Po Umarovi nastoupili dva chalífové a oba byli zavražděni. Násilná smrt kalifa Uthmána vedla k roztržce vyznavačů islámu na dvě velké sekty: ortodoxní sunnity a opoziční šíity. Větší část muslimů zůstala sunnity. Jejich jméno je odvozeno od slova sunna, což značí posvátnou tradici myšlenek, slov a činů Prorokových. Šíité jsou stoupenci Alího, dnes jsou rozšířeni hlavně v Iránu. Uznávají odlišný výklad koránu a vlastní posvátnou tradici. Původní šíité nevystupovali proti teologickým zásadám víry, pouze proti nadvládě sunnitů, neuznávali jejich politické a duchovní vůdce, kalify. Podle šíitského podání může být vůdcem muslimů jen potomek Mohamedův. Alí byl podle nich první právoplatný kalif, kterého nazývají imám, což znamená vůdce nebo vzor. Později došlo mezi oběma sektami i k rozporům teologickým. Sunnité a šíité se stali nesmiřitelnými nepřáteli, což vedlo velmi často ke krvavým srážkám.
Pro Jemen má Mohamedův rod velký význam. Prorokovi synové zemřeli již v dětském věku, přežilo ho pouze několik dcer, mezi nimi Fátima. Ještě za života otce se vdala za za Alího ibn Abí Táliba, měla s ním syny Husajna, Hasana a dvě dcery. Zajditským imámem se mohl stát pouze ten, kdo prokázal původ svého rodu od synů Fátimy – Hasana a Husajna. Starší syn Alího a Fátimy Hasan měl syny Hasana a Zajda.
Pro Jemen byl nejvýznamnější vnuk Husajna Zajd, který se ucházel později o imamát na základě svých dědických práv. Byl rozhodnut ho dobýt mečem. Bagdádský guvernér umajjovského kalifa vyslal proti Zajdovi vojsko. V rozhodující bitvě byl Zajd raněn, v hlavě mu trčel šíp. Jakýsi lazebník se pokoušel šíp vyjmout, ovšem z opatrnosti mu neprozradili, koho ošetřuje. Při operaci Zajd zemřel. Jeho věrní nechtěli, aby sunnité tělo znesvětili a rozhodli se ho pochovat na dno potoka. Lazebník se při pohřbu dozvěděl, jak významnou osobu operoval, a aby se zavděčil guvernérovi, celý příběh mu vyzradil. Guvernér dal tělo vykopat a nařídil, aby bylo upevněno na kříž a vystaveno na městském smetišti. Hlavu Zajdovu poslal kalifovi do Damašku a poté putovala po celé Perské říši, jako výstraha všem rebelům jiného vyznání.
Po Zajdově smrti a potupě jeho pozůstatků došlo ke krutému pronásledování šíitů. Mnozí z nich se museli uchýlit do jemenských hor. Našli tam dobré přijetí, protože i jemenští horalé byli přívrženci Alího a jeho potomků. A tak tu vzniká nová sekta, sekta zajditů. Bylo to zvláštní společenství. Od šíitů se lišili především v pojetí svého vůdce. Zajditský imám je především bojovník, muž z masa a kostí, je Alláhovým kalifem, jeho zástupcem na zemi. Podle zajditských předpisů není hodnost imáma dědičná, ale volitelná. Praxe bývala však od teorie poněkud odlišná. Zpravidla vybral imám sám svého nástupce, některého ze svých synů, a náboženští předáci ho dodatečně schvalovali.
Po Zajdově smrti postrádali zajdité jednotné vedení. Sektu sjednotil teprve jeden ze Zajdových potomků Al Kásim ar-Rassí a jeho vnuk Al Hádí ilál-hakk Jahja, což znamená Vůdce k pravdě. V roce 897 přitáhl do města Sa’ady v severním Jemenu a založil samostatný zajditský stát. Zpočátku byla autorita zajditských imámů převážně náboženská, teprve postupem času získali také moc světskou. Staletí trvajícími boji obsadili zajdité území celého severního Jemenu a Sana’a učinili svým hlavním městem. Sunnité se udrželi pouze při západním pobřeží a na jihu Jemenu.
Dynastie imámů, kteří vládli v Jemenu do roku 1962 byla založena na této zajditské tradici, což také částečně vysvětluje programovou izolaci Jemenu od zbytku světa. Měla být za každou cenu udržena čistota a bezpečí zajditů. Po revoluci se imám a jeho věrní stáhli na sever Jemenu a dodnes jejich následovníci přežívají v Sa’adě. Zajdité našli svého nového vůdce v Husseinu Badr al-Dín al-Houthim, který založil v roce 1991 hnutí Věřící mládež, s jehož stoupenci se vede již pět let známá válka proti šíitským rebelům. Zajdité se po letech opět snaží získat kontrolu nad Jemenem a nastolit v zemi pravou vládu Zajditů, neboli návrat k imamátu. (Pozn. redakce)
Citováno z knihy MUDr. Zdeňky Marešové "V zemi královny ze Sáby".