoho klepů. Přísné dodržování zákona koránu přivodilo v hlavním městě Jemenu zákaz biografů, radia, gramofonů, tance, hudby, kaváren, divadel a jakéhokoli druhu představení a veřejných schůzek, takže život v Saně by se podobal pohřbu, kdyby nebylo mafregů. Mafregy jsou přijímací salony Jemenitů; mafreg je nejkrásnější místnost v každém arabském domě. Je obyčejně velmi rozsáhlý, podlahu má pokrytou koberci, stěny obílené sádrou, má velmi četné malé výklenky a je v něm mnoho stolečků a na nich nejrozmanitější ozdobné předměty: staré cínové konvice na kávu, baňatá bavorská sklenice na pivo, přišlá sem bůhví odkud, prázdné láhve od syrupu i s barevnými nálepkami. Mafreg bývá v zadní části domu v přízemí a má velké skleněné dveře, otevřené do zahrady. Před mafregy bohatších domů bývá vodotrysk, jenž osvěžuje vzduch a vytváří veselejší prostředí k hovorům hostů, pohodlně sedících na veliké pohovce, plné polštářů, která zabírá celou stěnu proti zaskleným dveřím.
Hodina mafregu je odpoledne: na pobesedování se chodí ke třetí hodině a pokračuje se v něm téměř až do osmi hodin večer. Kouři se nargilé, zapálené uprostřed pokoje, a přítomní si podávají špičku dýmky jeden druhému od úst k ústům; především se však v sanských mafrezíčh holduje žvýkání katu.
Kat je rostlinka s natrpklými listy, s účinky lehce smysly dráždícími, která má v životě Jemenu mimořádně velikou důležitost. O jejím původu se vypráví legenda podobna legendě o objevení kávy, podle které arabský pastýř jednou zpozoroval, že jeho velbloudi, kteří předtím přežvykovali jisté bylinky, potom se blaženě rozložili na zemi a nedali se přiměti k tomu, aby vstali, ať je sebe více šlehal, poněvadž necítili žádnou bolest. Ve skutečnosti kat pochází z Hararu, kde ho domorodci hojně užívají a dostal se do Jemenu v době habešské nadvlády. V každém případě tu jde o událost starou mnoho století, během kterých zevšeobecnělo užívání katu mezi Jemenity.
Kat se žvýká v sanských mafrezích denně. Pán domu nabídne pozvaným svazky svěžích listů a hosté si z nich vybírají nejútlejší lupínky, dávají si je do úst, kde z nich tvoří veliké knedlíky, až se jim tváře nadýmají. Tak se žvýká stále po několik hodin, občas se přitom pije dlouhý doušek vody, takže nakonec plivátka, stojící u nohou pohovky, bývají naplněna nazelenalými slinami.
Jaký účinek má kat? Okusil jsem ho několikráte a musím doznati, že jsem nepozoroval naprosto nic. Kat je velmi jemný omamný prostředek, a abychom mohli pocítit jeho účinky, bylo by nutno si naň dříve zvyknout. V užívám katu má jistě svůj původ netečnost Jemenitů a snad částečně i ta skutečnost, že tato země jediná na světě zůstala do dnešní doby takovou, jakou byla před tisíci lety.
Mezi jiným kat asi zeslabuje mužnou schopnost. Pohlavní pud Jemenitů se probouzí velmi záhy, jako u všech Arabů, a je velmi silný, avšak u těch, kteří přespříliš holdují užívání katu, po třicátém roce se značně zeslabuje. Imam, který v sedmdesáti letech ještě se svými čtrnáctiletými ženuškami plodí děti, neužívá katu kromě několika lístků, kterých někdy okusí, když prodlévá ve společnosti ministrů ve své pracovně.
Při žvýkání katu se v sanských mafrezích za blaženého odpoledního odpočinku velmi mnoho klevetí. Mluví se tam o cizinci, který posledně s imamovým dovolením přijel do Jemenu, a o záhadných pohnutkách jeho návštěvy. "Je pravda, že dříve než přijel do Jemenu, přistal v Adenu, kde měl dlouhé rozhovory s plukovníkem Lakem, šéfem politického úřadu britské kolonie?"
V zemi, kde není novin, kromě úředního věstníku, vycházejícího vždy za dva nebo za tři měsíce, každá událost dává podnět k nekonečným řečem.
"Ali el-Vasir," řekne někdo, kdo dosud neotevřel úst kromě toho, když si je plnil lupeny, "Ali el-Vasir, emir z Taizu, který při návratu z pouti do Mekky našel své místo obsazeno dědičným princem Achmedem, bude se muset podle imamova rozhodnutí zdržovat ve svém rodném domě v el-Terru."
Mluví se o rodině Vasirů, ze které v minulosti pocházeli četní imamové, a o které se soudí, že by z ní mohli vzejiti velmi vážni nápadníci trůnu. Potom se přejde na jiný předmět rozmluvy.
"Do Hodejdy připlul řecký parník a přivezl letadlo, které, jak se zdá, mělo býti darem Angličanů jemenské vládě, avšak imam nedovolil stroj vylodit."
V sanských mafrezích se mluví tak trochu o všem možném, ale konec konců rozhovor končívá vždy u Seif el-Islam — "Mečů islámu" — čili u čtrnácti imamových synů a u prince Aliho, uvězněného ve věži Megam, kterého imam právě v oněch dnech pověřil zkoumáním všech nabídek přicházejících z ciziny, což je velmi důležitý úkol, asi jako kdyby jej byl jmenoval ministrem.
Vězení prince Aliho je prazvláštní. Vzešlo z domácí hádky v královské rodině. Dva z nejmladších imamových synů, princové Ibrahim a Ismail, mladíci, kterým se již znechutilo nudit se v Saně pod přísným otcovým dozorem, utekli jednoho krásného dne z domova a odjeli si na hody k šejkovi kterési odlehlé provincie. Imam pro ně poslal Aliho, avšak Alimu, který je o několik roků starší než ti dva, pohostinství šejkovo se tak zalíbilo, že nejen nepřemlouval bratry k odchodu, ale dokonce se k chásce přidal. Bylo nutno poslat nejstaršího syna, rázného, nepřístupného a poněkud drsného prince Achmeda, který udělal dobrodružství rázný konec a po dobrém či po zlém přivedl všechny tři vzpouzející se mladíky zpět do Sany. Imam, krajně rozhořčen, dal všechny tři zavřít do pevnosti.
Avšak Ali je nejpříjemnější a nejinteligentnější ze všech králových synů. Imam mu toho již tolik odpustil; imam věděl například, že Ali byl v přátelském poměru s několika cizinci, kterým se dostalo povolení žiti v Saně, a že po několik večerů pil v jejich domě anglickou whisky a francouzský koňak. K očím imamovým se jednou dostala fotografie, která zobrazovala Aliho na motocyklu; imam často zaslechl řeči, které obviňovaly Aliho, že příliš mnoho nedbá zákona koránu, který velmi přísně odsuzuje cizoložství. Ale imam to vždy přehlížel, až z toho vznikly řeči, že je k tomuto mladíkovi příliš shovívavý k veliké žárlivosti ostatních "Mečů islámu".
Jak ho tedy mohl nyní nechati zavřeného v pevnosti pohromadě s obyčejnými provinilci? Imam jej dal propustit z pevnosti, ve které nechal Ibrahima a Ismaila, a dal jej uvěznit ve věži, která tím, že je v obvodu Megamu, má ještě tu výhodu, že ho lze v ní lépe střežit.
Vězení prince Aliho je opravdu zvláštní. Žije ve věži se svými ženami a dětmi, žije tak, jak by mohl žíti ve svém domě. Ostatně i vězení Ibrahima a Ismaila je poněkud zvláštní. Jejich žalář v pevnosti je zajisté tvrdší než vězení ve věži Megamu, ale právě v těch dnech, kdy jsem byl v Saně. Oba dva se po prvé oženili: svatba se konala velice slavnostně v paláci imama Jahji za přítomnosti celé královské rodiny a po svatbě se oba princové vrátili do vězení i se svými mladistvými manželkami.
Zvláštní je vězení, ve kterém jsou královi synové, je zvláštní i postaveni, v němž žije Ali, spí ve vězení, ale každého rána z něho vychází a ubírá se do práce do svého úřadu, který se důležitostí rovná úřadu ministra. Šeptá se, že je stále ještě srdci vladařovu z jeho synů nejbližší, ale v nejistotě se nikdo neodvažuje před imamem vysloviti jeho jméno, nikdo se neodvažuje veřejně chválit tohoto nejsympatičtějšího, nejinteligentnějšího a nejoblíbenějšího ze všech králových synů. Lidé, procházejíce náměstím, neodvažuji se za strachu, že by si zadali, ani pohlédnouti k úzkým, bíle vroubeným okénkům, která se ve výši otvírají na věži Megamu v Saně.
"Doktor S., syrský lékař, který jednou byl u imama, když onemocněl, tvrdí, že při proklepávání prsou Jeho Veličenstva zahlédl veliký klíč, který vladař měl pod košilí zavěšený na krku. Klíč od pokladu..."
Tuto pověst jsem zaslechl již vícekráte při klepech v mafrezích. Poklady imama Jahji, to je thema, které se velmi často opakuje v rozprávkách lidu, thema, o kterém nikdo nedovede říci nic přesného, ale všichni o něm tajuplně hovoří. Říká se, že imam je velmi bohatý, že své bohatství skrývá na tajných a nepřístupných místech, že i jeho předchůdci byli velmi bohatí a že po sobě zanechali nesmírné skryté poklady. Podle lidového vyprávění, když je imam blízek smrti, dává zavolati k svému lůžku svého pravděpodobného nástupce a odhaluje mu tajemství těchto pokladů. Takovým způsobem se každý nový imam hned stává majitelem báječných bohatství, která se hromadila po staletí a která rok od roku stále vzrůstají.
Je nesnadno zjistit, co je na těch řečech pravdy; z valné části jsou asi výtvorem lidské obrazotvornosti a jejich nepravděpodobnost se dá lehce odhalit, když se uváží, že podle zeidského zákona jemenský trůn není dědičný, nýbrž volitelný. Jemenský trůn je volitelný mezi saidy, kteří mají čtrnáct předepsaných osobních schopností, z nichž jednou v minulých dobách bývala schopnost dobýti si vlády mocí. Za těchto okolností nelze pochopiti, jak by umírající imam mohl budoucímu předati klíče od pokladu; mimo to, i kdyby tato možnost byla, jak je možno věřit, že by se Arab, krajně nedůvěřivý Arab, zbavoval tak velikého majetku, důvěřuje lékařskému nálezu, aniž počítal s tím, že dokud trvá život, je i naděje?
Mnohé z těchto řečí, jak jsem již řekl, jsou plodem lidové obrazotvornosti. Tak zpráva o klíči zavěšeném na krku pod košili je jistě nepravdivá, poněvadž je mi dobře známo, že žádný syrský lékař imama nikdy nenavštívil. Nepravdivé je asi všecko, co se šeptá o horách plných zlata. Je to stará záliba lidu této země, záliba v řečech o ukrytých pokladech, stará asi stejně jako legenda o nenalezitelném pokladu královny ze Sáby. Je ovšem jisté, že imam je bohat, a poněvadž v Jemenu nejsou banky nebo jiné možnosti uložení neb investováni, musí imam své bohatství někde ukrývati. Toto bohatství vzniklo tím, že není rozdílu mezi financemi státními a soukromým majetkem vladařovým. Vše, co Jemen má, je majetkem krále Jahji a on se sám osobně stará o jeho správu.
Hospodářské možnosti země nejsou veliké; daly by se značně zvětšiti, kdyby se hranice otevřely cizímu podnikání a kapitálu, ale to právě až dosud imam vždycky zmařil; ví totiž dobře, že není jiné cesty k záchraně nezávislosti a starobylé kultury jeho lidu. Za dnešních okolností Jemen, kde životní náklady jsou neuvěřitelně nízké, má tolik, kolik stačí, aby jemenské obyvatelstvo mohlo žiti tak, jak dosud stále žilo, a nikdo si nepřeje, aby se poměry změnily.
Hospodářský rozpočet Jemenu je skromný, ale aktivní. Vyváží se půl milionu kilogramů koží, pět milionů kilogramů kávy a několik tisíc pytlů durrhy; celkem činí vývoz asi pět milionů tolarů ročně; naproti tomu se dovážejí výrobky menší ceny, celkem asi za tři a půl milionu tolarů. Je to obchodní obrat velmi skromný, ale příznivý, a pokud trvá moudrá správa imama Jahji, není třeba se obávat nebezpečných překvapení.
Rozpočet tak nízký nesnese ovšem nákladu na skutečnou a opravdovou státní organisaci, nemůže si dovoliti rozhazování peněz na byrokracii, hodnostáře a na zástupy úřednictva. Takový rozpočet, jaký mají v Jemenu, potřebuje správu ták řečenou domácí, kde se počítá i se soldy. A to právě dělá imam, pramálo se staraje, že si tím stále více získává pověst lakomce. Jeho rukama prochází vše až po bezvýznamné účty, znějící na tři neb čtyři tolary, a vše se platí z jeho osobních fondů. Nemá jiných spolupracovníků než ministry, jichž pravomoc je krajně omezená, a několik tuctů písařů. Platy se pohybují mezi maximem dvou set tolarů měsíčně, které dostávají ministři, a minimem asi dvaceti tolarů pro písaře. Dále jsou výdaje na vojsko, ale i ty jsou upraveny s velikou šetrnosti. Askarové dostávají šest tolarů měsíčně a jsou povinni sloužiti celý život; chce-li někdo z nich opustiti vojenskou službu a vrátit se do občanského života, musí imamovi vrátit souhrn všech platů, které dostal od počátku své služební dráhy. Důstojníci mají plat o něco málo větší; jsou to většinou Turci, kteří po odchodu osmanských posádek se rozhodli raději zůstat v zemi.
Při této správní soustavě je přirozené, že imam má úspory a neustále rozmnožuje bohatství, ale mýlil by se, kdo by se domníval, že skrblí na lidu pro své osobní zájmy. Nedá dojiti k tomu, aby lidu chybělo něco, čeho vyžadují potřeby jeho tradičního života, ale zabraňuje nebezpečnému pronikání západnictví; jeho osobní majetek nakonec je majetkem celého národa, který sám jen rozumně spravuje v zájmu všech.
Kde jsou však ty skryté poklady? Podle řečí lidu každá hora je vycpána zlatem; podle řeči lidu v podzemí všech královských paláců prý se hromadí báječné bohatství. Nad městem Sanou se pne hora Negum. na jejímž vrcholku jsou trosky staré pevnosti, kterou vybudovali Turci, aby odtud ovládali město; nyní je přístup na Negum přísně zakázán a to stačí, aby se mezi lidem vyprávělo, že v útrobách hory Negum jsou pytle peněz; ve skutečnosti se staré pevnosti užívá jako arsenálu a jsou tam uskladněny zbraně a náboje, koupené v cizině.
Asi třicet kilometrů od hlavního města ve Vadi, ležícím v Siré krajině uprostřed skvělých vinic, je skála, na které královská rodina má od dávných dob starý zámek. Jeden z imamových předchůdců tam byl jednou v noci za záhadných okolností zavražděn; od té doby tam nikdo nebydlel a zdi se časem pomalu rozpadaly. V posledních letech imam dal celou stavbu opravit a rozšířit a nyní tam každoročně jezdí na venkovský pobyt v době vinobraní, aby tam prodělával kuru vinných hroznů. Ihned se rychle rozšířila pověst, že imam přemístil své poklady do podzemí skály ve Vadi, kam vedou tajné padací dveře, skryté pod koberci jeho ložnice.
Byl jsem také ve Vadi a vadijský zámek, velmi jemná věžička na vrcholu holé skály uprostřed zlatožlutých vinic, připadal mi jako svrchovaný zázrak v této pohádkové krajině. A skrytý poklad? Myšlenka, že by čarovný zámek spočíval na hoře naplněné zlatem a drahokamy, opravdu se mi líbila; kdyby to byla pohádka, byla by krásná; pohádka důstojná vpravdě pohádkového zjevu, který se přede mnou vynořil, kdykoli jsem při východu z meruňkového sadu náhle spatřil imamův zámek, klenoucí se k čistému nebi. Jednoho dne jsem si všiml, že se potřebuji dát ostříhat; náhle však mi napadlo, že se to asi nedá provést. Na ulicích města všude jsem viděl vesměs lidi s dlouhým, nestřihaným vlasem i vousem. Ne že by na Jemenitech bylo vidět nedbalost o jejich vlasy a vousy; naopak, někteří je dokonce měli červeně nabarveny hennou, jiní temně-modře indigovým práškem, mnozí měli řasy očních víček namalovány fialově, ale zdálo se mi, že do těchto hřiv nikdy nevjely nůžky; zdálo se mi, že je nemožno, aby se v celém městě mohl udržet jediný holič. Avšak holiči tam byli a Hasam se nabídl, že mi jednoho přivede do domu.
Hasam byl mladík, který studoval v Itálii. V Saně bylo asi dvacet jemenských jinochů, kteří studovali v Itálii jako hosté naší vlády. Byli v Římě, v Neapoli a strávili několik měsíců v Portoferraiu, aby se naučili, jazyku a získali rozmanité poznatky z lékařství, z matematiky a jiných oborů. Po návratu do vlasti jeden dělal listonoše, druhý byl na radiové stanici, někteří pracovali v továrně na střelivo a většinou byli zaměstnáni jako ošetřovatelé u italských lékařů v nemocnici. Hasam. který byl z nich nejbystřejší a mluvil dosti dobře italsky, často mě doprovázel po městě a dělal mi tlumočníka.
Holič tedy přišel doprovázen Hasamem a stříhání začalo. Holič však velmi rád povídal a ihned se dal do hovoru, pramálo se zajímaje o to, zdali mu rozumím. Musel jsem tedy zavolat zpět Hasama, který se již chystal k odchodu, a požádat ho, aby zůstal v pokoji a překládal, co holič vypravoval.
Ten mluvil o jemenských holičích a stěžoval si trpce na jejich ubohé postavení, ježto patří k jedné z nejnižších kast v zemi.
"Kasty?" ptal jsem se Hasama. "O jakých kastách se mluví?" Věděl jsem, že mezi jemenským obyvatelstvem existují tři veliké rozdíly: na jedné straně saidové čili osoby privilegované, šlechtici, na druhé straně Židé, čili osoby nižší, všemi opovrhované, donucené žíti na okraji společenského zřízení a mezi těmito dvěma krajními skupinami veliké množství Arabů. Nikdy jsem však nic neslyšel o kastách, týkalo se to tedy té okolnosti, že není saidem, když si stěžoval na nízké postavení své kasty?
Ne, to holič nemyslil. Mimo výsady saidů a omezení, jimž podléhají Židé, jemenské obyvatelstvo je skutečně rozděleno v kasty. Tak vyšly najevo netušené rozdíly mezi těmi, kdo provozují jedno zaměstnání, a těmi, kdo provozují jiné. Vyšla najevo věc nedosti jasná a při vyprávění o ní bylo leccos zamlčováno, leccos si odporovalo a mnoho bylo nejasného. Věc příliš záhadná, kterou vyprávění místo objasnění ještě více mátlo.
Nakonec jsem se přesvědčil, že holič neměl vůbec jistoty o zprávách, které mi dával, ale nejzajímavější je, že když jsem se později na tuto věc dotazoval jiných Jemenitů, všichni mi odpovídali neurčitě, nepřesné a jejich odpovědi si často navzájem odporovaly. Určitě se mi podařilo zjistit pouze toto: V Jemenu je provozování různých řemesel řízeno skutečným a opravdovým korporativním zřízením, jež svým rázem se podobá našim středověkým cechům. Řemesla jsou dědičná a jejich tajemství přecházejí s otců na syny. Všichni, kdo příslušejí k určitému řemeslu, tvoří ještě více než ve středověkém cechu skutečnou a opravdovou kastu natolik, že není přípustné ani manželství mezi dětmi těch, kdo jsou různého povolání. Tak se na příklad řezník nesmí oženiti s dcerou krejčího.
Velmi zajímavé je odstupňování kast v poměru k řemeslům, která představují. Je těžko postihnout, podle jakých měřítek se toto odstupňování děje, poněvadž však mezi nejnižšími kastami je kasta řezníků a holičů, kdežto umělečtí řemeslníci patří ke kastám vyšším, je nasnadě domněnka, že se odstupňování děje podle úsudku o tvůrčí činnosti konané práce.
Pro úpravu poměrů jednotlivců v rámci kasty jakož i vzájemných vztahů mezi různými kastami, není žádných zákonů. Vše se řídí prastarými tradicemi, či spíše svědomím jednoho každého a jakýmsi názorem uzrálým v lidu v důsledku prastarého zvyku. Tím vzniká nejasnost v celé této otázce a nepřesnost informací, kterých se mi dostalo i od těch, jichž se věc týká.
Tento stav trvá od pradávna, již od dob před vznikem islámu v Arábii; zdá se dokonce, že možná pochází až z období sabejského a tvořil by tedy nejstarší formu sociální organisace práce, která se udržela po několik tisíciletí. Avšak, opakuji, jedná se o organisaci založenou na prvcích téměř nezvažitelných a skutečnost, že není podložena žádným zákonem, způsobuje, že její pravidla při provádění neustále kolísají. Nicméně stížnosti mého holiče a jiných dělníků, s nimiž jsem později o věci mluvil, nespokojených, že náležejí k nižším kastám, ukazují, že kastovní různost je zde skutečností.
Tento žehravý a povídavý holič byl dosti zajímavý typ a udržoval jsem s ním styky, i když jsem již nepotřeboval jeho odborných výkonů. Až jednou náhoda mi odňala důvěru v jeho tlachy: sdělil mi, že se mu podařilo nashromáždit četné staré rukopisy, z nichž některé, jak prý se zdá mají velikou cenu. Tvrdil, že kdysi prodal několik z těchto svazků jakémusi německému profesorovi, který asi před deseti lety navštívil Jemen, a že prý se později dověděl, že tyto svazky, velmi vzácné a snad jediné na světě, dostaly se do jedné proslulé německé knihovny.
Podle jeho tvrzení byly mezi knihami, které měl, některé dokonce ještě cennější, než ty, které koupil onen profesor; a vskutku mi ukazoval několik arabských rukopisů, které zdánlivě vypadaly jako skutečně velmi staré. Jejich vzhled naprosto nebyl vábný, byly pomačkané, ohlodané od myší a červů, se shnilou vazbou, prosáklé špínou, z níž šel hnusný zápach; podle holičova tvrzení obsahovaly vyprávění o tajemných příhodách ztracených v temnu času, o nichž dnes již nikdo nemá zpráv. Celá historie tisíciletého trvání Jemenu, neznámá i samým Jemenitům, byla prý obsažena na těchto stránkách.
Ačkoli jsem dalek vší vášně sbírat knihy, přece by se bylo výmluvnému holiči již málem podařilo mě přemluviti k tomu, abych knihy koupil; když jsem však v jedné z nich listoval, vyběhl náhle z vazby maličký štírek a začal se vztyčeným ocáskem pobíhat po titulním listě. Svízele, před kterými jsem se v této zvláštní zemi musil míti na pozoru, byly již tak velké, že se mi naprosto nechtělo zvětšovat je tím, že bych svá zavazadla plnil věcmi, ze kterých vylézala, jak zde bylo možno vidět, jedovatá zvířátka.
A neměl jsem čeho litovat, poněvadž o několik dní později jsem našel v jednom vetešnictví v ghettu tytéž vzácné svazky a židovský obchodník mi je nabízel za cenu desetkráte nižší, než jakou na mně žádal můj známý holič.
Fotografie z 4. a 5. kapitoly:
