Na dvoře krále Jahji - 2. kapitola
Autor: Rudolf Musil <info(at)ye.cz>, Téma: Cestopisy, Vydáno dne: 09. 01. 2010Dvoudenní jízda automobilem 270 kilometrů po silnici. - Z pouště Tihamah do hor Šťastné Arabie. - Noc v karavanseraji v Maberu. - Arabský šofér a židovský sluha. - Tučný ocas jemenských ovcí.
Obyvatelé Tihamahu jsou Kabylové Agdam negroidní rasy; na arabském pobřeží se usadili již v dobách, kdy kterýsi habešský král dobyl Jemenu. Ve skutečnosti velké množství tohoto lidu pochází od sudanských a habešských otroků, kterých do Arábie stále hojně přibývalo až do posledních let něgušova císařství. Ještě dnes mají rodiny bohatých arabských kupců otroky, kteří tam byli dovezeni v dobách Haile Selassie. Jemenité však s těmito otroky zacházejí velmi lidsky, pokládajíce je za osoby patřící k rodině. Agdamové však nejsou čistí černoši, poněvadž velká část otroků byla eunuchy v harémech, takže v křížení se nutně uplatnil živel arabský a dnes je rasa Agdam směsí, kterou je těžko blíže určiti. Jemenité z Džebelu, fanatičtí horalé zeidského náboženství, pohrdají tímto lidem z nížiny, který přísluší k jiné, moslimské sektě. Imam Jahja se honosí, že nikdy nesestoupil s hor Jemenu, že nikdy neviděl moře, nikdy navštívil vlastní provincie v Tihamahu, které se obchodními styky s cizinci staly nečistými.
Tihamahu i s Hodejdou bylo Jemenity dobyto v roce 1924. V trvalé vlastnictví dostala se teprve r. 1929, když vojska knížete Achmeda zdolala vzbouření Zaraniků, kteří nikdy nechtěli uznati svrchovanost imamovu. Od té doby si Jemen zabezpečil věrnost Zaraniků velmi rychlým a účinným způsobem; krajině byla ponechána svoboda bez zatížení přílišnými vojenskými silami, ale synové náčelníků jsou drženi jako rukojmí v Hodejdě a v Saně, kde tito mladíci žijí klidně několik let, spí v pevnosti, ale procházejí se po ulicích města se svými charakteristickými čtyřhrannými, špičatými čepicemi bez nejmenšího obtěžování. Když dosáhnou určitého věku a jsou schopni práce a ženitby - stávají se muži, jsou posláni zpět ke svým rodinám, musí však je jako rukojmí nahradit jejich mladší bratři. Tímto způsobem se podařilo Jemenu pacifikovat kmen Zaraniků, kteří již po deset let nezpůsobili vládě žádných obtíží.
Zvláštní poměry roviny Tihamah vysvětlují záhadu války se Saudskou Arábií roku 1934, jež překvapila evropské pozorovatele, kteří se v arabských poměrech málo vyznají. Jest ještě v dobré paměti, že Ibn Saud tehdy po velmi rychlém vítězném tažení, za něhož jeho motorisovaní beduíni obsadili téměř bez výstřelu širé prostory jemenského území i s Hodejdou, podepsal s imamem Jahjou mírovou smlouvu, podle níž nelze říci, že by tu bylo vítězů a poražených, a dobrovolně stáhl vlastní vojsko zpět z krajů, které tak pohodlně obsadil.
Evropa si tehdy nedovedla vysvětliti příčiny této podivné války a této ještě podivnější mírové smlouvy. Ve skutečnosti se stalo toto: území, které Saudští obsadili, bylo Tihamah, tedy nechráněná nížina, kterou Jemenité vydali bez odporu, neboť soustředili veškerou vlastní obranu na strmé výšiny Džebelu. Západním pozorovatelům se tedy mohlo zdáti, že válka jest již rozhodnuta, ona však opravdu ještě ani nezačala. Její nesnáze, ve skutečnosti téměř nepřekonatelné, měly teprve začíti v úžlabinách hor, proměněných v pevnosti a obsazených askary knížete Achmeda.
Když Ibn Saud dorazil do Hodejdy, musel uvážiti různé pravděpodobnosti: Další tažení do hor se stávalo i při moderní výzbroji jeho vojska, opatřeného motorovými vozidly a pancéřovými auty, velmi nebezpečným podnikem; držení dobyté nížiny znamenalo jiná nebezpečí, kdyby se nepodařilo zbaviti týl ozbrojených jemenských horalů. Byl to případ, kde se opakovala táž situace, jež se stala osudnou Turkům za jejich vojenského tažení v Jemenu.
Ibn Saud, uváživ důvody pro i proti, rozhodl se raději zahráti diplomatickou kartou arabského bratrství a podepsal mírovou smlouvu bez vítězů a poražených. Není vyloučeno, že na jeho odhodlání k tomuto jednání měly vliv lodi evropských mocností, které okamžitě odpluly k přístavu Hodejdě; v každém případě jest jisto, že velmi jemný politický výpočet až dosud nepřinesl výsledků, jež si Napoleon pouště sliboval, jak příležitostně poznáme později.
Z toho, co bylo řečeno, lze pochopiti, že jest velmi nesnadné dostati povolení k vystoupení z lodi v Hodejdě; cesta z Tihamahu do Džebelu jest uzavřena překážkou téměř nepřekonatelnou. Ještě před deseti lety trvala cesta z Hodejdy do Sany karavanou na hřbetě muly déle než týden; nyní jest možno vykonati tuto cestu automobilem, ovšem pokud svolení imamovo odstraní překážky zákazu. Nesnáze jsou však stále ještě takové, že se dosud nikomu nepodařilo projeti 270 km po velmi svízelné silnici dříve než za dvacet hodin, to jest rychlostí asi třinácti km za hodinu, velmi silným osmiválcovým vozem.
Z Hodejdy jsme vyjeli ve čtyři hodiny ráno a první kilometry jsme jeli podél pobřeží pískovými dunami, kde na mnoha místech cesta je vyznačena jedině bílými kostmi velbloudů, ohlodanými od supů. Když svítalo a Rudé moře se zalesklo mezi řídkými korunami palem, silnice zahnula do vnitrozemí a za malou chvíli jsme se octli mezi prvními skalnatými kopci tvaru komolého jehlanu; jedeme vesnicemi s chatrčemi z palmových listů, potkáváme skupiny Kabylů, kteří jdou do práce na durrhová pole. Ženy z Tihamahu si nezahalují tváře a nosí velmi vysoké slaměné klobouky homolovitého tvaru se širokou střechou, která je má chránit proti prudkému žáru slunce.
Konečně vyjíždíme z Tihamahu, a to u Obalu, což jest veliká vesnice, kde příbytky jsou částečně z kamene jako v Džebelu a částečně chatrče jako v nížině. Také obyvatelstvo jest velmi smíšené, od čistého sudanského černocha až k arabskému typu s pletí téměř bílou.
Krátce za Obalem mizí stopa silnice úplně a automobil jede čtyři až pět kilometrů podél řečiště bystřiny, utvořeného z křemenů a velkých kamenů. Na některých místech musilo auto vjeti až do vody, hluboké asi metr. Zde nám po prvé praskla guma a při této přestávce se kolem nás nakupilo asi sto hulákajících domorodců; skoro všichni měli naběhlá břicha od malarie, která se v tomto kraji vyskytuje velmi často.
Když jsme vyjeli z řečiště, začali jsme stoupati na náhorní planinu; rozervanou skalnatou vysočinou bez jiného rostlinstva kromě několika trnitých akátů a suchého roští. Vzpomněl jsem si na legendu o Šťastné Arábii, legendu, která asi vznikla z toho, že za starých časů karavany, které přivážely bohaté plody z Indie, projížděly touto krajinou, aby se dostaly k Rudému moři. Tehdy se věřilo, že všechno toto bohatství bylo vypěstěno v Arábii. Tento názor je potvrzován skutečností, že se v celé Arábii nevyskytuje ani jediný druh známé "arabské" gumy. Teprve když jsem přijel do obdivuhodně obdělávaných oblastí u Maberu a Sany, mohl jsem zjistiti, že Šťastná Arábie není pouhou legendou, ale živou skutečností ještě dnes.
Automobilové nehody v této svízelné skalnaté poušti, kterou jsme projeli za nejprudšího žáru, jsme již ani nepočítali; za prudkého slunce jsme museli stále zastavovati pro výměnu gum a per. Měl jsem s sebou arabského řidiče a židovského sluhu, oba dva ze Sany.
Když jsme se jednou zastavili, abychom si naplnili schránku dřevěným uhlím, spatřil jsem náhodou rozsáhlou plochu černavého a velmi mastného kamení. Věděl jsem, že imam vždy zakazoval, aby se v jeho království prováděl nerostný průzkum, přestože mnozí cizinci prohlásili, že jsou přesvědčeni o bohatství nafty pod povrchem půdy; přirozeně mi napadlo, že jsem se pravděpodobně náhodou zastavil právě na ložisku živičných břidlic. Pro každý případ jsem sebral několik úlomků a uložil jsem je do svých zavazadel s úmyslem dát je po návratu do Evropy odborně prozkoumat. Kameny jsem však později ztratil; byla jich opravdu škoda, protože by výsledky rozboru byly jistě takové, jaké jsem předpokládal, a hojnost tohoto zvětralého nerostu byla v těch místech, jak se zdálo, ohromná.
Mezitím se blížil večer. Před západem slunce jsme projížděli krajinou, kde v záhybech hor bylo možno pozorovati velmi květnaté zahrady. Byla to pole banánovníků, kávovníků, mandlovníků, broskvoní a zeleniny. Zde tedy jsme překročili práh Šťastné Arábie.
Zatím však rychle nastala noc. Silnice se změnila v neschůdnou a velmi strmou stezku, po níž auto se sunulo velmi pomalu, neboť jelo těsně vedle srázných propastí. Krátké spojení nám zničilo téměř všechny baterie a lampy nám již neosvětlovaly silnici.
Mohli jsme jeti jen tak, že židovský sluha se schoulil na jednom z předních blatníků a svítil nám malou elektrickou lampičkou, jsa při tom stále připraven, v případě, že by řidič ztrácel vládu nad vozem, podepříti kola kameny, jichž bylo na silnici spousta. V čiré temnotě se hrozivě obrážely skalnaté stěny, pnoucí se kolmo nad námi s přečnívajícími výčnělky. Vjeli jsme do pravého jemenského Džebelu, do kraje, který temnota oživovala děsivými stíny. Pak tma zhoustla tak, že jsme viděli jen na pár metrů před sebe na silnici visící nad propastí a spoře osvětlenou.
Po několika dalších hodinách neobyčejně trudné jízdy jsme dorazili do Maberu, kde jsme museli přenocovat.
"Maber," řekl šofér Mohamed, "Maber, Inšallah - Maber, dejž to Bůh!" Zamířil autem k obrovské temné budově a zastavil před ohromnou zavřenou branou. Zde se dal do troubení a houkal, až přišli otevřít. Nastalo velmi hlasité vyjednávání mezi Mohamedem a několika stíny, které bylo možno zahlédnouti mezerou v bráně. I kdybych byl uměl arabsky, nebyl bych z této rozmluvy rozuměl ničemu, protože mluvili všichni najednou a velmi hlasitě, jako by byl vypukl nějaký spor. V podstatě šlo jen o žádost o pohostinství do rána a nemohl jsem pochopiti důvod rozpravy, která se začínala příliš protahovati. Kdyby nám světla nebyla vypověděla službu, byl bych dal rozkaz jeti dále po silnici do Sany bez zřetele na to, že by to bylo znamenalo probdít celou noc.
Konečně, když se tato hádka, jež pravděpodobně byla jen výměnou nutných obřadností, protáhla hodně dlouho, otevřela se velká brána a auto mohlo pohodlně vjeti dovnitř. Vystoupil jsem z vozu a náhle jsem byl obklopen tuctem temných postav, které se na mne tlačily a svítily mi petrolejovými lampami do tváře, aby viděly, jaký mám obličej.
Na okamžik jsem zůstal oslněn, ale pomalu jsem si na světlo zvykal a pak jsem již mohl rozeznávat lidi, kteří stáli okolo mne. Byli to lidé divokých tváří, s dlouhými, velmi černými a mastnými vlasy; byli oblečeni v divné hadry všech barev kolem hlav měli ovinuty turbany, za pasem zahnuté dýky, přes prsa přepásanou nábojnici a napříč přes ramena pušky.
Také místo, kde jsem se octl, svým vzhledem nijak neuklidňovalo; byl to ústřední dvůr nějakého velikého hradu z temného kamene, čtvercový dvůr, uzavřený důkladnými zdmi, jež se sbíhaly ve čtyřech věžích. V záři svítilen tyto zdi nabývaly pochmurného vzhledu, něco mezi žalářem a středověkou pevností s tmavými výklenky uvnitř. Napadlo mi, že jsem vykonal cestu o staletí zpět a že jsem se octl mezi zbrojnoši na neznámém hradě.
Zatím se tlupa ode mne trochu vzdálila a obrátila se k automobilu. S křikem se vrhli na moje zavazadla a sházeli je s vozu, jako by šlo o ztečení lodi. Židovský sluha Jahja stál uprostřed té vřavy a snažil se zachrániti před touto bezuzdnou sběří koš, v němž bylo smažené kuře, vejce na tvrdo, ovoce a thermoska s teplým čajem a chlazenou vodou, což měla býti moje večeře.
Ale právě v tom okamžiku vyšla z jedné věže nová postava. Byl to mladý Arab hnědé, ale dosti světlé pleti, s černými, nakroucenými vousy, oblečený v sukni z bílého hedvábí a v modrou, chlupatou kazajku. Vyšel mi vstříc s přívětivým úsměvem a po výměně velmi zdvořilých pozdravů mi pokynul rukou, abych ho následoval.
Vešel jsem za ním do velikých kasáren. Prošel jsem temnými síněmi a bludištěm chodeb. Nyní zbrojnoši někam odložili své pušky, šli za námi se svítilnami a na ramenou nesli moje zavazadla. Vyšli jsme po schodišti s příliš vysokými, nestejnými a rozlámanými schody. Prošli jsme po dalších oklikách prázdnými místnostmi, až konečně muž v modré kazajce otevřel jakési dveře, ustoupil stranou a vpustil mě do pokoje, který mi byl určen.
Únava po osmnáctihodinové jízdě po silnici, která je jistě nejsvízelnější na světě, sluneční úpal, který jsem prodělal v polední době, zvláštní přijetí, jehož se mi dostalo při příjezdu, to vše mě přivedlo do stavu jistého otupění, v němž jsem se pohyboval samočinně a bez zájmu o to, co se dělo kolem. Ale síň, do které jsem byl uveden, a rozdíl mezi její pohádkovou velkolepostí a ponurou šedí ostatní plavby mě přiměla, abych se zastavil na prahu, jsa jat nejživějším údivem.
Byl to rozsáhlý sál s vysokými, jasně bíle natřenými stěnami, na dvou stranách bylo po dvou řadách oken, z nichž okna v horní řadě byla kulatá, ve spodní řadě měla lomený oblouk. Podlaha byla celá pokryta množstvím koberců, malých i velkých, nejrůznějších kreseb a barev. Byly tam hrubé koberce beduínů z velbloudí vlny s hnědými pruhy, arabské koberce křiklavých barev, drahocenné koberce perské a turkestanské velmi jemných barev. Jediným nábytkem oné velkolepé síně byly podušky ze žlutého hedvábí s temně modrými proužky, seřazené podél stěn.
Nevím, zdali se mne muž v modré kazajce ptal, jsem-li spokojen s ubytováním; to se asi dalo snadno poznati na mé tváři. Nato mi naléhavě nabízel něco k jídlu a jen s námahou se mi podařilo mu vysvětliti, že jsem si přivezl všecky pokrmy s sebou z Hodejdy; a skutečně sluha Jahja již pro mne prostíral na zemi list papíru a rozkládal moji večeři před poduškami.
Nyní bylo všecko hotovo a mohl jsem býti ponechán sám sobě, abych se najedl a klidně usnul. Avšak lidé, kteří přinesli moje zavazadla a složili je v koutě síně, stále ještě stáli přede mnou, pozorujíce zvědavě všechny moje pohyby, zatím co jejich náčelník neustále se ukláněl, usmíval a pokračoval v nesrozumitelných poklonách. Nebylo lehké dostati je všechny částečně vypoklonkováním, částečně pobízením rukama k tomu, aby ustoupili zpět ke vchodu. Když jsem konečně osaměl, zastrčil jsem závoru ve dveřích a mohl jsem se ve svatém klidu najísti. Hned nato jsem se zabalil do lněné přikrývky, kterou jsem si přivezl z Hodejdy, lehl jsem si na podušky a tvrdě jsem usnul.
Probuzení ráno bylo báječné. Okna ve spodní řadě, s výstupky na píď od země, byla zavřena dřevěnými okenicemi, kdežto vyšší, kulatá okna měla jemné alabastrové tabule, jimiž prosvítalo světlo ranního úsvitu. Probudil jsem se zlehka v rozptýleném, velmi jemném světle, které nijak nerušilo mé první procitnutí, ale ponechávalo mě spíše v příjemném stavu, jako kdybych ještě pokračoval v libém snění. Jemnou alabastrovou tkání vstupovalo sem, jakoby z podmořské hloubky, zjemnělé světlo, jež dodávalo síni tajemného vzhledu a na drsné bělostí sádrových stěn získávala hra barevných koberců překvapující působivost. Ježto jsem spal úplně oblečen, umyl jsem si rychle obličej studenou vodou a sestoupil jsem na dvůr. Ten se zdál nyní mnohem méně ponurý než včera večer; byla to v podstatě rozsáhlá stáj, dokola obklopená místnostmi, které poskytovaly přístřeší velbloudům na cestách karavan. V jedné z těchto místností bylo i moje auto a Mohamed s Jahjou se již chystali uvésti je do pořádku pro další jízdu. Z rozmluvy s Jahjou, vedené více posunky než slovy, jsem vyrozuměl, že tato budova byla karavanseraj, patřící vládě, že zbrojnoši byli jemenští askaři, hluk předešlého večera že tropili především proto, aby mi ukázali největší ochotu v naději na co největší spropitné, a konečně, že síň, kde jsem spal, bylo obydlí vyhrazené knížatům při jejich cestách, vzácným hostům a těm několika málo cizincům, kterým se dostane povolení vstoupiti do země jako imamovi hosté.
Zatím co Mohamed s Jahjou opravovali auto, vyšel jsem si z karavanseraje na krátkou procházku městem. Ulice byly v tuto ranní hodinu ještě opuštěny a domy v Maberu, mohutné, ze šedého kamene, s okny velmi úzkými jako u nějakých střílen, vypadaly jako věže porůznu nahodile rozestavěné za hry na šachovnici. Udělal jsem si několik fotografií bez přílišné naděje na úspěch, poněvadž ranní světlo bylo ještě dosti nejisté, a vrátil jsem se k automobilu, který stál již připraven na cestu do Sany.
Karavanseraj v Maberu jsme opustili doprovázeni jedním ozbrojeným askarem, který stál na blatníku auta. Do jemenských měst nelze vstoupiti ani z nich vyjiti bez zvláštního povolení a askar se nabídl, že nás doprovodí, abychom nebyli zastavováni jinými strážními vojáky; měl jsem však ihned podezření, že ve skutečnosti bylo vše to jen záminkou, aby dostal přídavek bakšiše. A vskutku, když jsme vyjeli z města a nadešel okamžik, kdy nás měl opustit, otálel tak dlouho, dokud nedostal dalšího čtvrt tolaru, načež se konečně rozhodl pozdravit a vrátiti se zpět.
Za městem jsme se octli na rozsáhlé planině, ohraničené na obzoru velmi vzdálenými řetězy hor. Město Maber, jež v minulosti po dobu tureckého obsazení Sany bylo imamovým hlavním městem, leží uprostřed této planiny, která se prostírá více než dva tisíce metrů nad mořskou hladinou.
Tato krajina zároveň s rovinou u Sany, jež má skoro tentýž ráz, jest jedním z nejbohatších krajů jemenské náhorní planiny, opravdová Šťastná Arábie. Vskutku stačí kopati na kterémkoli místě, abychom s jistotou našli vodu v hloubce nejvýše třiceti nebo čtyřiceti metrů. Když je voda přivedena na povrch, zavlažuje půdu, která se sice na první pohled zdá neplodná, celá posetá sopečným kamením, ve skutečnosti však je naopak velice úrodná a dává až čtverou sklizeň do roka. Tak jsme projeli podél polí s nádhernou pšenicí a vojtěškou, podél zahrad s hrachem, boby, celerem, zemáky, artyčoky a tykvemi. Naproti tomu bylo zde poměrně jen velmi málo ovocných stromů, meruněk, broskví, mandlí a vinic, jichž jsem později nalezl tak hojně v okolí Sany.
V ranní hodině, v níž jsme projížděli touto krajinou, vesničané byli již na cestě ke svým polím, a někteří byli již dokonce v práci. Lidé se lopotili kolem studní, kde čerpali vodu velice prostými čerpadly, poháněnými ručně neb velbloudem či soumarem. Způsob zavlažování polí, při němž se neztrácela ani kapka vody, byl důmyslný a vyžadující neobyčejné trpělivosti. Poněvadž je tu velmi málo dříví, byly při ústích studen umístěny kanálky zbudované ze starých prázdných plechovek od benzinu, od nichž byla voda rozváděna trativody, jež se rozvětvovaly všemi směry, často též přes silnici, po níž jsme jeli k velké škodě pro pérování našeho auta. Leckterý venkovan, který nemohl využiti přírodní nerovnosti půdy, musil nositi vodu na zádech ve staré konvici od benzinu a kropil pak rostlinky jednu po druhé.
Kromě sedláků jsme potkávali pastýře, kteří od pouště Tihamah přivedli až sem nahoru stáda na pastvu. V Arábii se chová zvláštní plemeno ovcí s ohromnými ocasy, plnými sádla, které váží někdy přes deset kil. Když pak stáda procházejí pustými místy nížiny, kde se na sto kilometrů nepřijde na stéblo trávy, stravují pomalu tuk ze svého ocasu. Jest to týž zákon přírody, jenž dal skotu těchto krajin, totiž zebu, zásobu tuku do hrbu. Tyto ovce z Džebelu, kde pastviny jsou velmi bohaté, mají ocasy nadmíru tlusté, na pohled poněkud nevzhledné a zdá se, jako by jim působilo obtíže, tahat ocas za sebou.
Asi třicet kilometrů od Maberu počali jsme se přibližovati ke konci obdělané planiny a hřeben holých hor nám zatarasil cestu. Bylo nutno znovu stoupati do výše asi tří tisíc metrů a pak sestupovat do roviny u města Sany, jež se prostírá ve výši dvou tisíc čtyř set metrů. Nejobtížnější z celé cesty bylo nové stoupání po strmé a velmi úzké stezce, utvořené z kamení, které se nám smekalo pod koly auta. Krajina byla opět pustá, stlačená mezi skalnaté stěny beze všech stop života. Avšak v záhybech hor, kde se mohlo vytvořiti jen trochu nánosu ornice, využili jí lidé pro obdělání políček, jež se skvěla svou jasnou zelení v pustině okolních skal.
U těchto krátkých obdělaných kousků půdy vznikly i vesnice. Vesnice, zachycené na strmých úbočích hor, vybudované právě z jejich kamene, vesnice mohutného vzhledu, vypadající jako tvrze a dodávající Džebelu vzhledu nedobytné skalní pevnosti. Projeli jsme několika takovými vesnicemi, obývanými horaly, oděnými v berančí kůži, kudrnatou jako astrachán; skoro všichni nosili za pasem zakřivenou dýku se stříbrnou rukojetí a tvářili se právě tak divoce jako askaři, kteří mě přijali večer předtím v karavanseraji v Maberu. Charakteristické pro džebelské horaly jest, že se navenek tváří příšerně, ač ve skutečnosti jsou to nejhodnější lidé na světě.
Když jsme projížděli těmito kraji, překvapovalo mě přijetí, jehož se od obyvatel dostávalo mému řidiči auta Mohamedovi. Možno říci, že nebylo téměř nikoho, kdo by ho neznal, a všichni ho zdravili s výrazem největší úcty. Když jsme náhodou museli zastaviti v nějakém obydleném středisku, lidé se kupili kolem Mohameda, líbali mu ruce a nepřetržitě se mu klaněli.
Projevy pozornosti k Mohamedovi pokračovaly stále od krajiny ke krajině a někteří mu dávali i dary. V jedné vesnici mu darovali velký svazek čerstvých, smysly jemně dráždících listů katu, které Jemenité žvýkají. V jiné vesnici dostal Mohamed dokonce živé kůzlátko. Tato oblíbenost mě značně překvapovala. Bylo pochopitelné, že Mohamed právě při svém povolání šoféra měl četné přátele v oněch místech, jimiž měl příležitost bůhvíkolikrát projeti, ale přece jsem nemohl pochopiti, proč mu lidé všude projevovali tak velikou úctu. Záhada se mi vysvětlila později, když jsem se dověděl, že Mohamed jest said, totiž potomek Aliho, čtvrtého kalifa po Mohamedovi a jeho oblíbeného žáka. Jest známo, že zeidské náboženství, jež se vyznává v Jemenu, neuznává první tři kalify, nýbrž teprve ty, kteří pocházejí od Aliho, z jehož potomků, saidů, volí se i sám imam. Můj šofér Mohamed vyhovoval tudíž, aspoň s formálního hlediska, požadavkům, aby si mohl činiti nároky na trůn.
Za velmi pomalé a krajně obezřetné jízdy jsme konečně překročili nebezpečné pásmo hor a nastoupili jsme jízdu dolů, jež měla ještě více nebezpečí než jízda nahoru. I Mohamed, jenž celkem ovládal volant velmi dokonale, tak jako by vedl mulu na oprati, a bylo-li třeba provésti nějaké opravy na motoru, prováděl je rychle ranami kladiva, projevoval tentokráte krajní starostlivost a opatrnost. "Jest skončeno, Inšallah! řekl, když jsme dospěli do údolí. "Jest skončeno, podle vůle Boží!" A zhluboka si oddechl. Měl k tomu všechny důvody, protože sebe menší selhání kola při tom zlořečeném sestupu by nám asi bylo přivodilo skok s výše několika set metrů.
Tak jsme dospěli do roviny města Sany. Město samo bylo ještě dosti vzdáleno a jen znenáhla se počalo objevovati se svými paláci vysněné architektury v zářící zeleni štěpnic. Mnoho lidí ubíralo se pěšky nebo na oslech po téže silnici jako my směrem k Saně. Byli to Kabylové, kteří nesli do hlavního města na prodej své plodiny a podobali se sádrovým postavám z nějakých jeslí.
Sandro Volta
Na dvoře krále Jahji aneb neznámý Jemen
DRUHÁ KAPITOLA
Dvoudenní jízda automobilem 270 kilometrů po silnici. - Z pouště Tihamah do hor Šťastné Arabie. - Noc v karavanseraji v Maberu. - Arabský šofér a židovský sluha. - Tučný ocas jemenských ovcí.
Hodejda není Jemen a celý onen rozsáhlý pruh pobřežní nížiny zvané arabsky Tihamah není Jemen. Tihamah jest území podmaněné, nedávno dobyté, spravované jako zvláštní kolonie. Jeho obyvatelé nekonají vojenskou službu a země jest obsazena džebelskými askary, vojáky z náhorní planiny, čisté arabské rasy.Obyvatelé Tihamahu jsou Kabylové Agdam negroidní rasy; na arabském pobřeží se usadili již v dobách, kdy kterýsi habešský král dobyl Jemenu. Ve skutečnosti velké množství tohoto lidu pochází od sudanských a habešských otroků, kterých do Arábie stále hojně přibývalo až do posledních let něgušova císařství. Ještě dnes mají rodiny bohatých arabských kupců otroky, kteří tam byli dovezeni v dobách Haile Selassie. Jemenité však s těmito otroky zacházejí velmi lidsky, pokládajíce je za osoby patřící k rodině. Agdamové však nejsou čistí černoši, poněvadž velká část otroků byla eunuchy v harémech, takže v křížení se nutně uplatnil živel arabský a dnes je rasa Agdam směsí, kterou je těžko blíže určiti. Jemenité z Džebelu, fanatičtí horalé zeidského náboženství, pohrdají tímto lidem z nížiny, který přísluší k jiné, moslimské sektě. Imam Jahja se honosí, že nikdy nesestoupil s hor Jemenu, že nikdy neviděl moře, nikdy navštívil vlastní provincie v Tihamahu, které se obchodními styky s cizinci staly nečistými.
Tihamahu i s Hodejdou bylo Jemenity dobyto v roce 1924. V trvalé vlastnictví dostala se teprve r. 1929, když vojska knížete Achmeda zdolala vzbouření Zaraniků, kteří nikdy nechtěli uznati svrchovanost imamovu. Od té doby si Jemen zabezpečil věrnost Zaraniků velmi rychlým a účinným způsobem; krajině byla ponechána svoboda bez zatížení přílišnými vojenskými silami, ale synové náčelníků jsou drženi jako rukojmí v Hodejdě a v Saně, kde tito mladíci žijí klidně několik let, spí v pevnosti, ale procházejí se po ulicích města se svými charakteristickými čtyřhrannými, špičatými čepicemi bez nejmenšího obtěžování. Když dosáhnou určitého věku a jsou schopni práce a ženitby - stávají se muži, jsou posláni zpět ke svým rodinám, musí však je jako rukojmí nahradit jejich mladší bratři. Tímto způsobem se podařilo Jemenu pacifikovat kmen Zaraniků, kteří již po deset let nezpůsobili vládě žádných obtíží.
Zvláštní poměry roviny Tihamah vysvětlují záhadu války se Saudskou Arábií roku 1934, jež překvapila evropské pozorovatele, kteří se v arabských poměrech málo vyznají. Jest ještě v dobré paměti, že Ibn Saud tehdy po velmi rychlém vítězném tažení, za něhož jeho motorisovaní beduíni obsadili téměř bez výstřelu širé prostory jemenského území i s Hodejdou, podepsal s imamem Jahjou mírovou smlouvu, podle níž nelze říci, že by tu bylo vítězů a poražených, a dobrovolně stáhl vlastní vojsko zpět z krajů, které tak pohodlně obsadil.
Evropa si tehdy nedovedla vysvětliti příčiny této podivné války a této ještě podivnější mírové smlouvy. Ve skutečnosti se stalo toto: území, které Saudští obsadili, bylo Tihamah, tedy nechráněná nížina, kterou Jemenité vydali bez odporu, neboť soustředili veškerou vlastní obranu na strmé výšiny Džebelu. Západním pozorovatelům se tedy mohlo zdáti, že válka jest již rozhodnuta, ona však opravdu ještě ani nezačala. Její nesnáze, ve skutečnosti téměř nepřekonatelné, měly teprve začíti v úžlabinách hor, proměněných v pevnosti a obsazených askary knížete Achmeda.
Když Ibn Saud dorazil do Hodejdy, musel uvážiti různé pravděpodobnosti: Další tažení do hor se stávalo i při moderní výzbroji jeho vojska, opatřeného motorovými vozidly a pancéřovými auty, velmi nebezpečným podnikem; držení dobyté nížiny znamenalo jiná nebezpečí, kdyby se nepodařilo zbaviti týl ozbrojených jemenských horalů. Byl to případ, kde se opakovala táž situace, jež se stala osudnou Turkům za jejich vojenského tažení v Jemenu.
Ibn Saud, uváživ důvody pro i proti, rozhodl se raději zahráti diplomatickou kartou arabského bratrství a podepsal mírovou smlouvu bez vítězů a poražených. Není vyloučeno, že na jeho odhodlání k tomuto jednání měly vliv lodi evropských mocností, které okamžitě odpluly k přístavu Hodejdě; v každém případě jest jisto, že velmi jemný politický výpočet až dosud nepřinesl výsledků, jež si Napoleon pouště sliboval, jak příležitostně poznáme později.
Z toho, co bylo řečeno, lze pochopiti, že jest velmi nesnadné dostati povolení k vystoupení z lodi v Hodejdě; cesta z Tihamahu do Džebelu jest uzavřena překážkou téměř nepřekonatelnou. Ještě před deseti lety trvala cesta z Hodejdy do Sany karavanou na hřbetě muly déle než týden; nyní jest možno vykonati tuto cestu automobilem, ovšem pokud svolení imamovo odstraní překážky zákazu. Nesnáze jsou však stále ještě takové, že se dosud nikomu nepodařilo projeti 270 km po velmi svízelné silnici dříve než za dvacet hodin, to jest rychlostí asi třinácti km za hodinu, velmi silným osmiválcovým vozem.
Z Hodejdy jsme vyjeli ve čtyři hodiny ráno a první kilometry jsme jeli podél pobřeží pískovými dunami, kde na mnoha místech cesta je vyznačena jedině bílými kostmi velbloudů, ohlodanými od supů. Když svítalo a Rudé moře se zalesklo mezi řídkými korunami palem, silnice zahnula do vnitrozemí a za malou chvíli jsme se octli mezi prvními skalnatými kopci tvaru komolého jehlanu; jedeme vesnicemi s chatrčemi z palmových listů, potkáváme skupiny Kabylů, kteří jdou do práce na durrhová pole. Ženy z Tihamahu si nezahalují tváře a nosí velmi vysoké slaměné klobouky homolovitého tvaru se širokou střechou, která je má chránit proti prudkému žáru slunce.
Konečně vyjíždíme z Tihamahu, a to u Obalu, což jest veliká vesnice, kde příbytky jsou částečně z kamene jako v Džebelu a částečně chatrče jako v nížině. Také obyvatelstvo jest velmi smíšené, od čistého sudanského černocha až k arabskému typu s pletí téměř bílou.
Krátce za Obalem mizí stopa silnice úplně a automobil jede čtyři až pět kilometrů podél řečiště bystřiny, utvořeného z křemenů a velkých kamenů. Na některých místech musilo auto vjeti až do vody, hluboké asi metr. Zde nám po prvé praskla guma a při této přestávce se kolem nás nakupilo asi sto hulákajících domorodců; skoro všichni měli naběhlá břicha od malarie, která se v tomto kraji vyskytuje velmi často.
Když jsme vyjeli z řečiště, začali jsme stoupati na náhorní planinu; rozervanou skalnatou vysočinou bez jiného rostlinstva kromě několika trnitých akátů a suchého roští. Vzpomněl jsem si na legendu o Šťastné Arábii, legendu, která asi vznikla z toho, že za starých časů karavany, které přivážely bohaté plody z Indie, projížděly touto krajinou, aby se dostaly k Rudému moři. Tehdy se věřilo, že všechno toto bohatství bylo vypěstěno v Arábii. Tento názor je potvrzován skutečností, že se v celé Arábii nevyskytuje ani jediný druh známé "arabské" gumy. Teprve když jsem přijel do obdivuhodně obdělávaných oblastí u Maberu a Sany, mohl jsem zjistiti, že Šťastná Arábie není pouhou legendou, ale živou skutečností ještě dnes.
Automobilové nehody v této svízelné skalnaté poušti, kterou jsme projeli za nejprudšího žáru, jsme již ani nepočítali; za prudkého slunce jsme museli stále zastavovati pro výměnu gum a per. Měl jsem s sebou arabského řidiče a židovského sluhu, oba dva ze Sany.
Když jsme se jednou zastavili, abychom si naplnili schránku dřevěným uhlím, spatřil jsem náhodou rozsáhlou plochu černavého a velmi mastného kamení. Věděl jsem, že imam vždy zakazoval, aby se v jeho království prováděl nerostný průzkum, přestože mnozí cizinci prohlásili, že jsou přesvědčeni o bohatství nafty pod povrchem půdy; přirozeně mi napadlo, že jsem se pravděpodobně náhodou zastavil právě na ložisku živičných břidlic. Pro každý případ jsem sebral několik úlomků a uložil jsem je do svých zavazadel s úmyslem dát je po návratu do Evropy odborně prozkoumat. Kameny jsem však později ztratil; byla jich opravdu škoda, protože by výsledky rozboru byly jistě takové, jaké jsem předpokládal, a hojnost tohoto zvětralého nerostu byla v těch místech, jak se zdálo, ohromná.
Mezitím se blížil večer. Před západem slunce jsme projížděli krajinou, kde v záhybech hor bylo možno pozorovati velmi květnaté zahrady. Byla to pole banánovníků, kávovníků, mandlovníků, broskvoní a zeleniny. Zde tedy jsme překročili práh Šťastné Arábie.
Zatím však rychle nastala noc. Silnice se změnila v neschůdnou a velmi strmou stezku, po níž auto se sunulo velmi pomalu, neboť jelo těsně vedle srázných propastí. Krátké spojení nám zničilo téměř všechny baterie a lampy nám již neosvětlovaly silnici.
Mohli jsme jeti jen tak, že židovský sluha se schoulil na jednom z předních blatníků a svítil nám malou elektrickou lampičkou, jsa při tom stále připraven, v případě, že by řidič ztrácel vládu nad vozem, podepříti kola kameny, jichž bylo na silnici spousta. V čiré temnotě se hrozivě obrážely skalnaté stěny, pnoucí se kolmo nad námi s přečnívajícími výčnělky. Vjeli jsme do pravého jemenského Džebelu, do kraje, který temnota oživovala děsivými stíny. Pak tma zhoustla tak, že jsme viděli jen na pár metrů před sebe na silnici visící nad propastí a spoře osvětlenou.
Po několika dalších hodinách neobyčejně trudné jízdy jsme dorazili do Maberu, kde jsme museli přenocovat.
"Maber," řekl šofér Mohamed, "Maber, Inšallah - Maber, dejž to Bůh!" Zamířil autem k obrovské temné budově a zastavil před ohromnou zavřenou branou. Zde se dal do troubení a houkal, až přišli otevřít. Nastalo velmi hlasité vyjednávání mezi Mohamedem a několika stíny, které bylo možno zahlédnouti mezerou v bráně. I kdybych byl uměl arabsky, nebyl bych z této rozmluvy rozuměl ničemu, protože mluvili všichni najednou a velmi hlasitě, jako by byl vypukl nějaký spor. V podstatě šlo jen o žádost o pohostinství do rána a nemohl jsem pochopiti důvod rozpravy, která se začínala příliš protahovati. Kdyby nám světla nebyla vypověděla službu, byl bych dal rozkaz jeti dále po silnici do Sany bez zřetele na to, že by to bylo znamenalo probdít celou noc.
Konečně, když se tato hádka, jež pravděpodobně byla jen výměnou nutných obřadností, protáhla hodně dlouho, otevřela se velká brána a auto mohlo pohodlně vjeti dovnitř. Vystoupil jsem z vozu a náhle jsem byl obklopen tuctem temných postav, které se na mne tlačily a svítily mi petrolejovými lampami do tváře, aby viděly, jaký mám obličej.
Na okamžik jsem zůstal oslněn, ale pomalu jsem si na světlo zvykal a pak jsem již mohl rozeznávat lidi, kteří stáli okolo mne. Byli to lidé divokých tváří, s dlouhými, velmi černými a mastnými vlasy; byli oblečeni v divné hadry všech barev kolem hlav měli ovinuty turbany, za pasem zahnuté dýky, přes prsa přepásanou nábojnici a napříč přes ramena pušky.
Také místo, kde jsem se octl, svým vzhledem nijak neuklidňovalo; byl to ústřední dvůr nějakého velikého hradu z temného kamene, čtvercový dvůr, uzavřený důkladnými zdmi, jež se sbíhaly ve čtyřech věžích. V záři svítilen tyto zdi nabývaly pochmurného vzhledu, něco mezi žalářem a středověkou pevností s tmavými výklenky uvnitř. Napadlo mi, že jsem vykonal cestu o staletí zpět a že jsem se octl mezi zbrojnoši na neznámém hradě.
Zatím se tlupa ode mne trochu vzdálila a obrátila se k automobilu. S křikem se vrhli na moje zavazadla a sházeli je s vozu, jako by šlo o ztečení lodi. Židovský sluha Jahja stál uprostřed té vřavy a snažil se zachrániti před touto bezuzdnou sběří koš, v němž bylo smažené kuře, vejce na tvrdo, ovoce a thermoska s teplým čajem a chlazenou vodou, což měla býti moje večeře.
Ale právě v tom okamžiku vyšla z jedné věže nová postava. Byl to mladý Arab hnědé, ale dosti světlé pleti, s černými, nakroucenými vousy, oblečený v sukni z bílého hedvábí a v modrou, chlupatou kazajku. Vyšel mi vstříc s přívětivým úsměvem a po výměně velmi zdvořilých pozdravů mi pokynul rukou, abych ho následoval.
Vešel jsem za ním do velikých kasáren. Prošel jsem temnými síněmi a bludištěm chodeb. Nyní zbrojnoši někam odložili své pušky, šli za námi se svítilnami a na ramenou nesli moje zavazadla. Vyšli jsme po schodišti s příliš vysokými, nestejnými a rozlámanými schody. Prošli jsme po dalších oklikách prázdnými místnostmi, až konečně muž v modré kazajce otevřel jakési dveře, ustoupil stranou a vpustil mě do pokoje, který mi byl určen.
Únava po osmnáctihodinové jízdě po silnici, která je jistě nejsvízelnější na světě, sluneční úpal, který jsem prodělal v polední době, zvláštní přijetí, jehož se mi dostalo při příjezdu, to vše mě přivedlo do stavu jistého otupění, v němž jsem se pohyboval samočinně a bez zájmu o to, co se dělo kolem. Ale síň, do které jsem byl uveden, a rozdíl mezi její pohádkovou velkolepostí a ponurou šedí ostatní plavby mě přiměla, abych se zastavil na prahu, jsa jat nejživějším údivem.
Byl to rozsáhlý sál s vysokými, jasně bíle natřenými stěnami, na dvou stranách bylo po dvou řadách oken, z nichž okna v horní řadě byla kulatá, ve spodní řadě měla lomený oblouk. Podlaha byla celá pokryta množstvím koberců, malých i velkých, nejrůznějších kreseb a barev. Byly tam hrubé koberce beduínů z velbloudí vlny s hnědými pruhy, arabské koberce křiklavých barev, drahocenné koberce perské a turkestanské velmi jemných barev. Jediným nábytkem oné velkolepé síně byly podušky ze žlutého hedvábí s temně modrými proužky, seřazené podél stěn.
Nevím, zdali se mne muž v modré kazajce ptal, jsem-li spokojen s ubytováním; to se asi dalo snadno poznati na mé tváři. Nato mi naléhavě nabízel něco k jídlu a jen s námahou se mi podařilo mu vysvětliti, že jsem si přivezl všecky pokrmy s sebou z Hodejdy; a skutečně sluha Jahja již pro mne prostíral na zemi list papíru a rozkládal moji večeři před poduškami.
Nyní bylo všecko hotovo a mohl jsem býti ponechán sám sobě, abych se najedl a klidně usnul. Avšak lidé, kteří přinesli moje zavazadla a složili je v koutě síně, stále ještě stáli přede mnou, pozorujíce zvědavě všechny moje pohyby, zatím co jejich náčelník neustále se ukláněl, usmíval a pokračoval v nesrozumitelných poklonách. Nebylo lehké dostati je všechny částečně vypoklonkováním, částečně pobízením rukama k tomu, aby ustoupili zpět ke vchodu. Když jsem konečně osaměl, zastrčil jsem závoru ve dveřích a mohl jsem se ve svatém klidu najísti. Hned nato jsem se zabalil do lněné přikrývky, kterou jsem si přivezl z Hodejdy, lehl jsem si na podušky a tvrdě jsem usnul.
Probuzení ráno bylo báječné. Okna ve spodní řadě, s výstupky na píď od země, byla zavřena dřevěnými okenicemi, kdežto vyšší, kulatá okna měla jemné alabastrové tabule, jimiž prosvítalo světlo ranního úsvitu. Probudil jsem se zlehka v rozptýleném, velmi jemném světle, které nijak nerušilo mé první procitnutí, ale ponechávalo mě spíše v příjemném stavu, jako kdybych ještě pokračoval v libém snění. Jemnou alabastrovou tkání vstupovalo sem, jakoby z podmořské hloubky, zjemnělé světlo, jež dodávalo síni tajemného vzhledu a na drsné bělostí sádrových stěn získávala hra barevných koberců překvapující působivost. Ježto jsem spal úplně oblečen, umyl jsem si rychle obličej studenou vodou a sestoupil jsem na dvůr. Ten se zdál nyní mnohem méně ponurý než včera večer; byla to v podstatě rozsáhlá stáj, dokola obklopená místnostmi, které poskytovaly přístřeší velbloudům na cestách karavan. V jedné z těchto místností bylo i moje auto a Mohamed s Jahjou se již chystali uvésti je do pořádku pro další jízdu. Z rozmluvy s Jahjou, vedené více posunky než slovy, jsem vyrozuměl, že tato budova byla karavanseraj, patřící vládě, že zbrojnoši byli jemenští askaři, hluk předešlého večera že tropili především proto, aby mi ukázali největší ochotu v naději na co největší spropitné, a konečně, že síň, kde jsem spal, bylo obydlí vyhrazené knížatům při jejich cestách, vzácným hostům a těm několika málo cizincům, kterým se dostane povolení vstoupiti do země jako imamovi hosté.
Zatím co Mohamed s Jahjou opravovali auto, vyšel jsem si z karavanseraje na krátkou procházku městem. Ulice byly v tuto ranní hodinu ještě opuštěny a domy v Maberu, mohutné, ze šedého kamene, s okny velmi úzkými jako u nějakých střílen, vypadaly jako věže porůznu nahodile rozestavěné za hry na šachovnici. Udělal jsem si několik fotografií bez přílišné naděje na úspěch, poněvadž ranní světlo bylo ještě dosti nejisté, a vrátil jsem se k automobilu, který stál již připraven na cestu do Sany.
Karavanseraj v Maberu jsme opustili doprovázeni jedním ozbrojeným askarem, který stál na blatníku auta. Do jemenských měst nelze vstoupiti ani z nich vyjiti bez zvláštního povolení a askar se nabídl, že nás doprovodí, abychom nebyli zastavováni jinými strážními vojáky; měl jsem však ihned podezření, že ve skutečnosti bylo vše to jen záminkou, aby dostal přídavek bakšiše. A vskutku, když jsme vyjeli z města a nadešel okamžik, kdy nás měl opustit, otálel tak dlouho, dokud nedostal dalšího čtvrt tolaru, načež se konečně rozhodl pozdravit a vrátiti se zpět.
Za městem jsme se octli na rozsáhlé planině, ohraničené na obzoru velmi vzdálenými řetězy hor. Město Maber, jež v minulosti po dobu tureckého obsazení Sany bylo imamovým hlavním městem, leží uprostřed této planiny, která se prostírá více než dva tisíce metrů nad mořskou hladinou.
Tato krajina zároveň s rovinou u Sany, jež má skoro tentýž ráz, jest jedním z nejbohatších krajů jemenské náhorní planiny, opravdová Šťastná Arábie. Vskutku stačí kopati na kterémkoli místě, abychom s jistotou našli vodu v hloubce nejvýše třiceti nebo čtyřiceti metrů. Když je voda přivedena na povrch, zavlažuje půdu, která se sice na první pohled zdá neplodná, celá posetá sopečným kamením, ve skutečnosti však je naopak velice úrodná a dává až čtverou sklizeň do roka. Tak jsme projeli podél polí s nádhernou pšenicí a vojtěškou, podél zahrad s hrachem, boby, celerem, zemáky, artyčoky a tykvemi. Naproti tomu bylo zde poměrně jen velmi málo ovocných stromů, meruněk, broskví, mandlí a vinic, jichž jsem později nalezl tak hojně v okolí Sany.
V ranní hodině, v níž jsme projížděli touto krajinou, vesničané byli již na cestě ke svým polím, a někteří byli již dokonce v práci. Lidé se lopotili kolem studní, kde čerpali vodu velice prostými čerpadly, poháněnými ručně neb velbloudem či soumarem. Způsob zavlažování polí, při němž se neztrácela ani kapka vody, byl důmyslný a vyžadující neobyčejné trpělivosti. Poněvadž je tu velmi málo dříví, byly při ústích studen umístěny kanálky zbudované ze starých prázdných plechovek od benzinu, od nichž byla voda rozváděna trativody, jež se rozvětvovaly všemi směry, často též přes silnici, po níž jsme jeli k velké škodě pro pérování našeho auta. Leckterý venkovan, který nemohl využiti přírodní nerovnosti půdy, musil nositi vodu na zádech ve staré konvici od benzinu a kropil pak rostlinky jednu po druhé.
Kromě sedláků jsme potkávali pastýře, kteří od pouště Tihamah přivedli až sem nahoru stáda na pastvu. V Arábii se chová zvláštní plemeno ovcí s ohromnými ocasy, plnými sádla, které váží někdy přes deset kil. Když pak stáda procházejí pustými místy nížiny, kde se na sto kilometrů nepřijde na stéblo trávy, stravují pomalu tuk ze svého ocasu. Jest to týž zákon přírody, jenž dal skotu těchto krajin, totiž zebu, zásobu tuku do hrbu. Tyto ovce z Džebelu, kde pastviny jsou velmi bohaté, mají ocasy nadmíru tlusté, na pohled poněkud nevzhledné a zdá se, jako by jim působilo obtíže, tahat ocas za sebou.
Asi třicet kilometrů od Maberu počali jsme se přibližovati ke konci obdělané planiny a hřeben holých hor nám zatarasil cestu. Bylo nutno znovu stoupati do výše asi tří tisíc metrů a pak sestupovat do roviny u města Sany, jež se prostírá ve výši dvou tisíc čtyř set metrů. Nejobtížnější z celé cesty bylo nové stoupání po strmé a velmi úzké stezce, utvořené z kamení, které se nám smekalo pod koly auta. Krajina byla opět pustá, stlačená mezi skalnaté stěny beze všech stop života. Avšak v záhybech hor, kde se mohlo vytvořiti jen trochu nánosu ornice, využili jí lidé pro obdělání políček, jež se skvěla svou jasnou zelení v pustině okolních skal.
U těchto krátkých obdělaných kousků půdy vznikly i vesnice. Vesnice, zachycené na strmých úbočích hor, vybudované právě z jejich kamene, vesnice mohutného vzhledu, vypadající jako tvrze a dodávající Džebelu vzhledu nedobytné skalní pevnosti. Projeli jsme několika takovými vesnicemi, obývanými horaly, oděnými v berančí kůži, kudrnatou jako astrachán; skoro všichni nosili za pasem zakřivenou dýku se stříbrnou rukojetí a tvářili se právě tak divoce jako askaři, kteří mě přijali večer předtím v karavanseraji v Maberu. Charakteristické pro džebelské horaly jest, že se navenek tváří příšerně, ač ve skutečnosti jsou to nejhodnější lidé na světě.
Když jsme projížděli těmito kraji, překvapovalo mě přijetí, jehož se od obyvatel dostávalo mému řidiči auta Mohamedovi. Možno říci, že nebylo téměř nikoho, kdo by ho neznal, a všichni ho zdravili s výrazem největší úcty. Když jsme náhodou museli zastaviti v nějakém obydleném středisku, lidé se kupili kolem Mohameda, líbali mu ruce a nepřetržitě se mu klaněli.
Projevy pozornosti k Mohamedovi pokračovaly stále od krajiny ke krajině a někteří mu dávali i dary. V jedné vesnici mu darovali velký svazek čerstvých, smysly jemně dráždících listů katu, které Jemenité žvýkají. V jiné vesnici dostal Mohamed dokonce živé kůzlátko. Tato oblíbenost mě značně překvapovala. Bylo pochopitelné, že Mohamed právě při svém povolání šoféra měl četné přátele v oněch místech, jimiž měl příležitost bůhvíkolikrát projeti, ale přece jsem nemohl pochopiti, proč mu lidé všude projevovali tak velikou úctu. Záhada se mi vysvětlila později, když jsem se dověděl, že Mohamed jest said, totiž potomek Aliho, čtvrtého kalifa po Mohamedovi a jeho oblíbeného žáka. Jest známo, že zeidské náboženství, jež se vyznává v Jemenu, neuznává první tři kalify, nýbrž teprve ty, kteří pocházejí od Aliho, z jehož potomků, saidů, volí se i sám imam. Můj šofér Mohamed vyhovoval tudíž, aspoň s formálního hlediska, požadavkům, aby si mohl činiti nároky na trůn.
Za velmi pomalé a krajně obezřetné jízdy jsme konečně překročili nebezpečné pásmo hor a nastoupili jsme jízdu dolů, jež měla ještě více nebezpečí než jízda nahoru. I Mohamed, jenž celkem ovládal volant velmi dokonale, tak jako by vedl mulu na oprati, a bylo-li třeba provésti nějaké opravy na motoru, prováděl je rychle ranami kladiva, projevoval tentokráte krajní starostlivost a opatrnost. "Jest skončeno, Inšallah! řekl, když jsme dospěli do údolí. "Jest skončeno, podle vůle Boží!" A zhluboka si oddechl. Měl k tomu všechny důvody, protože sebe menší selhání kola při tom zlořečeném sestupu by nám asi bylo přivodilo skok s výše několika set metrů.
Tak jsme dospěli do roviny města Sany. Město samo bylo ještě dosti vzdáleno a jen znenáhla se počalo objevovati se svými paláci vysněné architektury v zářící zeleni štěpnic. Mnoho lidí ubíralo se pěšky nebo na oslech po téže silnici jako my směrem k Saně. Byli to Kabylové, kteří nesli do hlavního města na prodej své plodiny a podobali se sádrovým postavám z nějakých jeslí.
Fotografie z 2. kapitoly:
